Část osmá – Píseň meče

Cítím, jak mne smysly i rozum postupně opouštějí. Z dálky ke mně zaznívají dětské hlasy malých tieflingů, z nichž jeden mi šplhá po noze. Chtěli by, abych vyprávěl dál, ale já už nemohu. V mysli se mi vynořují postavy z dávných časů. Dívám se do tváře Gaerwyn, které po rozseknuté tváři kane krev. Pokusím se dotknout její rány, aby ji uzdravil, ale ucukne pryč. Ach moje bláhová elfko, kde je ti konec? Všechno se mi to vrací, i ty okamžiky, které znamenaly začátek konce…

Stáli jsme před márnicí v poněkud lezavém dopoledni, na to, jaké bylo roční období. Elfka schoulená do svého pláště, Aiss neklidně povlávající ocáskem a Ghar nepřítomně vydávající tiché syčení.
„Tak co dál?“ zeptal jsem se tiše.
„Musíme se vrátit na místo činu,“ zavrčel dráček. „Museli jsme něco přehlédnout.“
Pohrdlivě jsem se ušklíbl, ale přesto jsme šli. V poslední době jsem nějak ztratil chuť přesvědčovat ostatní o zbytečnosti jejich jednání. A stejně nebylo nic lepšího na práci. I návštěva Červeného Tulipánu se mi ve světle posledních dní zdála poněkud všední. A přinejmenším do doby, než se uzdraví Konstantin, nemělo smysl ani plánovat výpravu někam za město.

„Takže tady jsi ji našel,“ vyptával se podezřívavě Ghar.
„Podívej, všechno důležité jsem si zapsal,“ řekl jsem a sejmul ze zad pouzdro na svitky. Změřil jsem si dráčka pochybovačně pohledem, nebyl jsem si jistý, jestli je učí i něco jiného, než taky máchat mečem a kát se před Bahamutem. V jeho šupinaté tváři se ale nepohnul jediný sval.
„Budu číst nahlas,“ navrhl jsem raději.
„…Rychlé rozhlédnutí okolo odhalilo, že dívka tu na někoho čekala. …“ přečetl jsem a podíval se na Aiss.
Ta pokrčila rameny. „Já nevím, já se s těmi slípkami moc nestýkala.“
„A našel jsi taky nějakou stříbrnou minci,“ zajímala se Gaerwyn.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Myslím, že jsem ho vyplašil. Viděl jsem nějakou postavu, jak mizí směrem tam,“ a máchnul jsem rukou podél řeky směrem k mlýnu.
„Lorna byla mlynářská dcerka,“ ozřejmila Aiss.

Ukázalo se, že Lornina matka je postarší žena, která, když byla mladší, jistě nepostrádala podobného všedního půvabu, jako její dcera. Teď však, se zbědovaným výrazem a tvářemi zarudlými od slz, na ni byl trudný pohled.
Zejména přičiněním pekelnice, která se ukázala být překvapivě diplomatická, nám však umožnila prohlédnout pokoj zavražděné dívky.
Gaerwyn jej rychle a zkušeně prošmejdila. Nejprve narazila v nočním stolku na minci. Když jsme viděli lesk starodávného stříbrného penízku, který pamatoval ještě dny dávného Impéria, bylo, myslím, jasno. Novou stopu poskytly drahocenně vypadající šaty, na něž jsme narazili pak.
Elfka si je přiměřila ke své postavě.
„Slušely by ti,“ zasmál jsem se, ale Gaerwyn se zakabonila a nic neřekla.
„Tohle by si holka z mlýna nemohla dovolit,“ řekl Ghar překvapivě zkušeně.
„O to snazší najít krejčího a zjistit, pro koho to šil,“ opáčil jsem.
Ze sousední místnosti k nám dozníval Aissin hlas, který se Lorniny matky vyptával, s kým se scházela. Měl jsem svoje podezření, ale přesto jsem nechápal. Zdálo se, že jsme vstoupili do pasti připravované dlouho předtím, než jsme se objevili ve městě. Ve hře muselo být daleko víc, než se zdálo.

„Vzpomínám si na ně. Zvláštně nesourodý pár,“ sděloval právě krejčí.
Paradoxně, najít ho nám pomohly holky od Červeného tulipánu. Obešli jsme několik významných krejčovství, ale skutečný expert se nenacházel na hlavní třídě. Šaty víc vyzývavé a skvostné si ve městě mohlo dovolit jen omezené množství lidí a ti věděli, kam jít.
„Platil stříbrem, nebo ve zlatě,“ zeptal jsem se zvědavě.
Krejčí se viditelně roztřásl. Zápasil se vzpomínkami, ale pak jen vydechl, „nevzpomínám si.“
Přistoupil jsem k němu o krok blíž, moje oči se vpily do jeho. Jeho zorničky se rozšířily a nasál vzduch jako lapené zvíře.
„Vzpomínáš si, jak vešli do dveří. Dívka zavěšená do jeho ramen.“
Krejčí chvíli bojoval s jemnou magií, která se mu jako stonky břečťanu dobývala do hlavy. Těžká magická zeď padla, stejně jako každý lidský výtvor dříve nebo později padne za oběť síle přírody.
„Vlastně neplatil vůbec,“ vydechl nakonec.

„Nosila pod srdcem tvoje dítě,“ zahřímal jsem. Trylek se rozvzlykal.
„Já vím,“ řekl a já viděl, jak se jeho oči, stále zalité slzami, upírají do dálky. „Postaral bych se o ni. Dokázal bych ji zajistit.“
Mlčel jsem, stále nakloněný k němu. Na chvíli se rozhostilo zvláštní ticho.
„Jenže ona se dítěte chtěla zbavit…“ dodal nakonec.
„Rozmyslela si to. Chtěla si ho nechat. Myslím, že se k tobě chtěla vrátit…“ nechal jsem hlas vyznít do ztracena.
„Jak to víš,“ špitl Trylek.
„Mluvil jsem s Jasebem,“ prohlásil jsem suše.
„Je to pravda,“ přitakala Aiss.
Trylek vypadl zoufale, následovalo další dlouhé ticho.
„Co po mně chcete?“ zeptal se nakonec.
„Pomstíme tvojí snoubenku. Ale potřebujeme ho najít. Řekni nám, kde jsi je viděl naposledy?“ v posledních dnech jsem jemnou diplomacii už zcela zahodil.
„U Delfíní kašny? Myslím, že se ukrývá někde ve stokách,“ Trylek se viditelně třásl, když to říkal, ale věřil jsem mu. Pokud by lhal i při téhle příležitosti, tak při jaké jiné ještě.

Jeden vchod do stok je i ve skladišti, kde jsme se střetli s Bobovou partou a tak se vydáváme tam. Jdeme ale mírnou oklikou, protože Aiss trvá na tom, že musíme navštívit ještě Jaseba, jestli neví něco nového. Návštěva ale skončí rychle, neboť není nikdo doma.
„Skočím dolů jako první a vy pak slezete za mnou,“ navrhuje Aiss, naklánějíc se nad otvorem stoky.
„Myslím, že to není dobrý nápad,“ rozmlouvám jí to. „Je to hlubší, než to vypadá. Myslím, že první by měl jít někdo jiný, aby to prozkoumal.“
„Tak si běž první sám,“ vyhrne znenadání Aiss, a aniž bych se toho nadál, prudký úder kopýtka mne pošle přímo do šachty.
Snažím se zmírnit svůj pád rozepřením rukama, ale ty jen marně kloužou po vlhkých stěnách, a ani pokus měkce přistát mne neochrání od prudké bolesti, která mi vystřelí celým tělem podél páteře.
„Jejda,“ ozve se shora. „Svene!“
Kněžka, poplašená tím, co udělala, začne, jak jí to kopýtka umožňují, šplhat za mnou. Jindy bych možná ocenil ten pohled, ale teď spíš zkoumám, jestli nemám něco zlomeného a pomalu se sbírám ze země.
Pak se ozve výkřik a pekelnice jako hromádka neštěstí přistane vedle mě.
„Jsi v pořádku, Svene,“ říká ještě, i když vidím, že sama má bolesti a prudce krvácející zranění v podbřišku.
„Jsem,“ odseknu nejdřív. „Postarej se hlavně sama o sebe,“ dodám pak na usmířenou.
„Jdu dolů,“ slyším křičet nahoře Ghara. Podívám se vzhůru právě včas, abych viděl, jak ze stěny cosi vyrazí a prošpikuje to i oplechovaného bojovníka. Dráček rychle šplhá dolů, jeho zbroj zalitá krví.
„Nešlapej na žebřík,“ křičím na Gaerwyn, která je ještě nahoře. „Myslím, že je tam past.“
Ale to už si Gaerwyn duchapřítomně uvazuje lano na jeden z trámů a spouští se průchodem dolů po něm. Na chvíli se zastaví a zkoumá mechanismus pasti, pak pokračuje za námi.
„Hezký zadek,“ křiknu na ni, abych ji povzbudil.
„Já vím,“ ozve se a po chvili Gaerwyn přistane dole.
„To nám to pěkně začíná,“ zamručím ještě.

„Jsou tu stopy,“ oznamuje zvesela Gaerwyn.
„A tohle,“ Aiss zvedne ukrytou sadu pochodní a křesadlo.
Jdeme po obou stranách stoky, po úzkých, kluzkých chodníčcích. Ve vzduchu se vznáší odporný puch, který nezažene ani přes obličej přetažený šátek.
A pak, když se blížíme k místnosti, která vypadá jako nějaké zapomenuté sklepení domu, dojde k nenadálému útoku.
„Přišel jsem si pro tebe,“ zašeptá mi Bobův duch znenadání do ucha, zatímco mi do zad zaryje svoje přízračné pařáty. Působí hrozivě, byť je přes něj vidět stěna. Podobně jako jeho mrtvola, i jeho oči jsou prázdné a dívají se jinam. Jeho dlouhé, nebezpečně vypadající ruce se po mně natahují a já v těsném prostoru jen obtížně uhýbám.
Navíc není sám. Nad až strašidelně klidnou hladinou se vynořují bytosti, které nemají v našem světě místo. Beztvaré, slizké chapadlovité věci, které při pouhém pohledu na ně vyvolávají v člověku pocit primitivní, pradávné hrůzy a nezvládnutelného šílenství. Zvuky, které vydávají, jsou nepopsatelné skřeky.
Pekelnice je dnes zvláště svéhlavá a tak neváhá rozzářit okolo sebe pekelné plameny. Moc Havraní Královny pálí chapadla, zatímco šipky z kuše sviští jedna za druhou.
„Šetřete síly, snaží se nás vyčerpat,“ křičím. Mám tušení, že tohle je součást rozsáhlejšího plánu. Ale můj výkřik zanikne v lomozu bitvy.
Kromě viditelných chapadel jsou tu i jiná chapadla. Neviditelná. Taková, která se vkrádají do hlavy, zakusují se do myslí a dělají z lidí poslušné loutky. Ale k tomu, aby mohla zaútočit na cizí mysli, musí bytost otevřít svou vlastní obranu. A stejně jako je její magie cizí a ničivá pro nás, je i ta naše pro ni. Za každé švihnutí psychickým chapadlem jí doufám uštědřit dvojnásobek.
V jednu chvíli to vypadá hrozivě, když je Ghar chránící Aiss nucen pod náporem chapadel ustoupit a v jeho tváři se zračí duševní souboj o to, na čí straně bude bojovat. A pak, jako mávnutím kouzelného proutku se cosi zlomí.
Nejprve zmizí spáleny plameny dvě droboučké bytosti třepotající se ve vzduchu. Vydají přitom podivný praskavý zvuk, který nelze připodobnit k ničemu známému.
Pak se duch pod náporem soustředěného útoku prostě a jednoduše rozpustí v mlhu. Na zemi po něm zbude hromádka ektoplazmy, mírně zářícího magického slizu. A nakonec se i velká bytost z Dalekých říší odebere zpátky tam, odkud přišla. Nakrátko přitom zaplaví celou místnost světelnou září, jako kdyby tam panoval slunečný den, a pak je pryč.

„Je čas vystoupit na povrch,“ prohlásím. „Všichni jsme vyčerpaní, to není správná chvíle pouštět se do boje.“
Ghar odklízí věci z dávno zapomenutého schodiště, zatímco ostatní hlídají chodbu, jedinou přístupovou chodbu. Cítím se trochu jako krysa zahnaná do kouta. Mám pocit, že tohle všechno probíhá jako nalinkované podle nějakého cizího ďábelského plánu.
Když jsou schody volné, vysíláme Gaerwyn na průzkum, zda i zde nehrozí riziko nějaké pasti. A jak se ukáže, i tento vchod je chráněný. Nevím, zda to byl Stříbrňák, ale někdo tu rozhodně splnil svůj domácí úkol. Ale naše sličná elfka si s tím dokáže poradit.

A pak se ukáže nebe. Je plné jasných, zářivých hvězd. Je jich tolik, že jimi obloha téměř přetéká. Ale nejsou to souhvězdí, která bych znal.
„Myslím, že jsme prošli do jiného světa,“ zašeptám, jako kdyby nás mohl někdo poslouchat. Ale je to spíš bázeň z místa, v němž se nacházíme.
Kolem nás je pole trosek. Stavby, které vypadají spíš jako labyrint polozbořených zdí. Všude pučí divoký rostlinný život, ale jinak se zdá, že nikde není ani živáčka.
„Ne, to je v pořádku, půjdeme tímhle směrem a dostaneme se zpátky do města,“ prohlásí rezolutně Aiss.
Překvapeně se na ni podívám.
„Jsi si jistá?“ ptám se jí zkoumavě, protože se mi to zdá až příliš bizarně jednoduché. Příliš jednoduché na to, jaké síly jsou dnes v noci ve hře.
Aiss je neústupná. „Tohle místo to občas dělává,“ prohlásí.
„No tak tedy pojďme, vždycky se můžeme vrátit,“ povzdechnu si a doufám, že má pravdu. Nebo alespoň že mám pravdu já.

Ležel jsem právě na široké větvi prastarého dubu a nechával sluneční paprsky, aby mne lechtaly na nose, když se ozval poplašený výkřik sojky. V tu chvíli jsem byl na nohou, stejně jako celá vesnice. Předsunuté hlídky oznamovaly, že se blíží nevítaný návštěvník.
Přišel sám, klidným, rozvážným krokem, jako by nevěděl, kolik šípů na něj v každém okamžiku míří. Nebo jako by mu to bylo jedno.
„Spravedlnost Letního dvora si žádá Nimue,“ pronesl hlasitě a rozhlédl se po tichém shromáždění. Plačící dívka se sklopenými rameny už věděla, jaký osud ji čeká. Bála se byť i jen pohlédnout do tváře zpola zahalené stínem.
„Jsi jenom sprostý řezník, bastarde“ uplivla si před ním moje matka, která vystoupila z hloučku shromážděných elfů.
„Jsem to, co jsi ze mě udělala, vědmo...“ opáčil on na to. „Jsem vaše špatné svědomí. Jsem váš kat. Jsem vaše smrt, tak jsi to řekla.“

„Neměli bychom se dnes rozdělovat,“ navrhuji, když se vynoříme v našem světě.
„Ale já mám svoje věci v klášteře,“ namítá Aiss.
„Vzpomeň, jak snadno se k tobě dostal minule,“ odporuji. „Máme v hostinci dva pokoje, myslím, že bychom dnes měli přespat tam. Všichni,“ dodám důrazně.
„Dobře, tak já si jen dojdu pro věci a přijdu za vámi,“ navrhuje pekelnice.
„Ne, půjdeme všichni,“ jsem dnes neoblomný. Ale v nitru mám panický strach, že Stříbrňák zaútočí na jednoho z nás. Je to součást jeho taktiky. Zasít strach, rozdělit a pak zlikvidovat jednoho po druhém.

Uvítá nás ticho a tma. Brána hostince je dokořán otevřená. Signalizuji ostatním, abychom v tichosti prošli dovnitř, jen zapomínám, že v plátovém brnění se potichu chodit nedá. Ale zdá se, že v hostinci dnes jen brzy zavřeli, a tak překvapeného a vyděšeného hostinského nabádáme, aby zase spal. Alespoň to tak vypadá zpočátku.
Ale pak se ukáže, že Konstantin chybí. A pruh modré barvy se táhne od hostince pryč.
„Sakra,“ kleju v duchu a snad i nahlas, protože Gaerwyn po mně střelí takovým zvláštním pohledem.
Vyčerpaní a unavení se vydáváme po stopě, protože se obáváme nejhoršího.
V jednu chvíli Aiss, která nás vede, úplně sejde ze stopy a zamíří jinam, zřejmě už tak vyčerpaná a popletená, že neví, co dělá.
Zpola žertem ji přitáhnu za ocásek a ona se po mně ožene kopýtkem, ale ať už je to únavou nebo možná pocitem viny za tu událost ve skladišti, spíš jen naznačí.
„Řekl bych, že je to tudy, kněžko,“ opáčím a ušklíbnu se, i když nálada na žerty mne přechází. Začínám být smrtelně vážný a v nitru mám strach z nejhoršího.

Barvírna.
Jak typické a jak výsměšné.
Ghar, Gaerwyn i Aiss vběhnou bez váhání dovnitř v naději, že tam najdou Konstantina.
Mám tušení, že tohle je místo, kde dojde ke střetu. Myslel jsem, že vím, kde se to stane, ale zdá se, že Stříbrňák dokáže i osud vodit za nos.
„Co jste mu udělali?“ slyším zevnitř křiknout naštvaně Aiss.
A pak klapnutí železných čelistí, když neopatrnou Gaerwyn sevřou železa pasti na medvědy.
Vím, co to znamená. Tohle je ta chvíle. Jen doufám, že to moji společníci zvládnou, protože vím, že jim nemůžu pomoci.
Můj boj je jinde.
Otočím se, zády k budově.
Na druhé straně malého náměstíčka, které je z jedné strany ohraničené výpustí stok a z druhé nízkou zídkou, se vyloupne postava. V ruce má meč a přes záda přehozenou drobnou skládací kuši.
„Tvůj čas nadešel, Saere Svene Mormegile,“ zahřímá. Leč moje jméno vysloví výsměšně, lidsky.
„Vítej smrti! Očekával jsem tě,“ odpovím, zatímco cítím, jak se mi po nohách šplhají magické okovy, které mne mají připoutat na místě.
Meč volá po krvi. Volá po ní už dlouho, ale já jeho volání vždycky ignoroval. Dokázal jsem mu odolávat dlouho. Ale tentokrát mám chuť ho vyslyšet. V mých žilách se vaří krev. Mám nezvladatelnou chuť zabít. Zničit toho samozvaného kata, který se svými obětmi hraje jako kočka s myší.
Ač stále vězím v magických okovech, moje oči na krátko zaplanou a Stříbrňákovi zmizím z očí. Alespoň na okamžik jsem ho přelstil. Je to jen drobné vítězství, ale dodává mi to naději, že tenhle souboj nemusí skončit tak, jak bylo předpovězeno.
„Ukaž se a bojuj, zbabělče,“ křičí a rozhlíží se po mně.
„Nikam jsem neodešel,“ řeknu a meč mi skočí do natažené ruky téměř sám. Za mými zády zuří jiný boj, ale ten téměř nevnímám.
„Ale ty máš chuť se projít,“ dodám a po černočerné čepeli, zdobené jemnými žilkami stříbra, projede záblesk. Stříbrňák vypadá překvapeně. Tváří se zaraženě. Nevím, jestli ho moje magie, která nyní proudí přes jemně vibrující čepel, zasáhla.
„Běž se zchladit,“ dodám a švihnu zbraní v jasném rozkazu směru.
Je vidět, že zápasí s každým krokem, ale nakonec stejně skončí v kalných vodách stoky. Magie kondenzovaná na špici temného meče jako kapka lesku hvězd je přece jen silnější, než jeho vůle. To, co už nevidí, to, co už nikdo nevidí, je, jak se jemné stříbrné květinové motivy proměňují do daleko hrůzyplnějších tvarů.
Magická pouta povolí a já se rozběhnu ke stoce, abych se po Stříbrňákovi podíval. Ale v kalné vodě a za tmy není nikde k vidění. Raději se stáhnu zpět, aby mne nemohl překvapit.
Po chvíli se s mohutným skokem vynoří z vody. Jeho šaty na něm zplihle visí a už zdaleka nevypadá tak výhružně, jako předtím. Zato v jeho tváři se zračí zlost.
„Udělal jsi velkou chybu a zaplatíš za ni." Zvedne k líci kuši. Nemíří při tom na mně.
Gaerwyn, jen ztěžka se držící na nohou znovu podklesne v kolenou, když ji překvapí nenadálá střela.
„Bolest je tvůj přítel, Gaerwyn. Nevzpírej se jí, použij ji. Nech se jí vést k vítězství.“ Taková jsou moje slova moci, která podpírána magií udrží elfku ještě chvíli naživu. Leč není to skutečné léčení, jakého je schopný jen kněz. Můžu přimět mysl, aby nevnímala zranění, ba i aby je na krátko uzavřela, ale nic víc.
Jsem špatný léčitel. Špatný čaroděj. A špatný šermíř.
Přesto se s obnaženým mečem bezhlavě řítím ke Stříbrňákovi. Nemám nejmenší pochybnost o tom, že mne dokáže porazit, a za jiných okolností bych se takové konfrontaci raději vyhnul, ale nemůžu mu dovolit, aby si vybíral cíle jinde.
„Chtěla jsem to nechat jen mezi vámi dvěma,“ slyším za sebou Aiss, „ale slíbila jsem Lorně, že postavím jejího vraha před tvář spravedlnosti.“
Slyším i Gharovo těžké oddechování. „Obstoupíme ho,“ navrhuje.
Můj první výpad Stříbrňák vykryje hravě a rychle vyklouzne z kleští, které pro něj s Gharem představujeme.
Střely z kuše tentokrát přilétají od Gaerwyn.
A pak se na scéně objeví drobná bytost, který se kolem nás prosmýkne rychlostí blesku. Bytost, s níž až do teď ostatní zápasili. Díky svému všudypřítomnému poskakování rozptyluje mou pozornost dost na to, aby Stříbrňákův meč pronikl mou chabou obranou.
Ponoří mi ho hluboko do břicha a já zděšeně pozoruji krev, která se z něj valí. Necítím bolest, jen zvláštní lehkost myšlenek, a pomalu klesnu na kolena, zatímco do vzduchu vyletí stříbrná mince. S vytřeštěnýma očima pozoruji, jak se neskutečně pomalu otáčí ve vzduchu. Téměř slyším její tichý svist a nezřetelně vnímám pomalé záblesky, které vrhá.
Jak mne postupně opouští vědomí, ucítím nepopsatelnou bolest, když mi Stříbrňák přitiskne minci na čelo a pomocí magie mi tam vpaluje znamení.
„Jménem Letního dvora jsi odsouzen k smrti, Saere Svene Mormegile,“ pronese kletbu. S uspokojením zaznamenám, že tentokrát vyslovil moje jméno správně. „Kdokoliv má právo zabít vraha.“
„Nééééé,“ slyším výkřik a přibližující se zvuk kopýtek na dláždění.
Ruka tisknoucí mi minci na čelo se na krátko zachvěje.
Z posledních sil ji uchopím a strhnu nepřipraveného Stříbrňáka dopředu, přičemž mu nabídnu mu svůj meč čepelí napřed.
„Chcípni, bastarde,“ zavrčím a vyplivnu krev, která se mi hromadí v ústech.
Závidím mu jeho reakce, které mu umožní se čepeli téměř vyhnout a odtančit jen s nepatrným škrábnutím pryč.
„Kdokoliv tě může beztrestně zabít,“ zasměje se ještě.
„A mého služebníka nechte jít,“ zazní mi v hlavě Stříbrňákův příkaz, čímž přivede mou ochabující pozornost k odporné bestii, které poskakuje okolo. Jakoukoliv magii ale Stříbrňák ovládá, nemůže se v tu chvíli rovnat s touhou mého meče ochutnat další krev. Předstírám, že jsem se příkazu poddal, a když se podivná bytost prosmýkne okolo mě, seknu po ní. Je ale příliš rychlá a já příliš vyčerpaný ztrátou krve, takže byť překvapena nenadálým útokem, rychle zmizí.
Pak už si jen pamatuji, jak mne Aiss drží za ruku.
„Stříbrňák už se nevrátí. Udělal, co přišel udělat,“ uklidním ji. „Co Konstantin,“ zeptám se tiše, zatímco druhou rukou nahmatávám klobouk.
„Je v pořádku,“ špitne jen, zatímco já jen sedím na zemi a pozoruji, jak krev odtéká pomalu pryč.
Narazím si klobouk hluboko do čela, aby nebylo patrné znamení hanby.
Nakonec je to ale zvláštní, zkoumavý výraz v Gaerwyniných očích, která kouká kněžce přes rameno, co vidím jako poslední.