Nu. Tohle bude závěr zápisu.
WIP píše:
Dunění konečně utichlo. Slyšela sténání raněných a dětský pláč. Štěkání vyděšených psů a v dálce někdo troubil na poplach. Žalostné bučení poplašené krávy. Sykot drolící se suti.
Vydechla. Cítila, jak z ní stále uniká síla, hromadí se jí v dlaních, horká rudá mlha. Věděla, že pomalu slábne, že by to měla zastavit, ale nechtěla. Byli tu tací, kteří už naplnili svou cestu, ale i jiní, jejichž čas ještě nepřišel, a těm bylo třeba pomoci.
Vedle ní se objevil velitel stráže, v náruči dítě, které zachránili z trosek domu. Zpoza beden, ve dveřích a oknech domů se začaly objevovat tváře, vyděšené, špinavé.
"Pane Vendamire..." Letmo se dotkla jeho ramene, sledovala, jak na něm ulpívají provázky rudé mlhy, vpíjí se, pomáhají. Napadlo ji, zda je také vídí. "Ať začnou snášet raněné. Já hned přijdu a podívám se, co se dá dělat"
Vendamir přikývl odkráčel, uz v chůzi rozdávaje příkazy každému, koho uviděl.
Rozhlédla se po troskách pódia. Ghar už vyrazil Vendamirovým směrem, zřejmě rozhodnut přiložit tlapu k dílu. Sven a Gaerwyn se zdáli mít tichou, nicméně ostrou výměnu názorů nad vozíkem s dědictvím. I Konstantin mířil k vozíku, stříbrný váleček v tlapě.
"Konstantine!" zavolala na něj a vydala se k němu.
Gnoll se zastavil, otočil ke kněžce hlavu.
"Konstantine, dej mi tu věc, prosím," řekla pevně, její tón naznačoval spíše žádost, než prosbu. S nastavenou dlaní se zastavila na krok od chlupáče. "Dej mi to, udělám, co je třeba."