Část č.3
Zatímco se nenápadnou rychlostí vzdalujeme z místa činu, stáhnu si stehno kusem látky a snažím se zastavit krvácení. Ještě do toho vyleju trochu dezinfekce, což pálí jako čert, ale lepší než aby mi to začalo hnisat. Shab…
Zatínám zuby a hledám v baťohu pouta. Jsem si celkem jistá, že jsem si je tam kdysi dávala pro pana příhodu… A hle! Opravdu tam jsou. Úplně na dně, ale jsou.
Vlastně, přemýšlím, zatímco se snažím aspoň trochu znehybnit našeho zajatce, tolik k braní zajatců v Adře. Vůbec si nevzpomínám, kdy jsme naposledy někoho zajímali. Což je něco, co by mohlo humanisty trochu vyděsit…
Pouta cvaknou, ale nejsem si moc jistá, na jak dlouho můžou zadržet chlápka v těžkém armoru a s kdoví jakou schovanou výbavou. Nad tím jsem taky nikdy nepřemýšlela a zrovna teď by se mi ta znalost hodila. Měla jsem se zeptat Dexe. Ten má tu zbroj snad ještě bytelnější, byl by mi to nejspíš řekl…
Chlapík má ruce spoutané za zády a já doufám, že to tak i zůstane, až se dostatečně probudí. Nerada bych měla jeho čepel v krku.
Jako poslední věc mu sundám helmu. Nepotřebuji, aby se probral a mohl komunikovat se svými kumpány nebo s kýmkoliv jiným.
Není to vyloženě mladík, ale muž v nejlepších letech. Něco mezi 40 a 45 lety, nakrátko ostříhaný, nos má poněkud křivý, nejspíš mu byl zlomen v nějaké z rvaček, což ale u válečníka není nic zvláštního. Po skráni k čelisti se mu táhne bílá jizva, pak má spoustu drobných rozesetých po obličeji. Zkontroluji, zda ještě dýchá a jestli se mi neprobouzí, nicméně pro jistotu blaster přepnu na omračující paprsek, co kdyby náhodou.
Konečně mám také možnost prohlédnout si v klidu a zblízka ten symbol, co má na hrudním plátu. Vůbec, ale opravdu vůbec nic mi to neříká. Zapnu svůj foťák a udělám pár snímků, které pošlu Bardanovi s žádostí o jeho analýzu s informací, že jsem jím a jeho kumpány byly napadeni.
Poslední mě zaujme helma. Beru ji do rukou a pozorně si ji prohlédnu. Je trochu jiná, než co používá Dex a ostatní členové Adry a zbytek klonové armády, ale je znát, odkud brali výrobci inspiraci. Přetáčím ji v ruce a fascinuje mě, jak je těžká. Už u našich chlapců jsem se divila, že se jim to chce nosit, a když si ji člověk nasadil na hlavu, ztratil se ve změti čísel a taktických informací. Tenkrát se mi udělalo mdlo. Na druhou stranu, jim se taky dělalo mdlo, když zjistili, že chodím do boje skoro bez ochrany. Ale ve srovnání se Zorou jsem ještě jako obrněný transportér. Snahy navléknout mě do něčeho bytelnějšího ztroskotaly, prostě se s tím nesžiju. Zbroj je těžká, neohebná, neohrabaná a hrozně mě zpomaluje. Jeden je v tom jak gihaal v konzervě, jenom čekáš, až někdo najde dostatečně velký otvírák.
Helma je poněkud oprýskaná a nejčerstvěji vypadá prasklina uprostřed čela. No, moje blastery nejsou dostatečně velký otvírák, ale na poslání do světa snů to stačilo.
Rychle chlapíka zkontroluji, ale stále nejeví známky, že by se probouzel. Nebo je zatraceně dobrý herec… Hm, pro jistotu mu jednu vypálím. Jeho tělo sebou trochu škubne, ale teď jsem si jistá, že spinká.
Obrátím svou pozornost zpět na helmu. I takhle bez majitele vypadá tajemně a děsivě. Za tím hledím se může skrývat kdokoliv a nemusí říct vůbec nic, aby se všichni podvědomě roztřásli nebo se měli alespoň na pozoru. Především v těch civilizovanějších a tudíž změkčilejších částech světa. Kdysi jsem vídávala takovou a místo hrozby znamenala bezpečí a ochranu. Zkousnu si spodní ret a mandalorianovi vedle mě věnuji dlouhý pohled. Co když ho znal? Nebo některý z jeho spolubojovníků? Nebo někdo z jeho aliitu, určitě nějaký má. Možná by něco mohl vědět ten Skirata… Vědět, co se s ním stalo… Cítím, jak se mi začíná svírat hrdlo a v hlavě mi začíná šumět. Dost. Na sentiment, lítost a blbý nápady nemám čas.
Rozhodně si nasadím helmu na hlavu. Krční páteř a svaly z té nenadálé a nezvyklé váhy zaprotestují. Je v ní, jak jsem čekala, strašně těsno a mě sevře nával klaustrofobie. Horko, dusno a pach jekéhosi mýdla… Takhle to není žádný med, ale vím, že se zbrojí je to mnohem víc snesitelné a komfortní, minimálně v ní není takové horko a dusno. Zhluboka se nadechnu a obrním se proti nutkání ji co nejrychleji sundat.
Opět jsem zahlcena spoustou informací, které helma svému nositeli poskytuje. Díky alespoň té trochy zkušeností, které jsem nabrala, se ale rychle dokážu zorientovat a najdu to, co hledám. Rozhraní je sice trochu jiné, ale pracuje na stejném principu. Nacházím dva otevřené komunikační kanály. Jeden tipuju na zbytek jeho týmu, ten druhý netuším, kam vede, oba dva jsou nicméně tiché. Pak mě zaujme každou chvíli se zaměřující čtverec. Skáče z jednoho místa na druhé, jako by na nebi něco zachytil a po chvíli se přesune jinam. Netuším, co tam hledá, ale zjevně to trackuje něco, co běžným okem nevidím. Sundám si ji a vděčně se nadechnu čerstvého vzduchu. Víc už z toho nezjistím, na to jsou tu povolanější osoby.
„Leese?“ oslovím řidiče.
„Hm?“
„Co kdyby ses podíval na tu helmu? Jsou tam dva otevřený komunikační kanály a pak nějaké zvláštní zaměřování. Já zatím převezmu řízení.“
„Velice rád,“ usměje se a za chvíli zastaví na kraji silnice.
„Kde jsou vlastně Rak Dol a Zora?“ pídím se, zatím co mandalorianovi opět prodlužuji pobyt v říši snů. Syldra by možná řekla, že je udržován v umělém spánku.
„Máme se sejít v tom skladu,“ odvětí, zatímco si měníme pozice.
To se mi moc nezdá. „Je to dobrý nápad? Pořád nás můžou sledovat. Možná bychom mohli zase najít nějaké podzemní garáže a opět prohlédnout auto.“
„Zatím jeď, já se tu podívám na tu helmu.“
Dál už neprotestuju a volím dost nečitelnou trasu skrze město. I když pokud máme zase na autě o jedno zařízení víc, než by mělo být, tak to klidně můžu vzít skrz celou planetu a nepomůže mi to, pomyslím si. Jak se tak rozhlížím kolem a snažím se zahlédnout nějakou dodávku nebo cokoliv, co by vypadalo, že nás sleduje, uvědomím si, že na nás projíždějící řidiči a kolemjdoucí dost zíraj. Neklidně poposednu a rukama střídavě ověřím, že moje blastery jsou připraveny rychle opustit bezpečný prostor a přepnu je opět na smrtící mód.
Na jedné z křižovatek na nás jedno z dětí nepokrytě ukazuje a zuřivě tahá svou matku za ruku. Co ho tak zaujalo?
Chci si zkontrolovat, co se děje za mnou, ale namísto zpětného zrcátka v autě se chci podívat do toho levého a… Koukám jenom na pahýl plastu, ze kterého trčí nějaké dráty. V hlavě se mi v tu chvíli přehraje celá scéna plná střelby a už je mi asi jasný, proč budíme tolik udivené pozornosti.
„Možná bychom si měli najít jiné vozítko,“ zamumlám s pohledem upřeným pro změnu do pravého. Je v něm částečně vidět poněkud sežehlý a blastrovou střelbou zjizvený bok. Dokonce mám pocit, že vidím díru po vibronoži.
„Proč? Něco se ti na tomhle nelíbí?“
Mrknu dozadu, kde se Leese šťourá v helmě a snažím se odhadnout, jak to myslel. Haha, sarkasmus.
„Tak bych řekla, že poněkud budíme pozornost.“ Chlapec už na nás sice neukazuje, ale stále na nás kouká s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Ale to už pomalu mizíme za rohem. Chci ještě něco dodat, ale koutkem oka si o pár aut dál všimnu jakési dodávky. Ruka mi opět sjede k blasteru. Fierfek, zase nějací otrapové? Nejanči, nabádám se. Ověř si, jestli tě opravdu sledují, než zase vystoupíš z auta. Zkusím přidat, zpomalit, odbočovat, všelijaké ty fígle, které znám. A dodávka se drží jako klíště. S tichým zaklením prudce šlápnu na brzdu. Za mnou slyším divoké kvílení gum a řinkot tříštícího se skla a mačkajících se plechů. Mirshmure'cya, keldabský polibek, napadne mě. Kdybych měla pořádná zrcátka, určitě bych viděla ty vytřeštěné oči.
„Hut´uune!!“
Ajaj, to bude asi na mě. Rychle se ohlédnu dozadu a omluvně pokrčím rameny, když tak vidím, jak se na mě Leese kouká. „Sledují nás,“ naznačím rty a v dálce vidím tu dodávku, která střet přežila zjevně bez úhony. Nicméně se musím soustředit na jiný, poněkud akutnější problém. Ten chlápek, co vylezl z nabořeného auta a vztekle práskl dveřmi vypadá, že mě bude chtít z toho mého vytáhnout.
„N'eparavu takisit!“ houknu ven a rychle sešlápnu plyn. Slyším, že se za mnou ještě line spousta nadávek, ale jak mi vítr hučí uvnitř auta, neslyším přesně jaká.
Ale po pár metrech si všimnu, že ta dodávka se rychle prosmýkla podél zácpy a opět se zařadila do provozu za nějakými dvěma auty. Jdou po nás.
Vztekle opět sešlápnu brzdu tentokrát rozhodnutá si tam pro ně dojít. Opět se za mnou rozkvílí brzdy, ale žádný řinkot drcených plechů.
„Co blbneš?“ zavrčí za mnou Leese.
„Pořád nás sledují,“ odseknu a chystám se vyskočit ven.
„Aby taky ne, když jsou to Zora s Rak Dol.“
Ztuhnu uprostřed pohybu. „Vážně?“ Mhouřím oči a snažím se vidět něco za předním sklem dodávky, ale jenom matně rozeznávám nějaké postavy.
„Jo, tak přestaň vyvádět blbos… A víš ty co? Pojď si přesednout. Řídit budu já.“
Hádat se asi nemá smysl. Sedám si zase dozadu a jen se stihneme rozjet, opět zaslechneme kvílení sirén.
Vidím, jak se Leese automaticky podíval doleva, aby ve zpětném zrcátku zkontroloval, co se děje, ale ono tam není. Mám trochu nutkání si do něj rejpnout, že kdybychom si vzali jiné auto, něco by viděl, ale mlčím.
„Policista,“ zamumlá a pak se podívá na mě. „Ani se nedivím, když jsi jela, jak jsi jela.“
Pokrčím rameny. Nějak si s tím poradíme.
Znovu přenastavím blaster na omračovací paprsek a vypálím ho do chlápka. Zase to škubnutí a mám jistotu, že se neprobudí v tu nepravou chvíli. Potom se otočím dozadu a snažím se zahlédnout speeder toho strážníka. Zrovna akorát míjí Rak Dol se Zorou, když se najednou dodávka prudce stočí doleva a zjevně se pokusí speeder vytlačit pryč. Spadne mi brada. O co se to Zora sakra snaží?! Jako, na odvedení pozornosti od nás dobrý, ale celkově mám dojem, že nám to moc nepomůže. Slyším, jak si Dailen vpředu něco mumlá, zachytím jenom něco jako …se zbláznili… a za chvíli zastavujem na malém parkovišti, odkud máme výhled na to, co se děje u dodávky. Připadám si trochu jako slabej odvar se svým bržděním.
Vylezu ven, založím si ruce na hrudi a snažím se vysledovat, jak se z toho Zora vykecá. No, z toho se nevykecá, leda mu vnukne myšlenku, že se vlastně nic nestalo a ať kouká frčet jinam.
Opravdu, strážník po chvíli nasedá a… Zamíří přímo k nám. Fierfek, to se taky moc nepovedlo. S Leesem si mlčky vyměníme pohled. Je mi to jasné, mluvení nechám na něj.
Tentokrát se role vyměnili, sledovat, jak se z toho dostaneme, budou Rak Dol a Zora a my se z toho musíme nějak vykecat. Shab, proč to nezabralo?
Chlapík akorát slez a rázným krokem, s rukou připravenou na blasteru si to vykročil přímo ke mně.
Leese se mu ale pokusil vlézt do cesty. „Strážníku…“
„Z cesty,“ vyštěkne a mávne rukou v jasném gestu.
„Chci vám vysvětlit,“ nechce se nechat Dailen.
„Řekl jsem z cesty!“ zavrčí výhružně a je jasné, co bude následovat, pokud se do toho Leese bude nadále vměšovat. Nejspíš ho na místě zatkne a pak si to stejně vyřídí se mnou.
Odlepím se od auta připravená se do toho nějak vmísit. Je to přeci jen jenom policista, nejspíš jde o ten styl jízdy. Možná bych to mohla uhrát na poruchu vozidla, ostatně na to vypadá. Leese to na něj přesto ještě nějak zkusí, ale ten už ho ignoruje a zastaví se přede mnou.
„ Váš řidičský průkaz,“ natáhne ruku.
He, no tak ten nemám. „Stačí ID?“ zeptám se.
Po krátkém zaváhání přikývne.
Ale než mu ho stihnu dát, v dálce se znovu rozhoukají sirény a za chvíli kolem nás stojí posily. Z aut vyskáče místní zásahovka a během chvíle jsme obklíčený.
„Vy dva!“ křikne na nás nejspíš velitel celého zásahu a puškou na nás oba kývne. „Ruce na auto! Hned!“
Leese protáčí očima, ale já jenom pokrčím rameny a udělám, co se po mě chce. Zatím nevím, o co vlastně jde a tak nehodlám dělat problémy dopředu. Dailen mě po chvíli následuje. Fierfek, Zora s Rak Dol mají mnohem zábavnější podívanou, než jsme měli my. A jestli je to kvůli nim…
Pootočím hlavou a vidím, že jich nás pár drží v šachu, zatímco velitel se zastaví u toho strážníka, který dle držení a řeči těla je více než překvapen tím, co se děje kolem něj. Chlapík si ho chvíli prohlíží a je mi jasný, že mezi nimi probíhá nějaká komunikace. Načež se vrhne k poškozenému speedru a zajímá ho hlavně pravá strana, která musí být odřená. Pak na ni ukáže a podívá se přitom na toho strážníka, který nechápavě vrtí hlavou a jde se podívat. Ten jen pokrčí rameny, zjevně vůbec netuší, kde k tomu přišel. Aha, takže mu Zora provedla lobotomii mozku, ale ne dost důkladně, aby zapomněl i na nás.
Velitel ještě chvíli postává u toho speedru, ale zjevně se to nakonec rozhodne hodit za hlavu. Skoro slyším, jak se odevzdaně uvnitř své helmy povzdechl. Pak se znovu přesune k nám.
„Tvůj řidičák,“ vyzve mě rázně a nesmlouvavě.
Podám mu ID. „Řidičák nemám,“ přiznám. Chvíli si ho prohlíží a porovnává s mým obličejem. Zjevně spokojen, že to sedí, mi ho pak vrátí zpět a ještě si mě vyfotí. No super, vždycky jsem toužila být v místní databázi pochybných živlů, ale na druhou stranu, profláklí jsme tady tak jako tak.
„A teď mi vysvětlete tu nesmyslnou jízdu.“
„Tak jak vidíte,“ ujme se slova Leese, na kterém celou dobu pozoruji, jak tiše pěnil. „Byli jsme napadeni a auto zřejmě schytalo nějaké větší poškození v motoru.“
„Hm, aha,“ přikývne. „Tak my vám zařídíme odtah.“
Už se otáčí, když ho Dailen ještě zastaví. „Ne, to je dobrý, věžím, že to dokážu dát dohromady.“
Velitel si nejdřív pochybovačně pohledem změří auto, potom Leese. „Dobrá tedy, zkuste to.“
Je na něm vidět, že si je jistý výsledkem. V duchu se ušklíbnu, vedle jak ta jedle.
Leese se chvíli šťourá v autě, jakože opravuje a za chvíli zabouchne kapotu. „Hotovo,“ opráší si ruce a znovu nasedne do auta a nastartuje. Motor se v klidu rozběhne.
Tázavě se podívám na policistu, který mě mávnutím ruky propustí. Nasedám a za chvíli odjíždíme, pro změnu opět najít vhodné podzemní garáže.
„Co to mělo být?“ dotazujeme se Zory, když se všichni vysoukáme z aut.
„Chtěla jsem odvést pozornost,“ pokrčí rameny.
A nějak se to nepovedlo, pomyslím si v duchu.
Leese se ale přeci jen dožaduje vysvětlení. „Tím, že skoro sestřelíš policistu?“ Zora v odpověď opět jenom pokrčí rameny. Když se Dailen nedočká žádné podrobnější odpovědi, jenom zavrtí hlavou a nechá to být.
„Jsem si celkem jistý, že nás stále sledují,“ řekne nám a obchází jak dodávku, tak naše auto. A vrací se s dalšími dvěma majáčky. „Nejspíš nám nezbývá, než se jich nějak zbavit. Nějaké nápady?“ rozhlédne se po nás.
Nápady ano. Nejlépe je někam vylákat, kde si je můžeme poddat. Taky bychom si rádi v klidu promluvili s naším zajatcem.
„Takže ideálně nějaké podzemí parkoviště s přístupem do kanalizace,“ shrne Leese plán. Povzdechnu si, zase ty kanály.
„Neboj,“ usměje se na mě, jako by mi četl myšlenky. „Bude to ta novější část.“
Tak tomu říkám útěcha.
Nasedám zpět, ale když vyjíždíme z garáží, neunikne mi tiché zasvištění a takové zvláštní mlask.
„Mám dojem, že jsme zase o jeden majáček bohatší,“ oznámím Leesovi.
„Hm, to bylo rychlý…“
Dívám se okolo a snažím se najít nějaký pohyb na střeše budov kolem mě, v oknech, kdekoliv, ale nikoho nevidím.
„Budeme ho sundávat?“
„Kašlem na to, stejně by na nás vzápětí přilepili nový.“
Pravda. Sice by mě zajímalo, kolik těch majáčků mají, ale hopsat celý den kolem auta a hrát si, na to nemáme čas.
Ostatně, Zora hlásí, že na jejich autě také přibylo jedno nežádoucí zařízení. Takže hurá do kanálů.
Po několika desítkách minut nacházíme vhodný vjezd do podzemí, odkud vedou chodby přímo do kanálů. V cestě nám chvilku stojí velké dveře, kterými by projel i náklaďák, ale Leesovi dlouho neodolají. Projíždíme dlouhým a relativně širokým tunelem. Jedno auto necháváme nahoře coby překážku s druhým, ve kterém si hoví mandalorian, svážíme dolů.
„Dveře jsou zamčené!“ hlásí Rak Dol odněkud shora. Mám pocit, že to není tak dlouho, co nějaké dveře takto zavírala a Zora z toho velkou radost neměla. Ale kontrolovat to tedy opravdu nebudu…
Sjíždíme do skoro čtvercové místnosti, kde na pravo stojí 3 generátory a v rozích jsou po obou stranách dveře. Nikde nikdo.
Zatím co Rak Dol hlídá vchod, snažíme se probudit našeho válečníka, kterého jsme vytáhli na podlahu. Leese mu prý povypínal všechny důležité systémy ve zbroji, takže by mu nemělo nic fungovat.
Ale fackování nějak nepomáhá.
„Hele,“ obrátím se na ostatní, „máte nějakou představu, jak někoho probrat z bezvědomí?“
Všichni se na chvíli zamyslí, ale vypadá to, že když se brala zdravověda, tak jsme nejspíš všichni chyběli.
„Tak nějaký stimulant by možná pomohl,“ navrhne Zora po chvíli.
„A máme někdo nějaký?“
Jasně, že ne.
„Tak to asi budeme muset počkat.“
Měli bychom s sebou brát Syldru pomyslím si. Nikdo z nás neumí poskytnout pomalu ani první pomoc, s jehlou jsme nebezpeční sami sobě a ovazování ran vypadá spíš jak mumifikace. Navíc se umí obstojně ubránit.
Trvá to pár minut, ale za chvíli už chlápek jeví známky toho, že se probouzí. Škoda, zrovna jsem znovu chtěla vyzkoušet proplesknutí.
Rozhlédnu se. Někdo by možná měl hlídat ty dveře, ale odtamtud snad nic nepřijde. Rak Dol hlídá hlavní vchod a Leese je z dohledu.
„Tak jo Zoro, je tvůj,“ ukážu jí a stoupnu si kousek za ni, připravena zasáhnout, pokud bude dělat voloviny. Jak mandík, tak ona.
Chlapík se konečně s trhnutím probudí, zmateně se rozhlídne okolo a když se mu zrak konečně zaostří na nás, začne rodeo. Nadávky, za které by se Hutt styděl, začnou lítat naším směrem. A čím víc zjišťuje, kolik mu toho nefunguje, tím zuřivější je. Pak si začne sedat a je mi jasné, že se pokusí vstát.
„Udesii,“ houknu na něj, „raději zůstaň sedět,“ a přemýšlím, co s ním sakra udělám. Nechci se k němu dostat moc blízko, protože určitě bude nebezpečný i s rukama za zády, ale ani ho nechci nechat postavit se, protože pak nám tu bude pobíhat okolo a já ho budu muset opět sejmout. Měli jsme mu spoutat i nohy.
Už už pozvedám blaster rozhodnutá mu opět jednu vypálit, když se k němu přitočí Zora a začne ho uklidňovat. Všimnu si, že ho drží za ruku a byť ji chci v první chvíli odtrhnout a říct jí, jaká je koza bláhová, uvědomím si, že to je nejspíš způsob, jak také funguje to její ovlivňování mysli. Nerada a jako na jehlách zůstanu stát a jenom ji sleduju.
Chlápek se po chvíli opravdu uklidní a vypadá, že je nakloněn s ní mluvit, byť na mě zahlíží se zjevnou záští a možná i opovržením? Říkám si, že je možná na čase vzdálit se z dohledu a nepřekážet slibně se rozvíjející konverzaci, když se zaslechnu otvírající se hlavní dveře a výstřel z pušky.
„Tak sem vjíždí popelářský auto!“ hlásí Rak Dol.
„A co? Třeba jedou vybrat popelnice.“
„Vidíš tady nějaké popelnice?“
No nic, povzdechnu si, jsou tu dříve, než jsme čekali. Rychle přenastavím blaster na omračující výboj a vypálím ho do našeho zajatce, který se v rachotu odporoučí k zemi. Zora se po mě vyčítavě ohlédne.
„Promiň,“ pokrčím rameny a blaster přenastavím zpět. Slyším skřípot plechů a dunivý rachot. Popeláři se zjevně snaží prorazit skrz překážku, kterou jsme jim nahoře nechali. Do toho zazní další výstřel. „Ale nenechám nám ho za zády při vědomí.“
V tu chvíli po straně zahlédnu, jak se otevřely oboje dveře, zaslechnu několikeré puf! A v místnosti se objeví oblaka kouře. Ve dveřích nalevo stojí jeden chlápek ve zbroji a v ruce drží granátomet, skrz druhé dovnitř vstoupil ten v té červené a namířil si to přímo za generátory schovaným Leesem. Zora se mezitím kolem mě prosmýkla do posledního volného rohu. Otočím se, abych viděla, v jak velkém nebezpečí Leese je a vidím, jak ho chlápek zahodil za sebe a zkusím jednu věc.
Přejdu k našemu zajatci a přiložím mu blaster k hlavě. Přitom se trochu nadechnu toho kouře, kterým je to tu zamořený.
„Zahoďte ty zbraně, nebo ho zastřelím,“ zavrčím výhružně. A myslím to naprosto vážně. Doufám, že jim na něm trochu záleží a třeba budou vyjednávat.
„Nech ho být nebo ho zabiju,“ kontruje helmou modifikovaným hlasem válečník.
Jo, to tak. Vím, že ho chcete živého, pomyslím si a naplánuju si následující asi tak tři vteřiny. Jednou ranou se zbavím téhle přítěže a další půjdou přesně do toho, co ohrožuje Leese. Tomu se mezitím podařilo postavit na nohy a doběhnout doprostřed místnosti.
„Kašli na něj!“ zafuní a kývne na toho přede mnou. „Raděj se přesuň někam do krytu.“
Zajatci věnuji poslední pohled a pak se prudce zvednu. Při tom se mi poněkud zamotá hlava a mám trochu problém udržet rovnováhu. Aha, takže to bude nějaký uspávací plyn či co. Místo krytu se rozhoduji zbavit se toho s tím granátometem. Cestou si nasadím masku a začnu dýchat filtrovaný vzduch. Stejně ale cítím, že na mě maličko působí.
Podle rachotu nahoře usuzuji, že se popelářům podařilo prorazit překážku a sjíždějí plnou parou dolů. Věřím, že si s tím Rak Dol a ostatní poradí. Ostatně, nic jiného nezbývá. Okraje slyším, jak Leese povzbuzuje toho či onoho. Dovolím si rychlé ohlédnutí, abych měla přehled, kde je, ale přes kouř nic moc nevidím. Pak ho zahlédnu přímo uprostřed místnosti v tom kouři. Prej vem si kryt, pomyslím si. Dál už nedomyslím. Mandík místnost obohatí o další várku plynu a já si pospíším mu to zatrhnout.
Sice je částečně schovaný ve dveřích, ale vychytám si moment, když se trošku vykloní, aby se podíval do místnosti. Několik ran do helmy dokáže zkazit den.
Dobíhám do dveří rozhodnutá mu ho zkazit ještě víc. Takhle přímý střet zjevně neočekával, jenom rychle od boku vypálil jeden granát, který mě bezpečně minul a znovu jsem se do něj opřela svými blastery.
Ale ustál to. Shab, zavrčím si pro sebe a napumpuju do něj další dávku, ale stále ještě se drží na nohou. Odvaha ho ale zjevně opustila, neboť místo aby do mě vypálil další granát, zavřou se mi před nosem dveře a na druhé straně slyším malý výbuch. Pche, odfrknu si a jdu se zapojit do dalšího boje.
Z auta, které k nám najelo pozadu, vyskákali další dva mandaloriani a dva droidi. Rak Dol to do nich spokojeně šije, Leese stále dřepí uprostřed místnosti, Zoru nikde nevidím. Ten v červeném armoru se zatím přesunul k tomu mnou omráčenému a zjevně se ho snaží probrat. Vydám se k nim, když droidi vybuchnou a jeden chlapík se skácí k zemi. Je mi jasné, že v tu chvíli se budou možná chtít dát na útěk, čemuž se rozhodnu zabránit. Přeběhnu bojiště, skočím do auta a rychle za sebou zavřu dveře. Vzápětí do nich zabubnuje pár výstřelů. Zrovna si říkám, jaký pěkný kryt jsem si našla, když se otevřou dveře na druhé straně a dovnitř někdo vpadne. Než stihnu zjistit kdo, je auto plný plamene a kouře.
Moje kombinéza sice něco vydrží, ale i tak cítím, jak se plameny skrz pár míst propálí a udělají mi ošklivé puchýře na těle. Otočím se, abych zjistila, co se vlastně děje, když se auto prudce rozjede a já zírám na Zoru za volantem. Snad nikdy mě nepopadl takový vztek, jako v tu chvíli, kdy jsme začali odjíždět.
„To si děláš…“ ani nemůžu mluvit, mám chuť ji zabít. Tak velkou, že se raději rozhodnu opustit vůz. „To je naposledy, co jsi s námi na misi,“ slíbím jí temně. „O to se postarám!“ S tím vyskočím na přední kapotu, čelní sklo už to auto dávno nemá. Po střeše se musím proplazit, protože tolik místa mezi ní a stropem chodby není, na jejím konci lehce seskočím na zem. Udělám krok, když se auto zastaví, slyším zaskřípění spojky a vzápětí se rozjede vzad, přímo na mě. Jen tak tak se stihnu odrazit a skočit dovnitř, než mě převálcuje. V tu chvíli si uvědomuji, že už cítím něco horšího, než je obyčejný vztek. Cítím, že se ve mně něco ve vztahu k Zoře zlomilo. Přepadne mě podivná prázdnota, když se tak řítíme zpět a já ji nechám, ať se klidně rozšíří.
Než dojedem dolů, vynoří se z kouře Leese a rychle naskočí do vozidla. Kryji ho palbou, když auto auto zaburácí a začíná se opět rozjíždět.
„Počkej, Zoro,“ štěkne na řidičku. „Ještě Rak Dol!“
Zaskřípu zubama. „Klidně jeď,“ změním rozakaz. Leese se na mě překvapeně otočí. Klidně jeho pohled opětuji. „Rak dol nás zvládne v klidu doběhnout.“ Pochopí.
Auto se rozjede na plný plyn a rychle odkrajuje metry zpět na povrch. Rak Dol se nám rychle ztrácí v dálce, jen aby se při výjezdu z chodby doskočila dovnitř popelářského vozu. Jsem připravena jí pomoct naskočit, případně udržet rovnováhu, ale nic z toho není třeba.
„Rak Dol, to je…“ nedokončím, jenom zírám na pušku, kterou drží v ruce.
Spokojeně se zazubí. „Přesně tak.“
Tak z tohohle jsme venku, ale hořící, známky boje nesoucí popelářský vůz je snad ještě nápadnější, než rozstřílené auto, takže ho za chvilku vyměňujeme za něco mnohem nenápadnějšího. A nezbývá moc času do setkání s Bardanem, takže se přesunujeme do skladiště, abychom tam chvíli počkali.
Ještě si trochu zamachrujeme s lékárničkama, kupodivu léčbu přežijeme, a rozhodneme si trochu odpočinout. Já se usadím zase poblíž dveří a mlčím. Hlavou se mi honí spousta myšlenek, ale tak nějak odpojená od emocí. Ani už nemám na Zoru chuť řvát, a je to nakonec Leese, který se do ní pustí. Chvíli poslouchám, co jí říká, ale nakonec to nevydržím.
„Zajímalo by mě, co vlastně během boje děláš,“ zavrčím tiše.
Chvilku se na mě jenom dívá, nakonec pokrčí rameny. „Dělám toho hodně.“
Ruce se mi sevřou v pěst, emoce začínají zase nabíhat. „Definuj hodně, Zoro. Vyjmenuj konkrétně, co přesně všechno děláš. Já si totiž nikdy nevšimla, že bys cokoliv dělala.“ Slova se ze mě řinou čím dál rychleji a tvrději. „Kolikrát se jenom tak plížíš kolem, nikdo o tobě nic neví, nikdo nevidí, že bys dělala něco užitečného. Ani střílet neumíš.“
„Několikrát jsem se trefila líp než ty,“ odsekne. A já zírám. Tenhle argument nemůže myslet vážně…
„I já jsem se párkrát trefil líp,“ usadí ji Leese. Asi si všimne, že nemám daleko k něčemu radikálnímu. Také na mě vrhne pohled: neudělej žádnou zbytečnou blbost. „Ale problém je opravdu v tom, že většinou nikdo z nás neví, co děláš, jsi kolikrát neviditelná a nekomunikuješ s námi.“
„Protože když na vás budu mluvit, tak to uslyší.“
No to je mi argument. Je pravda, že my spolu taky nijak extra nemluvíme, ale alespoň od sebe víme, co čekat. Ona je prostě neznámý element, který se tak divně motá okolo a nikdo neví, jestli se jenom někde nezašívá.
„Ale aspoň bych věděla, co máš s tím autem v plánu. Takhle to vypadalo, že s tím autem chceš odjet a pak skočit pryč.“
„Nevěděla jsem, že do toho auta skočíš.“
„A? Stejně by to vypadalo, že hodláš prásknout do bot! Taky jsi mě málem přejela!“
„Myslela jsem, že zůstaneš na střeše a budeš střílet shora.“
„Když to vypadalo, že zdrháš?“
„Zoro,“ vstoupí Leese zase mezi nás. „Jestli nechceš, aby tě bylo slyšet, pomohlo by ti alespoň šeptat? Nebo ti případně můžeme nějak vylepšit komlink.“
Kráska se jenom nadechne, ale nenechám ji nic říct.
„To je jedno. Zasadím se o to, že na další mise už s námi prostě chodit nebude.“ Propaluji ji pohledem a doufám, že cítí všechen ten zuřivý chlad, který vůči ní pociťuji. Pak si uvědomím, že nikdo z nás není bez chybičky a trochu jemněji pokračuju. „Hele, jsi ten nejlepší pilot, kterého jsem zatím potkala, ale tady prostě nemáš co dělat. Někde ve stíhací eskadře by ti bylo stokrát lépe. Mezi nimi bys byla určitě mezi nejlepšími a dost možná bys měla na starost celou letku.“
Leesovy myšlenky se ale asi ubírají trochu jiným směrem. „Pomohlo by ti nějaké cvičení, Zoro?“
Odfrknu si. „Cvičení, kterých se mohla účastnit, už byla spousta. Místo toho seděla v kajutě a asi si lakovala nehty či co.“ Dailen mě jenom zpraží pohledem.
Zora přikývne. Pozorněji se na ni zadívám, a pokud to nehraje, tak ji to trochu mrzí a účast na výcviku myslí vážně.
Povzdechnu si. „Fajn, pokud budeš chtít, naučím tě líp zacházet s tou pistolí.“
Jenom přikývne, ale poněkud nejistě. Ale už to neřeším, jdu se posadit zpět ke dveřím, od kterých jsem se přesunula, aniž bych si to nějak uvědomila. A pak si vzpomenu, že Rak Dol jsem taky chtěla něco říct, ale k tomu už se nedostanu, protože mě svou otázkou překvapí Leese.
„Ty, Marnsharo, odkud ty vlastně znáš jazyk a kulturu Mandalorianů?“
Překvapeně povytáhnu obočí. Proč se mě na to ptá zrovna teď? Nechci se pouštět do nějaké hlubší diskuze, mám pocit, že mě to rozloží, když už takhle mám co dělat, abych všechno udržela hluboko pohřbený, kde to doposud bylo. Přesto odpovím. „Táta byl,“ zamumlám tiše s pohledem upřeným do země. Na víc už se Leese zeptat nestihne. Do skladu konečně dorazí Bardan a já se rychle oklepu.
Takže, Zoře a Rak Dol se podařilo dohledat silové Lovce přímo v paláci. Díváme se na holomapu a říkám si, že palác jsme nějak úplně opomněli řešit. Na druhou stranu, když po nás pořád někdo střílí a honí nás z jedné strany města na druhou, kdo by si na to našel čas?
Zachytím, jak se baví o nějakém palácovém generátoru štítu, načež mě napadne, že někde musí být také generátor na planetární štít. Také se na to zeptám.
„Planetární? Ten je tady,“ zabodne Bardan prst do jednoho místa ve městě. Není moc daleko od paláce. Poznamenávám si ho v hlavě jako jeden z našich možných cílů.
Poslouchám jejich plán a ten je následující, potřebují vytvořit nějakou triangulaci, díky které budou schopni přesněji zaměřit všechny Lovce v paláci a díky kamerám v něm umístěném k nim budou moci přiřadit i ksichtíky. Zora určitě proskočí přímo dovnitř, bude trochu riskantní, nechat stát její speedr poblíž paláce, ale chvíli tam snad vydrží. Někdo musí do kanceláří naproti paláci a někdo do restaurace naproti, aby byli tedy tři body. My s Leesem půjdeme do kanálu pod palácem, abychom se tam napíchli na nějakou síť. Trochu mi uniká proč, ale to je jedno.
„Do restaurace půjdu já,“ hlásí se nadšeně Rak Dol.
Jedi/Mandalorian spokojeně přikývne. „V pořádku, já budu klidně hrát uklízeče.“
Leese už se tak spokojeně netváří. „Upřímně, byl bych raději, kdyby uklízela Rak Dol a vy jste šel do té restaurace. A nekoukej na mě tak dotčeně, Rak Dol. Víš moc dobře, proč to tak chci.“
„Mistryně Rak Dol by to v té restauraci určitě zvládla,“ namítne Bardan.
„Ano, akorát tak vzbudit rozruch.“
„Dobrá, tak já tedy půjdu uklízet,“ rozhodí rukama kel dorka. Nevím proč, ale už ji vidím vyvádět blbosti s mopem a kýblem plným mydlinek. Myslím, že to vyjde na stejno.
Role jsou rozdány, všichni na místech. V chodbě, kde s Leesem stojíme, zatím nikdo není, stejně se ale rozhodnu se schovat v jednom výklenku. Kdyby nám sem někdo vlezl, překvapím je.
Zpočátku vše vypadá dobře, daří se identifikovat jeden cíl za druhým, ale pak se něco zvrtne. Vypadá to, že Zoru někdo načapal, ale úkol se jí splnit podaří. Po chvíli se opět scházíme v našem skladu a teď už jenom zbývá vymyslet, co dál.