Deník Kateřiny ze Smolné

Dnes přijel Redgar, otcův bratr. Sešel se s manželem a dlouho jednali o situaci v horách. Pak jsme jeli na lov. Výborně jsem se bavila. Slaviš nechce, abych jezdila sama po okolí.

Musím psát dopisy dcerám. Abych se zlepšila v psaní, rozhodla jsem se psát tento deník. Nechci, aby se mi smály, až se jednou vrátí domů. Stýská se mi po nich, jsou pryč už od jara. Učí se teď u nejlepších učitelů v království. Nevím, jestli bych to dokázala, zavřená někde ve velkém hradě. Slaviš říkal, že je jim tam dobře, že je o ně postaráno. Uvidím je nejdříve za rok. (psáno vloni v létě)

Psaní mi pořád moc nejde, ale napsala jsem dopis dcerám do Cormyru. Přála bych si je vidět. Tady začíná zima, ale Slaviš včera u večeře říkal, že tam, kde jsou naše dcery, zima není. Jen dny se zkrátí a není tak horko, ale sníh nepadá. Je to zvláštní, neznat zimu. Snad tam jsou šťastné. Určitě je tam bezpečněji než tady. Orci zase útočí na naše osady. Strýc ani otec o sobě nedali vědět. Otec se na Slaviše stále zlobí.

S prvním sněhem přijel strýc. Otec je zdráv, chystají pár výpadů proti orkům ještě před zimou. Právě teď jednají se Slavišem, nevím o čem. Strýc nejspíš potřebuje pomoc, nevím kolik mužů posádky manžel může postrádat.

Redgar a Slaviš odjeli už před třemi týdny. Nemám o nich žádné zprávy, cesta k hradu je zavátá sněhem a můj drahý se nevrací. Mám strach, už tu měl být zpět i s polovinou posádky. Nedej bůh, aby se jim něco stalo, to by byl s námi se všemi konec. Zima bude tuhá.

Dnes se vrátil manžel, ztratil polovinu mužů z oddílu, který jej doprovázel. Chtěla jsem mu prohlédnout zranění, pomoc s koupelí, ale odmítl. Na hradě i v podhradí je smutek, mnoho padlých vojáků z posádky mělo rodiny a příbuzné. Nebudou je ani moci pohřbít. Je to velké neštěstí.

Manžel se mnou nemluví a vyhýbá se mi. Je to už téměř týden, co se vrátil a mluvila jsem s ním sotva třikrát. Přišel dopis z Cormyru, dcery píší, že jsou v pořádku. Chtěla jsem se zeptat na některé věci z dopisu, ale hrubě mě odbyl. Nerozumím tomu, nikdy jsem v Cormyru nebyla, nevím co, všechno to o čem dcery píší, znamená. Jsem prý hloupá husa. Chtělo se mi brečet.

Slaviš je zase na lovu. Prý se v okolí hradu potlouká medvěd a ohrožuje lidi v podhradí. Dnes už je to nejméně počtvrté, co se vydal na toho medvěda. Bere sebou jen několik mužů z posádky. Bude pryč nejméně tři dny, zase budu sama.

Dnes jsem zavolala starého lovce z podhradí. Slaviš se vrátil před týdnem z lovu na medvěda a už je zase pryč. Prý ho nemohou vystopovat. Stopař byl nesvůj, když jsem se ptala na medvěda. Zkoušel zapírat, ale připomněla jsem mu přísahu, kterou složil v mládí mému otci. Je dobře, že tyhle věci ještě fungují. Vyklopil všechno. O tom, že v podhradí ztratili několik kusů dobytka, dokonce bylo i pár mrtvých. Řekla jsem mu, že manžel medvěda nakonec uloví, díval se na mě takovým zvláštním způsobem, když jsem ho propouštěla. Vyběhla jsem za ním k bráně, právě opouštěl hrad. Nechtěl mluvit, nakonec ale řekl, že to co zabíjí v podhradí, není medvěd. Podle stop ve sněhu a zranění zabitých kusů dobytka je to prý vlčí smečka. Hradní pán o tom zakázal přede mnou mluvit. Můj manžel mě obelhává a ostatní mu v tom pomáhají! Dokonce i lidé z rodu. Nerozumím tomu, tohle bude Slaviš muset vysvětlit. Nejsem žádná husa z Cormyru.

Pohádala jsem se s manželem. Křičel na mě, když jsem se ptala na lov. Někdo mu musel říct, že jsem se vyptávala. Nikomu nemůžu věřit, všichni jsou s ním. Dokonce i moje služebná, mrzí mě to, myslela jsem, že je přítelkyně, tolik jsme toho spolu prožily. Nejvíc mě mrzí, že mluvil ten starej lovec. Měl by vědět, komu má být loajální. Zle jsme se pohádali se Slavišem, odstrčil mě, až jsem upadla, pak odešel. Myslím, že mám zlomené žebro.

Mám domácí vězení, je to neuvěřitelné! Můj vlastní manžel mě vězní na hradě! Ven můžu, jen když je pryč jako třeba dnes. Měla jsem velký strach, když se ve dveřích komnaty místo mé služebné objevila tvář podkoního Aragila. Opravdu jsem si myslela, že mi chce ublížit, ale opak byl pravdou. Poslal služebnou pro něco do podhradí, aby se mnou mohl mluvit. Ta mrcha mě hlídá. Aragil mi řekl, že ten starý lovec nemluvil. Našli ho prý mrtvého, prý spadl do potoka a umrzl. Aragil říkal, že předtím ho něco zle pokousalo. Je to strašné, nesmím o Arigilovi s nikým mluvit. Slíbil, že pošle zprávu strýci.

Dnes v noci se vrátil manžel a uspořádal velkou pitku se svými věrnými. Musela jsem jim posluhovat, díky bohu že jen to. V noci přišel do mé ložnice a vzal si mě. Je jiný, hrubý, násilnický. K ránu jsem zaslechla nelidský řev z míst, kde jsou jeho komnaty. Služebná mi pak řekla, že zase odjel na lov.

Aragilovi trvalo dva dny, než se mu podařilo poslat mi vzkaz. Přinesla ho kuchařka se snídaní. Další člověk, který zůstal věrný. Byla strachy bez sebe, nesmím se o ní zmínit, vyklopila by všechno a ještě by pak mohla mít nehodu. Vzkaz sám o sobě byl děsivý. Aragil poslal se vzkazem svého synovce, sotva šestnáctiletého. Chlapce našli mrtvého půl dne cesty od hradu. Aragil se skrývá, má také strach. Nevím co se děje, jsem tu uvězněná. Mám strach, co bude až se Slaviš vrátí.

Dnes ráno vylovili mrtvolu ženy ze staré cisterny. Slaviš je zase pryč, museli tedy za mnou, abych rozhodla co s tím. Všichni tvrdili, že to byla nehoda, tělo mělo zle pochroumanou tvář, jak ta nešťastníce padala do hluboké studny. Vody tam moc není. Nikdo neví, o koho jde, na hradě nikdo nechybí, žádná z pomocnic ani služek. Tolik jich zas nemáme. Když jsem prohlížela mrtvou, všimla jsem si spáleniny na ruce ve tvaru srdce. Přesně stejnou měla moje služebná Cassi. Ta ale stále vedle mě. Dívala se na mě s výrazem, který byl úplně cizí. Musím se jí zeptat večer. Je to divné. Cassi je přece živá, sice mě nemá moc ráda a pomáhá mému muži, ale je živá. Vzpomněla jsem si na to, jak si tu jizvu udělala. Tehdy jsme byli nejlepší přítelkyně. Jak se může člověk změnit. Večer se Cassi zeptám. Přes kuchařku jsem ještě poslala vzkaz Aragilovi.