Pěvec Smrti

Ráno po nočních událostech je sychravé a všude se stahují mraky. Karlius chvíli volá na pomoc síly země, aby kumpanii ochránily před nepřízní počasí. Dobře ale ví, že tato bouře nebude přirozená. S jejími účinky se už setkal dole v údolí a zde bude mít jistě větší sílu. Když se zaposlouchá, má pocit jakoby slyšel zlovolný hlas svolávající zkázu.

Vyráží rychle, stoupají do hor k místům, kde má sídlit Pěvec smrti. Cora ozbrojena rodovým kopím Rudých vlků, které převzala z rukou svého otce. Ještě před několika dny pro ní byli horalé jen pouhými cizinci, teď je jednou z nich. Má úkol, najít svou sestru. Urputně stoupá za Aragilem, který je vede. Sněžná bouře ale sílí, nehodlá je nechat projít.

Tiff a Karlius se škrábou za Elerdielem, kterého žene touha poznat pravé jméno Ztracené. Už tuší, že Šedou Vránou, jak ji nazývají horalé, není. "Najdi mé jméno," zní mu stále v uších její hlas, který se vytratil s ránem. Stejně jako ona, něžný a vášnivý. Vidí to na něm ostatní? Nikdo nic neříká. Nikdo nic netuší, ale on ví že mu dokáží číst ve tváři. Setkali se. Znovu. A opět byli rozděleni. Opět mu ji vytrhli z náruče a on hoří touhou ji chránit. Nedokáže to skrývat.

Vzadu spěchá Torek. Hrubý, jako kus kamene. A stejně nezlomný. Jeho pravidelný pochodový krok je jako tlukot srdce. Pod železnými botami drtí led, kterým namrzá vše kolem. Cesta, stromy i keře, spadlé větve i kamení. V bílé tmě není vidět dále než na deset kroků, přesto Torek urputně pokračuje vpřed.

Aragil se zastavuje. Neví jak dál. Jejich stopař a průvodce ztratil směr. Z bílého pekla cesta ven nevede. Kumpanie se radí. Vrátit se? Ale kudy. Cesta zpět je stejně beznadějná jako cesta vpřed. V tom ukáže Cora někam před sebe. Zprvu si myslí, že ji šálí smysly. Pak však všichni zřetelně spatří postavu stojící na hranici dohledu. Čekají, ale nehýbe se. Nevěří, že by si jich ten horal nevšiml. Jen tak tam stojí, prudký vítr si pohrává s jeho vlasy spletenými do copánků. Vyrazí k němu, ale jakmile se horal přesvědčí o jejich úmyslu, vyrazí do bílé tmy.

Několik hodin trvá podivná hra. Elerdiel už ví, že to není přelud ani náhoda. Neznámý je vede vzůru do hor. Nevšímá si chladu ani prudkého větru, vždy na chvíli počká předtím, než znovu vyrazí vpřed. Aragil místy poznává cestu kterou ztratili. A pak, z bílého pekla vystoupí obrysy skalní stěny. Na jejím úpatí pak portál zdobící vstup do nitra hory.

Naposled jejich tajemný průvodce obrací pohled směrem ke kumpanii. Jeho pohled pátrá, až se zastaví na Elerdielovi. Pak spatří jeho tetováním pokrytou tvář a oči, jejichž pohled proniká hluboko do jejich nitra

„Elerdieli!"

"Tvá vytoužená chvíle se blíží. A s ní i rozhodnutí. Cítíš úctu? Oddanost? Nebo je to mnohem víc? A je-li to víc, jakou cenu jsi ochoten zaplatit? Blíží se chvíle, kdy nebude cesty zpět, kdy nepomůže utéct, obrátit se s prosbami jinam. Nebo prostě jen čekat.“

„Jen po dobu potřebnou k mžiknutí oka jsem utišil srdce, které zahořelo. Jen na chvíli, na kratičký okamžik jsem oddálil nevyhnutelné. Již brzy opět vzplane nespoutanou silou, před kterou v minulosti padali tváři k zemi mnozí.“

„Ochotná nechat se spoutat jen tím nejsilnějším citem. Ochotná podlehnout jen tomu, k čemu se obracíme ve svém nitru. Čeho se ptáme po účelu a smyslu svých skutků, před čím nikdo neunikne, není-li zbaven smyslů a šílený.“

„Žádej to, co přislíbila! Žádej a neustup, ani kdyby na tom závisel tvůj život. A dej jí to, co jediné ji chybí.“