Opět pevně stisknu zuby a unikne mi tiché zasténání. Asi jsem opravdu udělala chybu, když jsem souhlasila s tím, že mě Zora ošetří. Jemná tedy opravdu není. S hrůzou sleduju, jak nabrala jakousi tekutinu do stříkačky, vyzkoušela, zda tekutina teče a ve stříkačce není vzduch, načež se otočila ke mně. Mám pocit, že mě s ní chce zabít. Vzápětí mi ji velmi necitelně bodne do ramene. Ano, nebyl to dobrý nápad.
Do toho hořekuje, jak je potřeba dostat zajatce - živého! Nemám chuť se s ní hádat, hlavně taky proto, že vím, že by se nám zajatec hodil. Už kvůli výslechu. Ale copak já můžu za to, že toho moc nevydrží? A hlavně, v tom množství, co tu ty ženské byly, nebyl moc čas přemýšlet nad tím, hlavně je nezabít. Hold, instinkty přežití v tu chvíli přebírají vládu nad rozumem. Potřebujeme na to jít jinak. Ideálně tak, aby jich nebylo moc pohromadě. Tak, abychom se na ně připravili. Holčiny utekly a podle toho, co Zora říkala, cestou nastražovaly další pasti, takže nic dobrého nás dopředu nečeká.
“Leese, pronásledovat je nemá smysl,” otočím se na něj. Ihned je mi jasné, že došel ke stejnému závěru. “Potřebujeme víc informací, mapy apod., abychom se na ně mohli připravit.”
Souhlasně přikývne. “Taky si to myslím. Zoro, vrať se do lodi a obleť ten kámen, na kterém přistála. Zjisti, co se nachází v okolí a celkový stav vraku. My,” otočí se na mě a keldorku, “se půjdeme podívat na můstek.”
Jasně, počítače a tak, třeba tam bude něco zajímavého.
Zatímco se zvedám, ptám se sama sebe, kam se podělo moje hrrr na ně já. Najednou se mi nechce jít naslepo do boje. Měknu?
“Ale když je budu pronásledovat, nejspíš se mezi ně zvládnu vmísit a zjistit nějaké informace”, namítne kráska. V duchu s ní souhlasím. Taky mě to napadlo, ale zároveň mi není proti mysli, že bude co nejdál ode mě.
Leese zavrtí hlavou. “Nebudeme je nikde nahánět. Stáhneme se, zjistíme co nejvíce informací a promyslíme plán.”
“Ještě bych za námi vytáhla tu rampu a uzavřela tak naše patro,” dodám. Protáhnu nohy, ruce, zhluboka se nadechnu. Někde to táhne, obzvlášť ta zranění, která víc krvácela, ale jinak se cítím dobře.
Vyjdeme nahoru, Leese vytáhne rampu a pak se naše cesty rozdělí. Zora zamíří zpět do Rak Doliny lodi, aby udělala průzkumný oblet, my pokračujeme na můstek zjistit, zda tam nenajdeme nějaké užitečné informace.
Dveře nejdou, už klasicky, otevřít, takže použijeme stejnou taktiku, jako prve. Droid, nějaké baterky či co a je to.
Uvnitř je pološero a hned na první pohled je znát, že některé systémy a konzole jsou funkční. Vítají nás veselým poblikáváním a Leese okamžitě zamíří k jedné, která se zdá být asi nejlepší na informace. Dle křivek si ji asi nevybral, soudím.
Vydám se k té druhé. Špicuji uši, blastery mám připravené k okamžité palbě, ale nevypadá to, že by tu někdo byl.
Můstkem najednou otřese výbuch a jasná prudká bílá záře mě na chvilku oslepí. Instinktivně se lehce pootočím, ale bezprostřední nebezpečí mi nehrozí. Leese! bleskne mi hlavou a rychle se po něm podívám.
Stojí u té konzole, která se mu tak zalíbila, ale nevypadá, že by mu něco bylo. Co by mu taky asi tak mohlo být. Miny! Pchá! S takovou nás nedostanete. Bývalý velvyslanec nic neříká, ani se nehroutí k zemi. Sedá za konzoli, takže mu zřejmě nic není. Zaostřím na zem kolem sebe. Snažím se najít nesrovnalosti, které do terénu nepatří a zjistit, kde se asi tak nacházejí další takové radosti. Zrak mi klouže po povrchu dalších komunikačních zařízení, už dávno nečinná, dokonce zničená dřívější bitvou o loď. Po chvíli vidím, kde odstíny temné barvy úplně nesedí, stíny se v těch mítsech lámou jinak, než by měly. Tam jsou miny. V klidu se k nim vydám. Jsou odpalované pohybem? Deset kroků, sedm, tři… Už bych se jí mohla dotknout, když si všimnu drátku nataženého na zemi. Jo taak… Prohlédnu si své okolí, postavení a typ miny. Jasan. Rychlým pohybem protnu drátek a zároveň už se natáčím v odhadovaném směru výbuchu. Šrapnely se rozletí rychlostí “rukanámtokdysiříkal” ale já jsem bezpečně mimo jejich rádius. Což se nedá říct o konzolích okolo. Svět kolem na vteřinu zbělá, jak je moje sítnice zasažena náhlým ostrým bílým světlem, trochu mi zvoní v uších. Zvednu se na nohy a prohlédnu si spoušť kolem sebe. Poničené konzole jsou ještě trochu víc poničené, zvuk výbuchu a padajících trosek pomalu utichá.
“Rak Dol?” zavolám majora. Trochu mě děsí, že ji nikde nevidím. Snad se jenom schovala.
“Jsem pod stolem!” křikne nazpět odpověď po chvíli, když už začínám pomalu cítit záchvěv paniky.
V tom se otočí křeslo, jehož opěradlo je prošpikováno šrapnely. Dívám se do velmi výmluvně vyčítavých očí jako: Co to ksakru zase mělo být?
“Našla jsem minu,” oznámím těm očím. “A zneškodnila jsem ji,” dodám.
“Chm.” Odfrknutí. “Zkus to tady úplně nezničit.” S těmi slovy se Leese opět otočí ke svým čudlíkům a obrazovkám.
Rozhlédnu se okolo. Vím ještě o jedné a jsem si jistá, že tak či onak je najdu všechny. Ale… Úkosem pohlédnu k otočenému děravému křeslu. Povzdechnu si. Je to tak jednoduché. Jenom stačí vychytat ten správný moment… No jo, přeruším se. Ale tady nejde jenom o tebe… co když mu zničíš tu konzoli? To budeš do smrti vydávat potravinové kostky a o popcornu si necháš leda tak zdát.
“Rak Dol,” tady je ještě jedna. “Zneškodníš ji?” ukážu patřičným směrem.
“Jasan,” přikolébá se keldorka.
“Co kdybychom ji instalovali k těm dveřím? Myslím, když se otevřou, tak ta mina bouchne.”
Rak Dol se na moment zamyslí, načež úspěšně a možná až příliš nadšeně deaktivuje minu a zvedne se s ní. Pohlédne na mě s veselými jiskřičkami v očích. “To by šlo. Hned to jdu zajistit.” Ona z toho má opravdu radost, uvědomím si. Jako by to byl nějaký dobrý vtip. Jako při narozeninové oslavě, kterou nečekáš a vstoupíš do temné místnosti a všichni vyskočí a křičí” Překvapení! Akorát tady vám do ksichtu bouchne mina. Překvapení!
Nechám ji dělat, co umí a snažím se zjistit, co bych tu mohla dělat užitečného. Pomalu se přišourám k jedné z konzolí a jediné, co vyčtu, je, že hlídá life support na celém tomhle vraku. Chvíli procházím jednotlivé položky, ale nedaří se mi zjistit nic zajímavého… Takhle kdyby se dala změnit třeba podpora vzduchu ve zbylých patrech dole… Nebo cokoliv jiného…
„Tak co tu máš?“ zahučí mi Rak Dol zvědavě za zády, když úspěšně instaluje minu.
„Ech, asi nic moc…“ zamručím v odpověď. „Co myslíš, dá se to nějak ovládat?“ ustoupím stranou. Keldorka si konzoli chvíli prohlíží, načež naťuká údaje o gravitaci a otočí nějakým čudlíkem. Ihned se mé tělo poněkud zlehčí.
„Funguje to,“ ušklíbne se spokojeně a dál se v tom hrabe. Vzápětí si připadám o něco těžší.
„Netuším, jak nám to má pomoct, ale…“
„Co tam blbnete?“ přeruší nás podrážděně bývalý velvyslanec.
„Ale nic,“ odbyde ho Rak Dol.
„Jak nic? Vždyť to cítím. Srovnej to, jak to bylo a už na nic nesahej.“
Tutlám smích.
Zvenčí se náhle začne blýskat, ale ať napínám sluch sebevíc, výbuchy neslyším. Vypadá to, že to Zora venku rozjíždí ve velkém, ale něco říct se ovšem neobtěžuje.
“U Jangových fousů!”
Kolem právě těsně proletěla raketa, které se loď vyhnula zdánlivě jen tak tak, ale i při nejlepší snaze neměl jedinou šanci ji sestřelit.
“Bude se vracet!” křikl Gree do komlinku Breemu na jejich uzavřeném okruhu v helmách. Skrze zuby procedil další nadávky, jak se loď zuřivě protočila kolem salvy, kterou vypálily tanky dole z povrchu. Od chvíle, do vylétli z kaňonu, se jejich jízda podobala jízdě šílence. V prudké otočce, kdy se mu během mžiku zatmělo před očima, jak se krev přesunula v jeho těle, zahlédl stín a narychlo zmáčkl spoušť svého iontového kanonu. Netušil, zda trefil, protože se mu najednou žaludek prudce vtlačil do krku a měl spíš strach, aby se nepozvracel.
“Uvědomuje si, že taky veze lidi?!” stěžoval si Bree. I když oba prošli důkladným výcvikem gunnerů na space lodi, tak je na tohle nemohla žádná simulace připravit. A to se Kamionané tak snažili...
“Hlavně, jestli si uvědomuje, že takhle nemáme šanci nic trefit,” zamručel v odpověď. Šetřil dechem, snažil se být připraven na další rodeo, kdy pomalu ztrácel vědomí a střílel, když měl zrovna pocit, že by měl.
“Ehm, madame?” osmělil se ozvat na okruhu s jejich velitelkou. “Se vší úctou, ale létáte způsobem, který není zrovna přátelský pro střelbu.” Aneb: Shab, nechci vám do toho kecat, ale takhle bych netrefil ani vrata od stodoly z jednoho metru.
“A to jsem slyšel, že je to nejspíš nejlepší pilot v Adře,” zamumlal Bree. Poslední slovo ale vyjekl, jak se loď opět začala prudce zvedat, náhle udělala obrat o stoosmdesát a začala klesat, několik otáček doprava a pak se najednou čas, zvuk a prostor slily do jednoho. Ani Gree, ani Bree už nevěděli, kde je nahoře a kde je dole. Mačkali spoušť a moc nevnímali, když se loď párkrát nebezpečně otřásla a už vůbec neslyšeli, když se v pilotní kabině, kde pilot lítostivě zjistil, že nemá žádné pilotní zbraně k dispozici, rozeznělo pár poplašných zařízení. Ano, k jejich smůle, ale zároveň i štěstí, pilotoval loď ten nejlepší pilot v Adře. Vlastně pilotovala.
Leese se ještě chvíli šťourá ve svém compu, po chvíli ale prohlásí, že odsud už toho moc nezjistí. Plány tu žádné nejsou, jenom se mu podařilo prolomit rušení rádiového signálu a mohl si tak promluvit se Zorou. Tak proto nic neříkala… S tím zavelí odchod a vydá se ke dveřím.
„Stůj, Leese“. Zastavím ho dřív, než stihne dojít až k nataženému drátku. „Je tam mina,“ dodám.
„Kde se tam vzala?“ Je očividně zmatený, vzhledem k tomu, že při příchodu tam určitě nebyla.
„Instalovala jsem ji tam,“ protáhne se kolem něj keldorka nevzrušeně a začne ji demontovat.
„Proč?“
„Aby až někdo vejde, tak ji spustil,“ odpovím. Vzhledem k tomu, že jsme všichni uvnitř a Zora na výletě venku v malé lodi, bylo nepravděpodobné, že by je otevřel někdo z nás.
Leese ještě chvíli nechápavě vrtí hlavou, ale do hlubší argumentace se s námi nepouští. I tak pochopím, že to dle něj bylo zbytečné. Nechápu proč, ale to je jeho věc.
Co teď? Asi dojde na lovení toho zajatce. Bez někoho živého se daleko nedostaneme. Pomalu se vydáváme do nižších pater, až narazíme na nějaké ty výtahové šachty, kterýma začneme slézat čím dál hlouběji do nitra zničeného křižníku. Po chvíli k údivu všech narazíme na přechodovou komoru, zapuštěnou do skály… Druhá strana lodi je příliš poničená, než aby se tam dalo kamkoliv jít, takže nezbývá, než pokračovat přes tu komoru. Jsem z toho poněkud nervózní, nejen, že to vypadá, že si tu udělali základnu či co, ale jdeme úplně do neznáma. A skrz komoru!
Procházíme jednou, druhou… Načež narazíme na točité schody vedoucí do nitra asteroidu, na kterém se celá ta loď veze. V zákrutu narážíme na dětský vláček…
Hrkne ve mě. Jsem připravena na hodně věcí, ale děti? Hlavou se mi mihne nepříjemná představa dítěte se zbraní v ruce namířenou proti mě… Co s tím budu dělat?! Klid, nabádám se. To, že je tu hračka, neznamená, že tu jsou i děti. Natož se zbraní v ruce. Opatrně ji překročím a schod po schodu se blížím k úpatí točitého schodiště. Napínám uši, zda mi k nim nedolehne dětský smích, pláč, co já vím… Ale k mé úlevě jenom ticho. Nebo k mému úděsu? Cítím, jak se mi potí dlaně a tělem se začíná šířit chlad. Přeci tam, kde se zčistajasna povaluje opuštěná hračka, se může opodál povalovat i dítě…
Nechci to vidět. Jsem už na konci a moje fantazie dospěla tak daleko, že mám chuť si na těch schodech sednout a nepokračovat dál. Ale stejně položím nohu na schod níže. Je to jenom strach a moje mysl, která se mnou hraje podivné hry. Strach je možné ovládat. Zatím jsem neviděla ani neslyšela ani náznak dítěte a dokud ho neuvidím, nepřipouštím si žádné z těch představ. Nejhorší smrt je z vyděšení. Jako bych Tobiase slyšela přímo vedle sebe. Bylo to krátce po tom, co jsem utekla z města a společně s ním a ostatními ze skupiny jsme procházeli tmavými tunely jeskyně, která měla vést do hrobky místního vládce, který zemřel tak dávno, že i jeho kosti se měli obrátit v prach. Dodnes si pamatuji tu tíseň z temných koutů, které ani světlo baterek nezahnalo. Vlhko, tma a moje představivost, která v těch stínech viděla víc, než tam bylo…
Dojdeme do skladiště. Je tu podstatně chladněji a kolem jsou všelijaké bedny skrývající svůj obsah. Po chvíli zjistíme, že něco z toho je jídlo, něco z toho palivo pro vím já co? Jídlo je k mému překvapení staré pouze několik let a má hooodně dlouhou trvanlivost. Upřímně jsem čekala, že to tu bude staletí, takže jsem překvapená a těžce si připouštím myšlenku, že by si tu snad opravdu vytvořili základnu? Neobtěžujeme se prohledáváním beden a pokračujeme dále. A dojdeme do jídelny. Vše je čisté. Chodby, stoly, židle uspořádané. Snažím se najít kuchyň. Tam bych mohla odhadnout, jak dlouho jsou pryč, nedopité hrníčky s čajem nebo kávou či nedojedené jídlo jsou většinou dobrým indikátorem, jak rychle se odtud kdokoliv dekoval.
K našemu překvapení v kuchyni nalézáme droida, který je pevně připevněný k podlaze. Když nás vidí, překvapeně rozhodí rukama.
“Vítejte, vítejte!” zahlaholí nadšeně. “Také jdete na oslavu Krininých narozenin?!”
Nejsem jediná, komu na chvíli spadne brada.
“Narozenin?” vypadne nakonec z Leese.
“Ach ano. Malá oslavenkyně se už nemůže dočkat!” zatočí se nadšeně kolem své osy.
“A kdy ta oslava má začít?”
“Za tak dvě hodiny,” odvětí. “Až bude hotový dort! Bude jí šest let,” dodá a mrkne na nás.
Jsou tu děti, dojde mi. Malé holčičky. A jedna má narozeniny. To tu mají kolonii? Zatočí se mi hlava. Vystřílíme jim rodiče, protože minimálně ženské tu jsou bojovnice. Jejich matky… Otcové tu možná budou taky, asi jako nízcí údržbáři s ohledem na jejich kulturu, ale stejně… Co s nimi budeme dělat? Ahoj, všechno nejlepší a sorry za tvou máti? A to chceme jenom jeden korunovační šperk…
“Nemáte hlad?” zeptá se droid najednou.
Bezmyšlenkovitě přikývnu. “Já si dám. Co tam máš?”
“Výtečně!” zaraduje se a opět se otočí kolem své osy. “Mohu udělat skvělý krůtí sendvič!” podívá se na mě s otazníkem v očích.
“Skvělý,” usměju se. Toužím si sednout. Slabostí se mi podlamují kolena a doufám, že jídlo mě na chvíli přivede na jiné myšlenky. Musím se proti tomu nějak obrnit. Přestat nad tím přemýšlet a pokračovat dál. Což by nemělo být tak těžké. Už jsem to tak dělala mnohokrát. Matka, Tobias, Perren, Ashoka… Sendvič je hotový a já se do něj zakousnu. Zvláštní, že smrt ostatních v naší malé skupince mě tak nezasáhla. Pomalu žvýkám, polykám, žvýkám… Když nad tím tak přemýšlím, poslední události v onom chrámu jsou jakoby zamlžené. Pamatuji si Ashoku, Něco křičí, máchá svým lightsaberem v ruce. A ostatní jsou pryč. To je to správné slovo. Vždycky mi chyběli, ale jejich smrt se mě jakoby netýkala. Byli prostě… pryč. Ta myšlenka mě zaujme, ale bohužel nemám čas ji dál rozvíjet. Leese se zvedá k odchodu, Rak Dol děkuje droidovi za skvělý sendvič. Můj je pryč, ani nevím jak…
Vydáme se skrz jídelnu do dalších prostor. Nacházíme ložnice na pravé a levé straně. Na postelích jsou úhledně složená pyžámka. Malá, pyžámka. Tak pro děti kolem šesti let. V další nacházíme pyžama tak pro desetileté. S Leesem se v jejich ložnicích dále nezdržujeme a pokračujeme dál, ale Rak Dol se zarazí.
“Já bych to tu prohledala a podívala se po nějakých záznamech.”
Pochybovačně nadzvednu obočí. “Jakých záznamech?”
“No deníčky, ne?” rozhodí rukama a tváří se, co je na tom tak k nechápání.
Chvíli mlčím, než jí odpovím. “Viděla jsi ty pyžama? Myslíš, že tak malé děti si píšou nějaký smysluplný deníček?” Mrknu na Leese, ale ani ten nevypadá tím nápadem přesvědčen.
“Jdeme dál,” prohlásí, “tím se tu zdržovat nebudeme.” Následuji ho z místnosti a Rak Dol ještě chvíli mručí cosi o deníčcích. I kdyby, nezajímá mě to. Chci zjistit, co to tu je a ne číst o tom, jak nějaká malá holka nesnáší Natalie a jak se kamarádí s Ekou...
Pokračujeme do dalších částí a když mineme ubikace, vejdeme do obrovské místnosti, kde na tabuli svítí jména, dívčí, jména a u každé z nich číslo, řazené od nejvyššího po nejnižší. Celkem deset jmen.
“To je střelnice,” vydechne Leese. “A vím, o co tady jde,” dodá pochmurně. To už mám tušení taky a vidina holčičky s blastrem v ruce se mi vrátí s novou silou. Raději se zaměřím na rozumovou stránku věci.
Střelnice vypadá neuvěřitelně technologicky pokročile. Co mi moje znalosti dovolí, mám pocit, že pokročileji než co nám poskytuje Dailen Industries. Majitel oné společnosti se zdá být fascinovaný a znepokojený zároveň. Jeho profesní vášeň se očividně prolíná s vědomím, že tady na tom trénují děti. V další místnosti to vypadá, že se tu učí nakládat s výbušninami, sestavovat je, rozebírat je, odpalovat je a co já vím ještě. Moc se to neliší od vyprávění od klonů, napadne mě. Ti se taky všechno učili od narození. Nikoho nezajímalo, že to jsou děti. V době, kdy se ostatní honí možná tak s atrapama zbraní, oni po sobě stříleli ostrýma a nacvičovali průnik do budovy s cílem zabít vše živí uvnitř a nenechat se při tom zabít. Svět je vážně zvrácený...
Chodba končí výtahy a zajímavé jsou taktéž dveře vpravo, které vedou k reaktoru, jenž je tedy momentálně vypnutý. Vypadá to, že výtah vede až do 5. patra. Přemýšlíme, kam dál. Mě lákají ty dveře a reaktor.
“Takže zase dělíš skupinku?” protáhne otráveně Dailen.
“Jenom se podívám k tomu reaktoru,” odvětím, zatímco překontroluju blastery.
“Právě,” povzdechne si. Přemýšlím, co za tím je. Zda je to proto, že neposlouchám jeho rozkazy, což ho drásá, nebo o mě má strach. Nejspíš obojí, pomyslím si. Ale to mě neodradí od toho jít se tam podívat. Sama sice netuším, co tam chci hledat, ale chci to najít.
Před dveřmi vedoucími k reaktoru si natáhnu oblek, který mě ochrání před radiací. Je mohutný, neobratný, neuvěřitelně otravný. Připadám si jako Hutt, mohutný, těžký… Jenom se můžu kupodivu rychle pohybovat. A nedostanu se ke svým blasterům. Prsty v rukavici bych ani neprostrčila spouští. Na chvíli se zarazím a skoro si to i rozmyslím. Obrovská, neozbrojená… Na chvilku mě ovládne panika, ale rozum zvítězí. Přeci to teď nevzdám a nevrátím se k Leesovi. Už vidím, jak se na mě podívá tak nějak samolibě, jak on umí, a já budu vymýšlet, proč jsem si to rozmyslela. Pche… S tím rozhodně otevřu dveře přechodové komory, vejdu dovnitř. Chvíli počkám a vyjdu na druhé straně. U reaktoru není nic zajímavého. Dokonce ani radiace, naměřím pouze neškodné hodnoty. Jsem na odchodu, když mě přeci jen něco zaujme.. zeď v jednom místě působí rušivě. Něco tam nezapadá, jakoby kontury byly v jednom místě přerušené. Přímo to nevidím, ale když se podívám stranou, vyjde to trochu najevo… Podívám se na to blíž a ano. Tajný vchod. Vryji si místo do paměti a vracím se zpět.
U výtahů zjistím, že se Zora mezitím vrátila ze svého výletu. Loď i kloni jsou celí a nechala je v bezpečí. Nahlásím ten tajný vchod, ale na pořadu je jízda výtahem do nižších pater. Výtahy jsou dva - jeden turbovýtah a jeden nákladní, podstatně pomalejší.
Napřed posíláme Zoru, která sjede do 4. patra, ale než se stihneme nadechnout je zpět. A na její krásné tvářičce se skvěje silně krvácející šrám táhnoucí se až za ucho, pokud správně vidím.
Vypotácí se ven, oči v šoku do široka otevřené. Rak Dol k ní rychle přiskočí a ujme se ošetření jejích zranění. S Leesem se jí snažíme pomáhat, takže za chvilku má ránu vyčištěnou, potřenou bactou a pečlivě zalepenou. Mezitím se Zora trochu uklidní.
“Jsou tam dole nejspíš schované za bednama,” vypráví přerývavě. “Chodba přímo proti dveřím, ve výtahu se není kam schovat.” Sykne, když jí Rak Dol ránu stlačí. “Nečekala jsem to,” dodá.
Nechala se ukolébat, říkám si. Někde jsme na ně narazit museli a nebyla dost opatrná. Opravdu by se měla držet svého kniplu nebo někde na nějakého sépáckého důstojníka kulit ty svoje krásné, černou tužkou pečlivě orámované oči. Jako průzkumník jsem nakonec asi přeci jen lepší. Nenakráčela bych tam jak královna Naboo.
“Takže co?” obrátí se na nás Leese.
“Já bych nejdřív prošla ta nižší patra,” nadhodí Rak Dol. Nemám co dodat, takže jenom přikývnu. Zora se prohlíží v zrcátku a zkoumá, jakou škodu ta zatracená střela udělala. Jenom ji čapneme za ruku a vtáhneme do výtahu.
V nižších patrech nacházíme to samé, co v patře prvním. Jídelnu, kuchyni, ubikace, výcvikové prostory, akorát oblečení je čím dál větší, takže s každým nižším patrem byla děvčata starší a starší. S tím se tedy vracíme zpět do 2. Je jasné, že budeme muset vymyslet geniální plán, pokud chceme proniknout do 4.
Také se nám to podaří. Geniální plán sestává z bytelné příčky dané do prostoru dveří, která nám poskytne kryt a k tomu ještě druhým výtahem spustíme paňácu, který vypadá jako útočník, takže případně odvede či rozdělí pozornost obránkyň dole. Geniální. Jenom propočítat rychlost pomalejšího výtahu a tudíž čas, kdy se nasoukáme do turbovýtahu a sjedeme dolů ve stejný či jen o málo rychlejší moment. Všichni připraveni jedeme dolů.
Dveře se otevírají, uvnitř v chodbě je šero, ale to mi nevadí. Vmžiku měním plán, když ladným pohybem přeskakuji překážku a rozbíhám se dál do chodby. Určitě budou hrozně daleko s těmi svými puškami a bojím se, že by se jedna mohla připlížit a vhodit nám do výtahu granát. Hlavně nám nedají tolik práce, s ohledem na dosavadní zkušenosti. Jenom se jim rychle dostat na kobylku.
Hned jak se mé nohy dotknou země, pocítím několik nárazů do hrudi, které mi vyrazí dech a lehce zavrávorám. Projektily neprošly skrz vestu, ale na ramenou pocítím palčivou bolest a chvíli se nemůžu nadechnout. Vzpamatuji se ale brzy a za chvíli už se krčím za jednou z beden. Světlo z výtahu zdaleka nestačí na osvětlení celé chodby, takže si rozsvěcím baterku. Ano, budu skvělý cíl, ale chci je vidět a chci to skončit rychle. V tu chvíli si všimnu miny přilepené na bedně a bez dalšího přemýšlení se hbitě přimáčknu k podlaze. Nade mnou to zahučí, převalí se přese mě horko, ale nic se mi nestane. Že se vůbec namáhají.
Vykloním se zpoza bedny, ale pořádně nic nevidím. Preventivně pokropím bednu šikmo před sebou, co kdyby náhodou. Načež naším směrem přiletí pár projektilů. Zatraceně. Je to tolik složitější, když chcete jednoho živého zajatce. Obrátím se dozadu, abych zjistila, co ostatní. Pokud dobře vidím, ve výtahu se krčí už jen Leese. Zora se válí před výtahem a pokud se nemýlím, třímá pistolku. Co tím chce jako dokázat? Proč se nepřiplíží mezi ně a jednu nepřesvědčí, že se chce vzdát a že chce jít s ní? Rak Dol mezitím dosupí na mou úroveň, natáhne ruku a vzápětí se slečna za onou bednou může akorát tak vzteky proskočit. Rak Dolin Silový stisk je pevný a jen tak se z něj nedostane. Přeběhnu k další bedně a jdu po té druhé. Předpokládám, že trojice za mnou se již o tu holčinu nějak postará a já zatím budu té druhé znepříjemňovat život na tolik, aby ti tři měli šanci první slečnu zpacifikovat. Ale je kluzká jako had. Vždycky se objeví, když vystřelí a vzápětí zmizí. Další projektily mě lehce polechtají, ale nenadělají nic vážného. K jedné z beden se přimáčknu prudčeji a hrudí mi projede skoro omračující bolest. Snad ta žebra budou jenom naražená. Modlím se. Opět vykouknu a vystřelím směrem, kterým by měla být. Ale mám pocit, že honím jenom stín.
“Tak už tu holku někdo omračte!” slyším za sebou Rak Dol křičet.
Otočím se a vidím, že ji stále jenom drží na místě, zatímco Zora se naprosto bezdůvodně fláká na zemi před výtahem a drží tu pistolku a Leese je schovaný ve výtahu. Fierfek, co to shab je?! To jako vážně musím všechno oddřít sama? Olízne mě další projektil a já toho mám tak akorát dost.
“Tak ji shab odtáhni do výtahu!” křičím zpátky a opět pokropím nějakou bednu. “Já vás budu krýt a vypadneme odsud!” Jak prosté, říkám si. A nikoho jiného to nenapadne?
Rak Dol začne couvat i s holčinou. Já doufám, že zahlédnu tu mrchu a alespoň jednou jí oplatím některé ze svých šrámů.
Vidím, že keldorka už je skoro u výtahu, takže se rozeběhnu zpět k první bedně, za mnou to opět vybuchne, takže to mají na dálkové odpalování. Ale výbuch šel úplně mimo mě. V tu chvíli se otevřou dveře druhého výtahu.
“Mají posily! Přišli jim posily!” Ječí ta první na svou parťačku, když vidí naše úžasného paňácu, který vypadá fakt děsivě. Zapadnu za bednu a vypálím další střely směrem do chodby. Střely se začnou soustřeďovat na naši posilu, čehož využijeme a vpadneme do výtahu. Někomu se podaří zmáčknout tlačítko do druhého patra.
Ve výtahu je těsno. Holčina se nám vznáší nad hlavami, snaží se kopat a jen tak tak jí překazíme pokus o zmáčknutí tlačítka na zastavení výtahu.
Mám toho plný kecky, zvládnu se přesunout před ovládací panel, aby k němu nemohla a snažím se nadechnout. Žebra ale opravdu bolí, do toho mě pot začíná pálit v dalších drobnější ranách. Cítím, jak se mi klepou nohy. Vzápětí mi na hlavu skoro spadne její puška. Vzhlédnu a vidím, že se tváří trochu vyděšeně a konečně sebou přestala mrskat.
Netuším, co ji kdo řekl, ale mělo to úspěch.
Výtah se zastaví, dveře otevřou a všichni z něj s úlevou vypadneme. Dívčinu připoutáme k židli a já si musím chvíli odpočinout. Těžce se svalím na zem vedle stěny a prohlížím si zranění. Většinu z nich si nějak ošetřím sama, ale na ta žebra to bude chtít alespoň nějaký oblbovák. V hlavě přemítám, co bylo špatně a říkám si, že to není o tom, že bych měkla, když mě napadne držet se zpět, ale je to o tom, že se nemáme s Rak Dol na koho dalšího spolehnout. Jakmile měla plné ruce práce s udržením té první holčiny a já s naháněním té druhé, nebyl tu nikdo třetí, kdo by nás výrazně podpořil. Leese nás pak může povzbuzovat jak chce, ale to je plýtváním našimi silami. Zora má akorát plnou pusu řečí, jak může tohle a tamto, ale když dojde na lámání chleba, raději se někde schová.
Podívám se na krásku, která je dobrá akorát tak teď. Víčka mi těžknou a mám pocit, že pokud zůstanu sedět, usnu. Raději se tedy přes bolest zvednu a jdu hlídat dveře. Teď už určitě neutečou.