Selhala jsi.
Tenká dýka vykrojila další zářez do bílé kůže, Mia nevydala ani hlásku.
Selhala jsi. Byl ve tvých rukou.
Znovu přejela ostřím podél paže. Několik řad rubínových korálků teď zdobilo její předloktí.
Mohl být tvůj a místo toho jsi -
Poprvé se v její tváři objevila nějaká známka emoce, jemné rty zvlnila v ustaranou linku. Tak snadno je mohla zradit, místo toho je snad dokonce zachránila. Sama sobě nedokázala vysvětlit proč.
Odložila dýku, otevřela flakónek z kouřového skla a vzduch se naplnil šťiplavou vůní. Čirá kapalina se rychle vsakovala do otevřených ran a Mii se zaleskly v očích těžko potlačované slzy. Rány se zhojí beze stop, ona si nemůže dovolit jizvy, po několik dní jí ale bude palčivá bolest připomínat její selhání.
Blížící se kroky ji přiměly zvednout hlavu. Ani ji nemusela zvedat příliš vysoko, Kum se netyčil do závratných výšin.
"Co děláš, elfko?" zeptal se, obočí svraštělé směsicí zvědavosti a zájmu.
"Poranili mě v boji," odvětila Mia klidně. "Bude to v pořádku."
Aby podpořila svoje slova, usmála se. Byl to upřímný úsměv a Kum neměl důvod nevěřit, že elfka bude v pořádku. Byl to bezchybný úsměv.
Také ho cvičila dlouhé měsíce.