Ad a, herně: Aiss je ta poslední osoba, která by škatulkovala jedince podle rasové příslušnosti. To, že je někdo náhodo támhle emo-kai pro ni neznamená, že je to služebník Královny; Čiže tenpředmět je pro ni jen něco, co je potřeba dát někam, kde to bude bezpečné (ano, za takové místo považuje svou kapsu, protože jen sama o sobě ví, že nemá v plánu začít s tím provádět nějaké kraviny), než to předá někomu s kvalifikací; Nějaká paranoidní obviňování vlastního patrona nejsou na pořadu dne.
Ad b, hráčsky: Máte skutečně pocit, že si potřebujeme přihazovat další a další věci ke vzájemné nedůvěře? Vnitřní pnutí je sice zábavné a tým pěti soulmates by byla nehorázná nuda, ale hrát skupinu, kde si všichni navzájem drží nůž na krku a kde někdo ještě nebouchnul dveřmi jen proto, že se hráči rádi tu a tam sejdou, se mi fakt nechce. Není to momentální situace, ale přijde mi, že se k takové docela svižným tempem blížíme. Nedůvěra je sice fajn, ale ty věci se musí v průběhu nějak řešit a čistit, nedá se přihazovat další a další paranoidní pozorování na už tak labilní hromadu vzájemných uštěpačných pohledů. Možná jsem citlivka, ale směr, kterým se takhle s vlajícími prapory ubíráme (a zrychlujeme) mi prostě moc nevyhovuje. Nechci nějak omezovat osobní rozvoj postav na úkor skupiny, ale vývoj skupiny by podle mě zase nemusel být podhrabáván osobním vývojem postav.