Podivné setkání

Všichni už ulehli ke spánku, jen Aragil sedí u táborového ohně dovedně rozdělaného v narychlo vyhloubené jámě. Elerdiel však nemůže spát. Nejen tuto noc, ani ty předchozí. Od smrti Cassi je spánek něco, co je pro něj víc než vzácné. Jeho mysl se stále vrací k posledním událostem, rozjitřena pochybnostmi. Jako by čekal něco velkého, změnu ve svém životě, které se však bojí. Stejně jako podobných okamžiků ve své minulosti. Utekl před otcem a jeho hněvem, utekl ze semináře, sběhl z víry aniž by tušil, v koho své naděje vkládá. A když se tak stalo, když se rozhodl a zradil Avandru, odmlčela se i Ztracená. Zůstaly jen pochybnosti, kterých se není snadné zbavit. Přátelé si za jeho zády šeptají o podivných úkazech, jež doprovázejí jeho kouzla. Do očí mu však nic neřeknou. Bojí se ho? Možná se bojí sami sebe zeptat.

Teď všichni spí, ačkoliv se snažili držet stráž. Spánek je přemohl. Dokonce i Elerdiel pociťuje lehké obětí přicházejícího snu. Bezděky si uvědomí, že usnul i Aragil. To není dobré, pomyslí si, tábor je bez hlídky, ale nemá sílu odporovat. I oheň teď zaskomíral a pohroužil se do snu, rozžhavená polena vydechla v posledním marném pokusu vyloudit plamen. Jen stoupající proužek dýmu dává najevo prohranou bitvu s chladem.

Stejně jako všichni ostatní, i Elerdiel upadá do měkké náruče snu, jeho myšlenky se vrací zpět do chvíle, kdy potkal své přátele v Dožínkách. Připadali mu tehdy velmi mladí a nezkušení, ale rychle si je oblíbil. Oni mu dali dar z největších. Připomněli mládí, které nepoznal, nebo ztratil. Na pár měsíců byl opět šťastný.

Proužek dýmu stále stoupá z ohniště a Elerdiel si uvědomil, že jsou teď všichni vzhůru. Cora vystrkuje hlavu z pod pokrývky, mžourá očima do tmy. Kousek od ní se vrtí Tiff, zamotaná do teplé kožešiny. Karlius se na něj upřeně dívá, jakoby chtěl něco naznačit, ale nedaří se mu to. Torek, který spal opřený o kmen stromu s jednou rukou na svém válečném kladivu, se dívá skrz přivřené oči. Snaží se rozpoznat ve tmě aspoň obrysy. Ani jeho zrak uvyklý temnému podzemí však nic nevidí.

Proužek dýmu z nenadání sílí a ještě před okamžikem žhavá polena se pokrývají ledem. Přízračnou rychlostí se led šíří od ohniště až k jejich nohám, kde se zastaví. Zatímco všichni sledovali ledové představení, vytvořil se z kouře nad ohništěm oblak, v jehož středu lze rozeznat obrysy neznámé jeskyně. Je to vize, zlé kouzlo, nebo jen šalba smyslů.

Pohledy všech se střetnout a lze v nich číst jedinou otázku. Přijde útok? Nebo již jsou pod vlivem zlého kouzla? Zatímco jim hlavami letí tyto myšlenky, obraz se zaostřuje a vyplňuje celý prostor, který před okamžikem zabíral kouř z ohniště. Vidí rozlehlou, ledem pokrytou kavernu. Mohutné ledové žebrové oblouky vynášejí vysoký strop po vzoru katedrál stavěných jen v největších městech Cormyru. Zde je však vše provedeno mnohem větší a velkolepější. Oblouky neběží v řadách, naopak jsou uspořádány v kruzích. Ve středu se pak nacházejí mohutné ledové sloupy pokryté modře opalizujícími runami. Zdá se, jakoby i led, ze kterého jsou vytvořeny, vydával mdlé světlo. V kruhu sloupů vidí něco, co ze všeho nejvíc připomíná kašnu, nízkou a naplněnou vodu. Hladina je jako zrcadlo, ale pozornému oku neunikne nepatrné pnutí na okrajích naznačující, že se nejedná o led, jak by zdravý rozum na takovém místě předpokládal.

Obraz, který se jim naskytl, bere dech a jen v rohu mysli se choulí podezření a pochybnost. Je to past, napadá celou kumpanii. Rozhlíží se kolem po tábořišti, ale všude je klid, téměř přízračné ticho. Jejich zrak na kratičkou chvíli zachytí záblesk v obraze a pohled všech se obrátí k vizi. Ta je však nezměněná.

A pak to přijde, opět záblesk, tentokrát jasně viděný. Nad hladinou vody, ve výšce očí se cosi na kratičký okamžik rozzáří a opět zhasne. Všichni čekají a po chvíli se vše opakuje. Uhranutí, stále sledují podivný jev a po chvíli je jasné, že se interval záblesků zkracuje. Za několik chvil už tepe rychlostí srdce. Následuje kratičké zaváhání, dva nebo tři údery vynechá, aby se náhle rozzářil jasným modrým světlem, které zalévá prostor mezi ledovými sloupy. Vidí, jak světlo postupně pohlcuje stále více a více stínů, až se sami stanou jeho součástí.