Tak jsem tentokrát vzal fleka u skupinky tvořené obchodníkem, ghoulskou postarší dámou (pokud se tedy dá cca 270 let považovat za postarší) a supermutanta. Ona dáma se jmenuje Zora, což ve mě evokuje spoustu nezábavných vzpomínek na dívčinu stejného jména, s níž jsem byl nucen též trávit nějaký ten čas, supermutant je jménem Václav. Táhnou kamsi na východ a potřebují ochranku, o čemž při pohledu na Václava trochu pochybuji, ale je to jejich věc. Dokud platí, nezajímají mě jejich pohnutky. Co by mě ale zajímalo, jak mohli najmout coby ochranu toho mlíčňáka, kterému akorát tak pusa jede pantem. Od poslechu i pohledu spíš takový ten myslitel, jen se někde zavřít a hrát si se všelijakými udělátky. Zbraň má ale fajnovou, o tom tedy žádná. Kde k ní přišel, to by mě zajímalo, ale nějak nemám chuť se ho ptát. Kdykoliv otevře pusu, padají z nich taková hovna, že se musím ptát sám sebe, odkud ten kluk spad. Naivka Standík. Jestli pojede tímhle stylem, tak venku dlouho nepřežije. Jako jiní...
Při přesunu na Moravu, kde se má dohodnout nějaký mír, se věnuji pozorování okolí a svých spolucestujích. Staník touží po vzducholodi. Konec, tečka, dál nad tím nehodlám přemýšlet. Václava prostě asi baví cestování a mlácení všech existencí, které neměli dost rozumu, aby se mu vyhnuli. Ghoulka na první pohled a poslech působí jako jedová baba, ale řekl bych, že je to jen taková vnější kamufláž anebo při svém věku již rezignovala na nějaké slovní kličky a plácne, co jí slina přinese na jazyk. Možná je to známka demence. Budu se jí na to muset pozeptat, až si vzpomenu. Jo, a protože máme jednat o míru, jsme diplomatická mise. Ale asi je to jenom “diplomatická” mise, protože diplomata mezi námi nevidím.
Cestou se nesetkáváme s ničím moc zajímavým a cesta ubíhá víceméně poklidně. Víceméně, protože na nás zaútočili nějací zmutovaný lidi v netopýry. Nebo netopýři zmutovaný v lidi? Ech, je to jedno, postupně je všechny zlikvidujeme. Pak ještě přišel jeden útok, pro změnu netepýřích žen, ale ten dopadl stejně jako ten první. Jinak se nic neděje, krom toho, že Staník rozebírá kdejakou polorozbitou techniku, na kterou narazíme. Samozřejmě nic nenechá bez toho svého komentáře. Podezírám ho, že kdyby mohl, tak tu zůstane a zkusí to spravit. Aspoň na něco je dobrej, ale proč je sakra tady? Má být zalezlý v laboratoři… Václav se většinou cesty šune vpřed s lehce nepřítomným výrazem. Musím přemýšlet, zda je či není inteligentní. Zora je Zora.
Farma Dzejzidy či tak něco. Plná asi 40 lidí, kteří se snaží přepinďouřit nehostinné okolí a nájezdníky, kteří je čas od času napadnou. Zatím se drží, ale probůh! Ta obrana! Dřevěná palisáda, která sice působí bytelně, ale bez nějakých pastí okolo, bez pořádných obranných bodů a organizovaných hlídek, je k smíchu. Staník na to má samozřejmě svůj názor, který se kupodivu shoduje s mým, a zatímco Václav se jal opít místní společnost, jdeme s mladým vyrobit a rozmístit pár ježků před bránu, která vypadá, že už ji několikrát něco prorazilo. Mladej se ještě pustí do výroby gatlingu, který pak umístíme na vhodnou střechu. Zatímco vyrábí, jdu na průzkum okolí. Za prvé už bych ho asi musel praštit, ale mám obavu, že by ho to mohlo poškodit ještě víc, než už je. No vážně. Doufám, že snad nikde nemají hnízdo, protože to bych… Zastavím se v půli kroku. Bych co? Kurva, tohle nemám zapotřebí. Ne znovu. Ale už jsem tu práci vzal a pokud mám mít kdy naději na život s --- stopy! Přikrčím se a zbraň mi vklouzne do rukou. Naslouchám, ale nevypadá to, že by tu někdo byl. A pokud ano, už mě musel dávnou vidět. Prozkoumám místo a někdo tu před pár hodinama ležel a pozoroval usedlost dole. Chvíli stopy sleduji, a po čase se na ně napojí další. Přibližně asi 6 osob tudy před několika hodinama pozorovalo farmáře dole. Víc vědět nepotřebuji. Buď ještě dnes nebo v nejbližších nocí dojde k útoku. Času moc není a stav farmy žalostný. Uvidíme, co ještě zmůžeme.
Gatling je připravený a sestrojený velice dobře. Když jsem ho naprázdno zkusil, byl jsem překvapený, jak hladce běžel. Točil jsem klikou a v duchu viděl překvapené tváře útočníků, jak z nich kulky nadělají cedník. Blaženě se usmívám.
Václav chlastá, ghoulka spí, mladej se taky uráčil jít na kutě. Užívám se klidu, ale sám jsem spát nešel. Jak bych mohl? Chodím po ochozu, mžourám do tmy a doufám, že jich nebude moc. Tihle farmáři jsou dobří akorát tak v boji s místní půdou, ale zbraně drží hůř, než já motyku. A to jsem ji v ruce měl snad jednou. Ale když jde do úzkých, není čas přemýšlet nad tím, čím rozbíjíte hlavy. Hlavně že to lítá.
Po pár hodinách tmy se dočkám. Kousek přede mnou na ostnatém drátu na ochozu přistane deka. Vítr nevane nijak silný, aby ji sem přivál, takže to nejspíš bude útok. Hodím na ni jedno molotovo vysoce hořící překvapení a běžím ke kulásku.
K útoku dojde z několika stran. Točím klikou, tmou zní pravidelné puf-puf-puf-puf. Díky hořící dece vidím na ochozu siluety a trefit se není problém, takže neplýtvám náboji. Farma už je na nohou a takový zmatek už jsem dlouho neviděl. Jak kdyby byli pod útokem poprvý. Křik zmatených a zraněných farmářů se mísí s křikem zmatených a zraněných nájezdníků. Puf-puf-puf-puf. Pár jich překonalo zeď, ale kulky už jim provětrávají těla. Prásk! Jeden se náhle vznesl do vzduchu a praštil s o palisádu. Ošklivě to zakřupalo, jak nejspíš povolilo několik žeber, možná páteř. Dalšímu se hlava vznesla do vzduchu, když se mutant ohnal tou svou sekyrou. Radost pohledět.
Dál vesele otáčím klikou. Nájezdníci, notně zaskočení, jsou po chvilce mrtví. Až na jednoho, který čiperně s panickým řevem přeskočil zeď zpět na druhou stranu. Dělám si poznámku, že ho později musím najít, dovede mě do toho jejich hnízda. Nebo taky ne. Mutant právě proskočil zdí a jal se ho pronásledovat. Za zdí se ozvalo několik dalších vyděšených výkřiků. Zastavím kliku kulásu. Za zeď, i když je v ní suprová díra, střílet nebudu a Václav nevypadá, že by potřeboval pomoc. Zato farmáři dole ji potřebovat budou. Na druhé straně zahlédnu dva maníky na ochozu, kteří ostřelují farmíky dole. Musím se přesunout, a to rychle. Beru kulásek, houknu na podavače, ať maže za mnou a seskočím ze střechy. Příště by to chtělo nějaké chodníčky mezi nimi, aby se dalo přesouvat snáz, ale to pro příště. Teď mažu, co mi síly stačí k vedlejší budově, abych měl výhled. Výskok zvládnu tak, až jsem překvapil sám sebe. Neztrácím čas a během chvíle už je gatlink připravný na místě. O podavači se nedá říct to samé, ale poradím si. Mezitím jeden ze střelců na ochozu zmizí. Pozoruji dvě části těla, čistě od sebe oddělení paprskem, který ho zasáhl. Asi Staník, hádám. Pochybuji, že některý z farmářů měl takovou zbrań a nebo si poradil s biologickým zámkem, kterým se nám posledně chlubil. Asi aby mu ji náhodou někdo neukrad.
Opět se rozezní pravidelná kadence gatlingu. Farmáři jsou zatlačováni teď už jedním ostřelovačem na ochozu a skupinkou nájezdníků dole. Skřípu zuby. Takoví amatéři. Jak je možný, že tady ta farma ještě stojí? Tu bych dobyl sám se zavázanýma očima. Zaměřím se na maníka na ochozu a hele, má fakt zajímavé udělátko na zbrani. Takový pěkný dalekohled, to se hned tak nevidí. Snad bude po bitvě celý, říkám si, zatímco provrtané tělo padá z ochozu dolů.
Dál už netřeba podrobně psát. Nájezdníci dostali na prdel. Všude se válí jejich děravá, rozpůlená, v některých případech dokonce rozteklá těla.
Zajistím gatling, později ho musím vyčistit a poštelovat, aby byl připravený k dalšímu boji. Poplácám po rameni vytřeštěného farmáře, který se též zvládl nějak vyšplhat na střechu a nakonec mi pomoct. Lehce seskočím ze svého střeleckého postu a jdu se podívat, jestli jsou všechny mrtvoly opravdu mrtvoly. A hlavně najít ten dalekohled.
Radost z nálezu zanedlouho vystřídal nevěřícný vztek. Staník. To mladý natvrdlý jelito. To si jako vážně myslí, že tu nechám pobíhat jednoho z nepřátel? Že se mu vzdal? Super. Chválím. Teď ať ho kouká svázat, někam zavřít a postavit k němu hlídku. Že je Ivan hodný? Začínám vidět rudě. Ruka mi bezděčně sklouzne k pistoli a chvíli přehodnocuji plán. Nejdřív zastřelím Staníka, za ohrožování životů všech okolo a kolaboraci s nepřítelem, potom vyslechnu Ivana a následně ho odpravím. Všichni budeme šťastní a život půjde dál.
“Markusi, takhle to nejde. Neovládáš se, musíš odejít…” Hlas, tak bolestně vzdálený, pronikne rudým oparem. Ingrid, zašeptám pro sebe. Odcházím. Než provedu něco, kvůli čemu se nebudu moct vrátit.
Snažím se pustit z hlavy toho debila, kvůli kterému nejspíš jednou přijdeme všichni k úhoně a hledám venku stopy po nájezdnících. Je ale tma, na stopy ještě není moc vidět, a vybavuji si, že spousta farmářů bude zraněná.. Trottel. Dumme. Idiot. Blbec. Imbecil. Nadávky drtím mezi zuby, česky, německy, jak mi to do huby vpadne. Klouby mě trnou, jak bych mu nejraději jednu vrazil. A pak druhou, třetí… Nakonec se ovládnu. Disciplína a smysl pro povinnost mi nedají jen tak běsnit okolo. Vracím se tedy zpět, abych pomohl Zoře s ošetřením zraněných. Staníka s Ivanem si silou vůle nevšímám. Soustředím se na roztřídění farmářů podle toho, jak závažná jsou jejich zranění. Ti co mají malou naději na přežití, ponechávám stranou, stejně tak ty, kteří na svá zranění v dohledné době neumřou. Posílám k ní ty, kteří to potřebují. Něco zvládnu zalepit a zalátat sám.
Už se rozednívá, když skončíme s ošetřováním farmářů. Z nás nikdo k žádné zásadní úhoně nepřišel, takže asi máme padla. Utírám si ruce a vycházím ven na čerstvý vzduch. Noc nakonec dopadla dobře. Útok jsem odrazili, většina útočníků je mrtvá, většina farmářů živá. Teď ještě zjistit, kde mají hnízdo. Procházím zamyšleně kolem brány, když skoro zakopnu o dvě těla válející se na zemi. Těla patřící nájezdníkům. Zběžně je prohlédnu a ke svému překvapení zjistím, že rozhodně nejsou mrtví, jenom v bezvědomí. Opět na ně nikdo nedává pozor, jsou nezajištění, jenom se tu tak válej. Staníkovi opět začíná zvonit hrana, když se přišourá Václav. Zamumlá něco o tom, že je tam nechal, protože od nich nebezpečí nehrozí.
Odcházím. Obhlídnout perimetr a vystopovat tábor nájezdníků. Nebo tak něco.
Nic jsem nenašel. Jsem tak nasranej, že bych teď ten jejich tábor nenašel, i kdybych stál uprostřed něj. Scheiße! A zoufalej. Jak mám chránit tuhle skupinu, když si sama hází klacky do nohy. Obcházím, ztracen ve svých myšlenkách, okolo farmy, aniž bych vnímal okolí. Neodpustitelné. Začnu se soustředit, když narazím na stopy nějakého zvířátka. Křeče v žaludku mi připomenou, že jsem dlouho nejedl a vydal příliš mnoho energie. Pustím se za ním.
Vůně pečeně zjevně přilákala Staníka. Je sám. Ivan není nikde v dohledu. Nevím, zda mě to těší, či mám být nervózní, ale raději se soustředím na úlovek přede mnou. Mladej za chvilku stane přede mnou a nervózně přešlápne. Moc si nepamatuju, o čem jsem vlastně mluvili, ale tak jsem se soustředil na to nevyletět, že se není čemu divit. Jediné co vím je, že hladově šilhal po pečeni, která se mi podle vůně velmi povedla. Nabízet mu nebudu. Ne, že bych se nerozdělil, ale pokud si nebude schopen říct, nebo si vzít, nepřežije. Neřekl si. Za to Vašek, který se k nám přišoural, se nijak nedržel zpět. Ještě, že jsem si už vzal. Ale to je prostě zákon tohohle světa - silnější a rychlejší přežijí.
Začneme spolu rozebírat, odkud se ti nájezdníci vzali. Vítám, že můžu své myšlenky nasměrovat podstatným a důležitým směrem. Odkud se vzali? Podle výbavy to nebyla žádná skupinka kde je každá pes jiná ves. Vybavení měli sladěné, ve velmi dobrém stavu, o těch dvou dalekohledech ani nemluvě. Škoda, že se dochoval jenom jeden, pohladím spokojeně svou vylepšenou pistoli. Vracíme se zpět, prohlédnout to, co zbylo z nájezdníků. Určitě se jedná o vojenskou jednotku a nejlepší bude vyslechnout přeživšího. Za chvíli už sedíme s Ivanem, který velmi ochotně vyklopí vše, co chce. Pohrdání. Nic víc pro něj nemám. Takhle prozradit všechno, co vím, o svých spolubojovnících, o svých kamarádech. Pfff. Ubohá existence, která už nemá ani špetku cti. Zastřelit ho nebude problém. Mrknu na mlíčňáka. Dívá se na něj s takovou směsicí hrdosti, nadšení, přetéká kamarádstvím… Dvojka k pohledání. Ten kluk si jednou pořádně rozbije tu svou ukecanou kušnu. Nebo mu ji někdo rozbije…
Ale zpět k Ivanovi. Podle všeho je jeho jednotka pouze předvoj, průzkumníci, kteří mapují cestu k Dunaji, odkud se má hlavní armáda v čele s jejich chánem dostat někam do matičky Moskvy. Průzkumníků už moc nezbývá, něco kolem 35, spoustu jsme jich dnes v noci pozabíjeli. Hlavní síla už mi dělá větší starosti. Nebo vlastně nedělá. Proč taky? Tahle oblast je mi ukradená. Jsme tu kvůli nějaké diplomatické misi, ne proto, abych zachraňoval kraj před jakýmsi chánem, co si usmyslel, že tudy projde. Zajímá mě to asi jako loňský sníh. Ale asi je to jenom můj případ. Ostatní už vymýšlejí, jak s tím chánem naložit. Proč? Na co sakra? Nechápu to. Zora se nejistě rozhlédne po ostatních a pak mi řekne, že je tu nedaleko vault Europa, která v sobě má nějakou raketu. Sváťovi se zase rozsvítí oči a okomentuje to způsobem svým vlastním. An nevnímám, co plácá. Ale už chápu, proč je důležité chána zastavit. Stáhnu se do sebe. Teď jsme tu čtyři, co něco zvládnou udělat, ale s farmáři rozhodně počítat nemůžeme. Možná bych mohl rozhodit sítě, chán se sem dřív jak za 3-4 měsíce nedostane. Mohl bych být schopen sem dostat lidi. No jo, ale kdo to zaplatí?
Než se dostanu dál, Sváťa zbledne, zezelená, vyběhne s chajdy a už jenom slyším zvuky dávení se. Jasně, rozsypal se z toho, co tu viděl. Povzdechnu si a jdu se na něj podívat. Nechápu proč, může mi být ukradený s těmi jeho všichni jsou kamarádi názory, ale nohy mě za ním prostě nesou. Zvrací, ztěžka se opírá o stěnu. Pak se zakucká a nedaří se mu moc nadechnout. Plácnu ho po zádech. Ne moc, vlastně jsem ho tak polechtal, ale skácel se do těch svých zvratek jak podťatý. Nevím, zda se mám smát, nebo mu pomoct, nakonec na něj zvládnu jen nechápavě zírat. Zatracený biologický zámek. Ta zbraň je z něj to nejcennější.
Václav ho zvedá. Jsem toho názoru, že by se měl zvednout sám. Vyškrábat se z těch sraček, postavit se na vlastní nohy a pokračovat dál. Jinak si zvykne, že mu někdo neustále stojí za prdelí a tahá ho z průseru. Ale mlčím. Vašek ho odvede zpět do budovy a když vejdu za nimi vidím, že mu nabídl nějaké to svoje pití. Netrvá dlouho, asi tak čtyři loky, a Sváťa je na mol. Cosi blábolí, o tom, jak má Václava rád. Ten do něj leje další chlast. Nevydržím se na to koukat. Mladej je příliš chytrej, než aby tenhle jeho žalostný pohled stál za pobavení. Táhnu ho ven a snažím se najít nějakou studenou vodu, ve které bych mu opláchl obličej. Studna, kterou zahlédnu nedaleko, poslouží velmi dobře jako zdroj. Přehodím si mlaďochovu ruku přes rameno a táhnu ho k ní. Blábolí. Něco o tom, že se mi určitě něco stalo a že on ví, jak se cítím. Neví, co to přesně bylo, ale ví, že to hnije uvnitř mě, že proto jsem takový, jaký jsem. Snažím se ho neposlouchat. To jeho opilecké mumlání, blábolení. Nabídne mi, že si o tom spolu můžeme promluvit. Protočím očima v sloup. Ale s každým krokem se mi jeho slova dostávají čím dál víc pod kůži. Až už to nesnesu. Do tý studni se rozhodnu ho hodit. Celýho, jak mi visí na rameni. Nebude to těžké. Nahlédnu do ní. Celkem hluboká, plná vody, jestlipak umí plavat?
Nadhodím si ho, aby jeho let studnou byl co nejhladší. V odrazu vody zahlédnu sám sebe.
“Děsíš mě Markusi. Teď, v tuhle chvíli, děsíš mě,”.
Vzpomínka na mě zastihne naprosto nestřeženého. Od studni odskočím. Krucinál, Ingrid. Gut, ať je po tvém. Mlaďocha hodím na zem vedle studni a vytáhnu vědro i s vodou. Ať je po tvém, ale ne moc. Čapnu ho a ponořím mu tu jeho ukecanou hubu do vědra. Netrvá dlouho a začne bublat a máchat rukama kolem sebe. Po chvíli ho vytáhnu. Prská, plive vodu, chrchlá. Hned se cítím líp. S velkou chutí mu hlavu znovu ponořím. Mrská se, ale nemá šanci mě ze sebe shodit. Máchá rukama, bublinky na hladině přibývají. Cítím, jak se jeho tělo napíná v křeči, když mu začne docházet kyslík. Fajn, za chvíli ho budu muset vytáhnout. Nechci ho přeci utopit, že? Ale mladý mi zase hatí plány. Najednou sebou cukne s větší silou, než s jakou jsem počítal a kýbl se najednou kutálí kolem dokola. To už k nám dochází Vašek a Zora. Staník se po mně ožene. Ve vzteku a v jeho opilosti mi nedělá problém se jeho úderu vyhnout. Pak se mě pokusí kopnout. Už se chystám, že ho pošlu dolů do bláta, když se mezi nás vloží Zora. S nechutí ustoupím, zrovna jsem chtěl dát mlaďochovi lekci. Za Ivana, za ty jeho kecy, za to, jaký je naivka, za to, že se nechá brzy zabít. Václav už ho ale odnáší pryč.
“Jsi čurák, Markusi. Takový čurák.”
Vrátím se k Ivanovi. Chci si s ním ještě pohovořit a pak vyřešit jednou provždy.
Zatváří se nervózně, když si sedám naproti němu. Uhýbá pohledem, cokoliv okolo je zajímavější než já. V ruce držím svou pistoli, jasně viditelnou. Tak, aby ji měl před očima.
Chci vědět, proč tak jednoduše zradil. Všechno vyklopil. Prý, že jakmile by se vrátil, zabili by ho. Že spolupráce s námi je jeho jediná šance na přežití. Slova v tomto duchu z něj padají dál a mě je z něj čím dál víc zle. Čím dál víc jsem znechucen. Sváťa je strašně měkkej. Nechápe, jak to v tomhle světě chodí. Ivan domluví a zadívá se mi do očí. Chladně jeho pohled oplácím. Tuší, co ho čeká. Nikde nikdo, jen my dva. Zastřelím ho. Sváťa bude nešťastný, ale to mi fakt trhá žíly. Možná budu muset tuhle skupinu opustit, ale co. Vlastně je nepotřebuji. Půjdu prostě dál a svět bude o jednu sketu chudší. Pozvednu pistoli a pohled na Ivana se mi zúží na úzký prostor přes mířidla.
“Vím, že se ti něco stalo Markusi.”
“Děsíš mě.”
“A nechceš o tom mluvit. Proč?”
“Musíš odejít.”
“Ty jsi takový čurák, Markusi.”
Svět o sketu chudší bude, ale ne dnes. Ne Ivan. Jenom doufám, že toho později nebudu litovat.