Bonus – Příběh z pekla

Sepsáno na základě Jarikových podkladů

Celým mým tělem se rozprostíral žár.
Ale moje myšlenky se soustředily jen na jedinou věc. Vše ostatní jsem zatlačil do pozadí. Nevnímal jsem, že plameny, které mi olizovaly kotníky, se mne snaží zachytit a kamsi strhnout. A i kdybych je snad vnímal, bylo mi to jedno.
Vnímal jsem jen jednu věc.
Šedivce.
A měl jsem jen jeden cíl.
Zabít.

Ne. Nebylo to proto, že se mne nebo ostatní členy naší výpravy pokoušel ovládnout. Ani proto, že jeho spojení s Devíti pekly bylo téměř hmatatelné. I to by možná byly dobré důvody, proč jej ztrestat, proč ukončit jeho život. Ale ty všechny bledly tváří v tvář tomu skutečnému.
Měl v moci mou chráněnku.
Ano, bývá náladová. A neposedná. To vím už od našeho prvního setkání. Ale mojí povinností je chránit ji. A proto nedovolím, aby ji kdokoliv ohrozil. Čekal jsem na okamžik, kdy budu moci bezpečně tnout, tak abych ji ani v nejmenším neohrozil, ale ten ne a ne přijít. Šedivec se jejím tělem kryl jako štítem.
A pak, když jsem konečně zahlédl svou příležitost a ohnal se po něm, celý svět se zatočil.

Letěl jsem na křídlech z plamenů a přemýšlel, jestli takhle vypadá peklo. Jestli Bahamut neseznal mou službu hodnou povznesení.
Všude byla tma a vzduch, který téměř hořel.
V nozdrách jsem cítil spáleninu.

Probudil jsem se z horečnatých snů na ledově chladné kamenné pryčně.
Zdá se, že se Bahamut rozhodl mne podrobit ještě dalším zkouškám. Anebo mi chtěl dát další šanci ochraňovat Aiss. Moje myšlenky patřily jí, i když jsem cítil, že je kdesi daleko.
Instinktivně jsem sáhl po meči, ale byl pryč. Stejně jako všechno ostatní.
Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se po malé, temné cele. Pak můj pohled sklouzl na bytost, která ji hlídala.
Sálalo z něj horko. A vypadal zvláštně. Trochu jako mořský koník, měl spodní část trupu bez nohou stočenou pod sebou. Zato horní polovina těla překypovala svaly. Usoudil jsem, že to bude džin nebo snad ifrít, jedna z těch legendárních bytostí, které jsem znal jen z pohádek.
Sotva jsem sklouzl z lůžka, stočil se ke mně strážcův zkoumavý pohled v podobě dvou žhnoucích uhlíků. V lidských, elfích i jiných tvářích čtu jak v knize, ale tato jako by byla vytesána do mramoru. A přesto jsem cítil zvláštní poklid a bezpečí.
Promluvil ke mně neznámým jazykem.
Dost možná to byl jazyk Prvorozených, protože se zdál povědomý, jako by byl základem všech jazyků. A přesto jsem rozuměl jen jedinému slovu.
Thurirl.
Přítel.
Nechápal jsem příliš, co se děje. Ale zdálo se, že budu žít, abych to zjistil. Pak mi pokynul, abych jej následoval.

Nakrátko jsem vzhlédl. Měl jsem neodbytný pocit, jako by nás někdo pozoroval.
Stál jsem uprostřed rozlehlého obřadního sálu, obklopen bezmála tuctem těchto podivných, ohnivých bytostí. Cítil jsem se bezmocný, slabý. Moje myšlenky sklouzávaly k minulosti. Podobný sál. Podobné shromáždění. A podobná bezmoc. Tehdy jsem se dozvěděl, že musím jít. Nést svou hanbu s hrdostí. A nemohl jsem říct ani slovo, abych ovlivnil svůj osud.
Byl jsem vděčný za to, že s těmihle bytostmi se dalo mluvit. Nejmohutnější z nich ke mně promlouval zvláštním, chrčivým dialektem mé mateřštiny. Připomínalo to praskání polínek v krbu.
„Myslíš si, že jsi naším vězňem,“ prskl mohutný ifrít. „Ale jsme to my, kdož jsou tu vězni.“
„Jak je to možné?“ zeptal jsem se zkoumavě.
„Porušili jsme přísahu pekelnému princi a tohle je náš trest,“ zahrčel.
„A co to má společného se mnou?“ stále mi nebylo jasné, kam míří.
„Nic a všechno,“ ifrít mluvil v hádankách. „Říkáš, že se toužíš vrátit do svého světa. A v něm je ukryt klíč k našemu vězení. Sežeň čaroděje, který nás osvobodí, to je vše, co žádáme.“
Na chvíli jsem zaváhal. Mohlo to být nebezpečné. Ale myšlenky na Aiss a její bezpečí zaplašily všechno ostatní.
„Souhlasím. Máte moje slovo.“
Ifrít ulehčeně vydechl obláček páry.
„Nebude to jen tak. Raději by sis měl obléct tohle,“ prohlásil a gestem přivolal dvojici sobě podobných, kteří nesli krvavě rudou zbroj.
„Průchod mezi světy je nebezpečný. Bez ochrany bys nemusel přežít,“ vysvětlil. „Tohle ti pomůže odolat žáru.“
Vděčně jsem kývl, ale neříkal jsem nic, ani když mi připínali zbroj. V dlani jsem stiskl Bahamutův svatý symbol a vyslal k němu modlitbu, aby mou schovanku chránil, dokud se k ní znovu nedostanu.
Z dálky ke mně dolehly hlasy. Zdálo se mi, že slyším Svena říkat něco jako „Za chvíli budeme rádi, že to vůbec hoří.“
A pak se svět znovu zatočil.