Pochyby

Se souhlasem Elerdiela, jeho vzpomínky na setkání s Rime

Mrzne. Dech se sráží do podoby malých obláčků. Zbroj se mi začíná pokrývat jinovatkou. Rozhlížím se. Pode mnou je vidět jen všude se převalující mlha, ze které vystupují vrcholky hor. Z řídkého ledového vzduchu bolí plíce. Přesto se nehýbám a čekám. Čekám a rozhlížím se, zdali nezahlédnu siluetu štíhlého dračího těla, či majestátných křídel. Za mnou se z jeskyně ozývá cinkání a juchání. Tiff počítá poklady, Karlius listuje Malořinou knihu rituálů, Cora obdivuje svůj nový plášť a Thorek řetízek.

Jen já tu stojím a cítím, jak mi mráz zalézá až do morku kostí. A náhle pohyb.

Tam! Tam vzadu na obzoru se něco objevilo. Tmavá tečka. Pomalu se zvětšuje a nabírá na obrysech. Se zatajeným dechem stojím a čekám.
Vrací se! Přece jen se vrací. Jsem nervózní, smutný, veselý i poblouzněný touto chvílí. Má Paní je zpět a volná. Obrovské dračí tělo se s neuvěřitelnou lehkostí vznáší v oblacích. Elegance a síla v jednom. Je tak nádherná! Připadám si jako pitomec, někdo by snad řekl poblouzněný. Vím, že se usmívám. Jak malé dítě. Je mi to jedno!
Já, bývalý student řádu Bahamuta, pravnuk Teorika Drakomora, slavného zabijáka draků, miluji Bílou dračici. Miluji svou Rime. To jméno mi zní v uších přesně tak, jak jej vyslovila Sariel. Rimeassalior! Nezpoutaná! Pohrávám si s ním. Cítím sílu skrytou v těch několika hláskách.

Drak nabírá na výšce a s ohromným hukotem větru zkouší střemhlavý let. Jako malé dítě zkouší, co dokáže. Tak bezstarostná, tak šťastná ze své znovunabyté svobody. Mě však mrazí obavy, jsou ledovější než horský vzduch a a zakusují se přímo do mé mysli. Co se stane, co bude dál. Obavy krčí mé čelo do hlubokých vrásek a já nevím. Neumím si odpovědět. Jsem kněz, o kterého již žádný z bohů nestojí. Jsme služebník bílé dračice. I malé děti znají vyprávění o smrtelně nebezpečné povaze chromatických draků. Jsou zlý, krutí a k ostatním bytostem přezíravý. Jaká bude ta má?

Stojím a čekám, čekám na to, nemám na výběr. Rozhodl jsem se a zbytek je prostě osud. Čekám v mrazivém sevření horského vzduchu a svých vlastních myšlenek. Bílá dračice dokončila svou otočku. Všimla si mě. Zastavila na místě a její ohromná a nádherná hlava se otočila ke mně. Dívá se mým směrem a nikdo na celém světě netuší, co se odehrává v její mysli. Nikdo netuší, na co může myslet ohromný predátor. Bytost stvořená každým svým kouskem k efektivnímu zabíjení. Nikdo netuší, co se může odehrávat v mysli dračice po věky uvězněné a skoro zabité zlou čarodějkou. A nyní osvobozené člověkem. Bytostí, která je pro draky jen něčím trochu víc, než pouhým hmyzem.

Dračice mávla mocnými křídly a rozletěla se na mě. Tajím dech, ale neustupuji, ani necouvám. Je to podívaná plná hrůzy a přesto nádherná. Letí přímo na mě, cítím prudký náraz vzduchu bouřícího se pod údery křídel. Těsně přede mnou zastavuje svůj smrtící let a bezpečně dosedá na zasněžený skalní převis.

„Zdravím tě, má Paní“, pronáším hrdým hlasem. „Zdravím tě má lásko“, pronáším sám k sobě.

„I já tě zdravím tě zdravím Elerdieli“. Její hlas je hluboký a přesto nezaměnitelně ženský. V harmonii těch tónů slyším dívku, kterou jsem miloval tam dole, u táborového ohně. Stojíme a díváme se navzájem do očí. Není třeba slov, není třeba gest. Hledíme si do očí, člověk a dračice. Hledíme si do očí a víme, že dneškem to nekončí. Je to začátek, a ani sami bozi nevědí, jak to skončí. Já však vím. Budu se prát z celím světem, abych mohl být znovu po jejím boku, abych mohl být opět s ní. Jako dole v táboře. Vím, že ta chvíle jako byla tam, na úpatí Hory osudu se vrátí, a já budu opět s ní. Se svojí láskou, se svojí dračicí.