Upřímně - přijde mi trochu mimo šáhnout po drsnym příběhu s morálníma dilematama a pak brečet nad tim, že Peklo neni fér a postavy v něm dostávaj čočku a volby před postavama nejsou vyvážený etc. Pokud někdo touží po tom jít do Pekla a drsně v něm machrovat, tak by možná spíš než po Avernu měl šáhnout po Čtyřicítce.
Zároveň pokud někdo vidí přesvědčení jako tvrdou preskripci roleplayingu která pevně determinuje volby, tak Avernus pro dotyčného asi nebude správná volba kampaně. Plácnout si s Ďáblem a obětovat sebe za sílu k provedení vyššího dobra je klasické dilema dobrých postav. Odmítnout si plácnout s Ďáblem, protože i když sem zlej, tak si stojím za svojí svobodou nebo pýchou, je klasická volba zlých postav.
Pokud něčí postava dostala sodu a brutální level-drain, ale žije, tak by se možná hodilo přemejšlet nad tim, že DM neni svině co mě chce jebat do ucha, ale že s ostatníma chce vyprávět cool příběh. A protože každej návrat je jen tak epickej, jako pád, kterej mu předchází (kdyby Monte Christo místo zavření do nejhlubší kobky dostal jen malou pokutu, tak by ten příběh o jeho pomstě asi za moc nestál, že? Ostatně, Iron Man...), tak je možná načase začít se na tu čočku co postava dostala dívat ne jako na nějakej "trest" ale jako na set-up věcí příštích a vyhlížet patřičný pay-off.
Dá se na to dívat tak, že je postava "mechanicky mrtvá". Pak ale asi nemá smysl vůbec hrát, že jo, protože postava - resp. to, na čem na ní hráči zjevně záleželo - umřela. Hráč s takovym pohledem může roztrhat deník nebo si ho založit do složky padlých hrdinů a jít si naházet novou postavu (nebo si možná radši rovnou počkat na příští, a snad férovější a měkčí kampaň).
Samozřejmě, takovej hráč si pak těžko užije, že se postava mučednicky obětuje před očima padlého anděla a inspiruje ho tím k návratu na světlou stranu (přičemž jí v rámci svého obratu věnuje resurrection hromady různých požehnání...) nebo se tváří v tvář nevyhnutelnému odmítne dát zkorumpovat a postaví se fatalisticky osudu s vědomím, že možná zemře, ale zvolila správně (...čím vnese střep Elysia do hlubin Pekla, načerpá z něj nové síly a povolá si zástup andělů, kteří více než jen vyrovnají její šance proti nepřátelům, kteří se na ni vrhají), nebo (pokud je třeba zlá) najde způsob, jak rozlomit dušary a stane se nádobou uvolněných duší, které do ní vloží svou sílu aby se skeze ni pomstili svým dřívějším věznitelům nebo třeba na poslední chvíli dostane boost od svého démonického patrona jako odměnu za to, že mu zůstala věrná a nezaprodala se první další mocnosti, co prošla okolo. Ale to sou holt epické endingy které sou rezervované pro ty, co si ten drsný příběh chtějí užít a ne nad ním brečet.