Jmenuji se Miloš Sládeček, aspoň myslím, že je to mé pravé jméno. Mé vzpomínky jsou velmi zmatené a v hlavě mi pořád vyvstává kolotoč otázek. Jako bych prožíval noční můru. Můj fyzický věk se dá odhadnout na 16-17 let, ale cítím jako kdybych již žil dva životy, byl to snad jen sen? A kde se vzali ty armádní zkušenosti a dovednosti, kterými disponuji. Jasně si vzpomínám na svou práci ve školní jídelně, kde jsem byl kuchařem. Díval se na smějící se děcka, flirtoval s jejich učitelkami u výdejního okýnka a ve volném čase chodil za svým kámošem barmanem do metalovýho klubu v Holešovicích. Všechno bylo v pohodě, celej svět byl v pohodě a rozhodně mi bylo víc než 25 let. Pak začal ten armádní výcvik, ani nevim kde to bylo a jak jsem se tam dostal. Trčeli jsem v nějakých kasárnách v lesích, v údolí poblíž větší řeky a pořád dokola se cvičili v ženijních pracích. Naučil jsem se střílet z pistole, bojovat nožem i lopatkou, zacházet s pyrotechnikou a chemikáliemi všeho druhu. Dostal jsem dril vojáka ženisty jako kdyby se naše zem chystala do války. Najednou jsem se probudil a zjistil, že jsem jenom kluk, který nemá nic než holej zadek, v místnosti, kde jsem nikdy předtím nebyl, se čtyřma klukama, jejichž zmatené tváře jsem nikdy předtím neviděl, ale všichni jsme věděli, že tohle není sen.
Záznam z Milošova deníku, 2021