Let Šedé Vrány

Z šedivého, pustého moře mraků vyklouzlo štíhlé tělo. Sněhobílý povrch šupin se v jasném svitu horského slunce zdál stříbřitý, jen u kořene krku se černala postava jezdce ve zbroji. Několika údery křídel nabral mohutný tvor výšku. Bojovník i jeho drak zamířili k blízkému vrcholu z ledu a kamene, kde se nacházelo jedno z mála míst, vhodných k přistání. Rychle se přibližovali, ale v posledním momentě se téměř zastavili ve vzduchu a opatrně dosedli. V okamžiku, kdy se mohutné drápy dotkly jednolité ledové vrstvy, do všech stran vystřelily pavučiny prasklin a jen ostražitost a obrovská síl ukrytá v dračích svalech zabránila pádu do zkázy. Dračice se odrazila od zbytků převisu, dokud ještě skýtal oporu, a vrhla se do hlubiny, aby nabrala potřebnou rychlost. V několika málo okamžicích se opět vznášeli vysoko nad vrcholky sněhobílých štítů.

Zářící slunce a bělostné vrcholky byly pravým opakem bílého pekla zuřícího pod nimi. Ani silné poryvy větru nebyly ničím proti bouři bičující úpatí hor i stěny skalních štítů. Na krátký okamžik odtud unikli, oba však dobře věděli, že budou muset zpět. Znovu letět do bílé tmy a hledat ztracený vchod do míst, které kdysi byly dračici domovem. To však již dávno nebyla pravda, dnes přicházela jako vetřelec, jako zloděj. Často si tak připadala, když se připravovala na cestu zpět. Vracela se však také jako mstitel, chystala se splatit dávný dluh.

Spustila se v letu hluboko k úpatí hor, do míst kde se převalovaly šedivé mraky. Konci křídel se vnořila do mlhy pod sebou a zakřičela. Zvuk zpočátku připomínající hřmění laviny dávající se do pohybu rychle nabyl na síle a rozběhl se údolím, po úbočí kamenný štítů, kde se odrazil v tisíci ozvěnách, aby přidal důrazu na poselství, které nesl. Mohutné údery křídel opět vynesli oba vysoko nad vrcholky ze sněhu a ledu. Teď už dole nikdo nepochyboval, kdo se vrací. Žádný zloděj či vetřelec. Přišel čas vyrovnat účet. Poslední obrat a oba se vrhli zpět dolů vstříc svému osudu.

Let v bouři, za stálých útoků silných poryvů větru, skrz ledové závěsy plné ostrých krystalů, nebyl jednoduchý pro dračici ani pro jejího jezdce. Měl plné ruce práce udržet se v sedle. Skoro neviděl od množství ledu pokrývající jeho přilbici, sníh zalézal všude a nepříjemně pálil. Snažil se trochu krýt za krkem dračice, ale v turbulentních poryvech to nepomáhalo, led útočil ze všech stran.

Prožili toho spolu hodně, často si sáhli na hranici svých sil, vždy však jeden dokázal druhému v těžkých chvílích pomoci. Dnes Nethar věděl, že to nemusí stačit. Když jej Rime před lety našla napůl zmrzlého pod ledovým převisem, vysoko v horách, myslel, že si pro něj přišla sama smrt. Ten den však nezemřel, ačkoliv v momentě kdy mu chlad zastřel vědomí, věřil ve svůj konec. Nebylo tomu tak. O mnoho dní později se probudil zabalený do teplých kožešin, kdesi v ledové síni. Vzpomněl si na okamžik, kdy poprvé uslyšel její hlas. Hrdelní, posazený trochu níže, přesto nezaměnitelně ženský. Úplně jiný než ten, který zaslechl před chvílí, když Rime posílala svůj vzkaz dolů. Byla plná protikladů a Nethar jen těžko chápal, proč jej tehdy v horách vlastně zachránila. Nebylo to však důležité. Jejich budoucnost ukázala sílu a životaschopnost jejich podivného svazku. Drak a jeho jezdec. Síla rozpoutaného živlu na uzdě svědomí. Tak to Rime říkala. „Jsi mé svědomí Nethare. Má minulost, současnost a snad i budoucnost.“ Nikdy tomu pořádně nerozuměl. Nikdy mu to nebránilo bít se v jejím sedle, po jejím boku, být jejím svědomím, když jej potřebovala. Dnes cítil, že jej bude potřebovat víc než kdy jindy. Její nervozita na něj přecházela, ačkoliv se snažila nedat nic najevo. Kdyby nevěděl, že drak nemůže mít strach, přísahal by, že se Rime bojí. Neobvyklé napětí v jejích svalech, hrozivý řev, kterým pozdravila své nepřátele. Nechtěl by stát tam dole, až přistanou. Na jejích křídlech přicházela smrt v podobě zosobněného živlu. Dnes to však nemusí stačit.

Nárazy větrných poryvů nabyly na síle a Rime se jen s obtížemi snažila probojovat hlouběji, kde tušila pevnou zemi. Obrovské tělo se rvalo s bouří a kousek po kousku se dračice dostávala níž, až se její drápy zasekly do povrchu ledovce pokrývajícího od věků holou skálu. Bouře se jako mávnutím kouzelného proutku začala vytrácet, už jí nebylo zapotřebí. Dračice dosáhla malého vítězství, jak ale dobře věděla, tohle uvítání byl jen začátek.

Nethar si strhl z hlavy přilbici, přes jejíž hledí už prakticky nic neviděl, a rozhlédl se kolem sebe. Stáli na velké plošině, přístupné jen ze vzduchu, která končila kamenným portálem zakletým v ledu. Bylo to přízračné, nikde žádný pohyb, jen několik vloček pozvolna dosedajících na zem.

Rime se opatrně vydala blíž ke vchodu do útrob hory a Nethar ji následoval. V okamžiku, kdy došli do poloviny plošiny, ozval se všude kolem nich bojový křik orků. Zamaskovaní, číhající v ledu, se nyní vrhali na Nethara, který zůstal několik málo kroků za Rime….