Alrikův deník
Uff… Těžká slova na začátku. Nechápu, jak jsem sám sebe přemluvil, že si začnu dělat zápisky ze světa, ale Vadora, to město, kam jsem doplul, je tak divné místo, že bez poznámek se brzy ztratím.
Takže… Radši od začátku, dokud si to trochu pamatuju.
Vadora je velký obchodní přístav u hranice s Divočinou. Párkrát za rok se orkové a jiná havěť z Divočiny rozhodnou, že na Vadoru zaútočí. Naštěstí má Vadora vysoké hradby a do nedávna měla ještě své vojsko.
Je tu Isařin i dórský chrám, akademie, kde studují filozofové, athlétium s nahými sportovci (
ale asi bez trpaslic…) a dost se tu těší námořnímu obchodu. Ve šlechtické rezidenci jsou asi triarchové, vládci. Jak vidno, dva ze tří stojí asi za zlámané topůrko.
Nějakou dobu to fungovalo, dokud se najednou armáda nerozhodla odjet na lodi někam přes moře. A ta loď pak začala hořet. Chvíli po tom, co ve městě, kde vládl dosud docela klid se začalo vraždit. Nějací kudůci zabili asi deset lidí. Za bílého dne! To se teda děly věci, zatímco jsem tu nebyl…
No, a tak jeden, ten chytřejší z triarchů, povolal placenou armádu odněkud. Samozřejmě trpaslíky! Takže dobře udělal. Chvíli na to se pak nějací orkové snažili vyplenit město, ale dostali se jen na farmy, kde to dost podupali. Chudák
Karel, jeho živobytí bude muset stavět skoro od začátku. Ti další dva z triarchů – Archon a Hrofant nejspíš nebyli moc nadšení, když
Triarcha Doruvos veřejně prohlásil, že se tu o pořádek postará. Přece jenom jako stratég měl na starosti armádu, a ne nějakou administrativu nebo hry v athlétiu.
No, a teď to bude zajímavé. Byl jsem zas sedět na oblíbeném místě s mou drahou partičkou skládající se ze Zejáda, člověka, asi kolem 30 let povoláním… obchodník, zubatou elfkou Jukiou, která asi viděla víc, než si umíte představit a Ulim, 18letým, ale celkem šikovným pískletem z ulice; když najednou Zejád prohlásil něco jako: „Hele, mám pro vás džob (
asi myslel práci), je to celkem jednoduchý (
a sakra). Stačí najít jednu elfku (
a není to Jukia…), která vzala něco mýmu kámošovi. A když to vrátíme, dostaneme odměnu.“ Jednoduchý… Jasně… Zejáde!!!
Nevěděli jsme pořádně kde hledat, ale štěstí nebo neštěstí udeří i do člověka a ocitli jsme se v blbý situaci. Sledujeme naší elfku a pak si uvědomujeme, že ji sleduje ještě někdo. No to bych do toho kopl! Tak se tak chvíli sledujeme, když pak z okna chce toho druhého sledujícího sestřelit nějaký kudůk. No, nenapadlo mě nic hloupějšího než mu poslat myšlenkovou zprávu (
Kouzlo! A doufám, že tyhle zápisky teď čtou moje děti, ať vidí, jak jsem byl za mlada kabrňák. K dnešku jen 232 let, čtyři sta ještě přede mnou). Tak mu posílám „Nestřílej, potřebujeme ho živého!“ A tomu vocasovi kuše vypadla z rukou!
Všechno se pak zpackalo. On seběhl dolů, Jukia držela kudůka a elfku na dostřel luku a já se postaral o našeho pronásledovatele. Jak vidno, byla to na pronásledovatele past a elfka s kudůkem jej chtěli oddělat za 10 zlatých. Slíbil nám víc. Dopadlo to tak, že jsem uzavřel s těma dvěma ústní dohodu. Dal jsem jim 5 zlatých (
díky Zejáde) a rozešli jsme se každý svou cestou s tím, že nás nikdy neviděli.
Z elfího pronásledovatele, kterého chtěli zabít, se vyklubal člověk jménem
Marin, žoldák ze Šarlatové kompanie. Jo, z té kompanie, která dělala špatné věci a pak ji potopili na vodě. Přežil. Snažil se dostat z města, ale moc mu to chudákovi nešlo.
Jelikož jsem už trochu politiku tohohle bídného místa pochopil, rozdělili jsme se. Já s Jukiou jsme se šli vyspat a najíst. Potkali jsme Harona, trpaslíka z nově najatých strážných ve městě pod názvem Plechové hlavy. Moc toho neřekl, ale vyjasnil nám, kdo jsou Šarlatová kompanie. A Zejád dostal úkol udržet Marina při životě – ve stokách.
Druhý den, když jsme se všichni sešli, žoldák vypadal dost divně. Nemluvil, oči vykulené a nechal sebou vláčet jako hadrová panenka. Ptám se Zejáda, co se stalo, ale ten pašerák… ehm… škrtat už to nebudu… řekl, že nic, že se prý porval se nějakým větším vořechem (
myslel tím psa) a že viděli nějaké divné dítě. Odvedli jsme žoldáka na farmy, protože vláčet ho s sebou nemělo smysl. Uli tu nebyl, tak jsme mu poslali vzkaz po jenom z dětí. Jestli sem ty děti půjdou, roztrhnu je jako krtka!
Historka Zejáda mi však nedala a šli jsme se podívat, co se stalo. Jukia a já jsme objevili stopy zápasu a dětských křivých nožiček. Pak ještě nějaké jiné, normální. Zavedlo nás to do tunelu ve stokách, kde bylo ze stěny oddělané víko, které střežilo tajný úkryt. Evidentně se někdo dovnitř chtěl prokopat. Tam jsme objevili sarkofág! A dva divný lidi postižené nějakou zvláštní nemocí, prý vypadali stejně jako to dítě. A věřte mi nebo ne, nechtěli dobrovolně umřít! Teda… to nechce nikdo, ale tihle se hýbali i s dírou v hlavě! Jukia navrhla je spálit, a to jsme také udělali. Naštěstí se báli ohně nebo světla a k nám nešli.
Místo bylo na jednom konci zavalené, ale podle mapy, kterou měli ti dva „živomrtví“ se zdá, že to pokračuje. Celé to vypadalo divně. Sarkofág vyznačoval nějakou osobu s krví na špičatých zubech a některé texty na svitcích byly napsané divnou řečí. Už abychom se všichni naučili pořádně číst a psát… Jo, a víko bylo odklopené a sarkofág prázdný….