Část dvanáctá – Šedý muž, bílá kočka

„Pročítala jsem si zápisky z dávných časů,“ řekla pomalu a rozhlédla se kolem stolu. Všechny pohledy jí visely na rtech. Nebyla na tuhle nečekanou pozornost zvyklá a cítila ruměnec, který jí stoupal do tváře.
„Je tu pár pasáží, o nichž si myslím, že bychom se k nim možná měli vrátit.“
Probírala se těmi zápisky celé dny v marné naději, že najde něco, co jim předtím uniklo. Chytala se jakékoliv stopy, jakékoliv poznámky, která se jí zdála byť jen trochu podezřelá. Ale nakonec uznala porážku. Nebylo tam zhola nic, co by jim teď mohlo pomoci. Nebo komukoliv jinému, když na to tak přijde.
Přemýšlela o tom, jestli ty zbytečné papíry raději nespálit.
Nenáviděla je. Nenáviděla ho. A zatímco jí myšlenky pádily jako splašené stádo, snažila se navenek zachovat zdání klidu a vyrovnanosti.
„Dá si někdo víno?“ zeptala se.

Nechtělo se mi vstávat, ale bušení na dveře mého pokoje ne a ne přestat. Nakonec jsem to nevydržel a došoural se ke dveřím. Aiss, která se už rozmachovala k další ráně, jsem věnoval jeden dlouhý, rozespalý pohled.
„Hoří?“ zeptal jsem se přesvědčivě vyděšeným hlasem.
„Ne,“ odpověděla překvapeně, a když se začala nadechovat k odpovědi začínající zřejmě slovem „ale,“ dveře jsem zase zavřel.
Rozhlédl jsem se po pokoji. Torna odhozená do kouta. Meč zpola vyčuhující zpod lůžka. Klobouk ležící vedle něj. Bylo toho na mne za celý den hodně a tak jsem v podstatě jen padnul do postele.
Ani po ránu jsem se necítil úplně skvěle, ale rozhodně lépe než den předtím. Ale zvláštní slabost, která mne poslední dny provázela, nemizela. Zrovna když jsem se jal si nad vyleštěným talířem umyvadla uvazovat šátek, ozvalo se zlobné kopnutí do dveří.
„Svene, pojď už. Jsi poslední.“
Chvíli jsem pozoroval vypálený cejch. Téměř jsem ho už přestal cítit, ale teď jsem měl neodbytný pocit, že se proměňuje. Nechtěl jsem na to myslet. Rychle jsem si uvázal šátek a nasadil klobouk. Pak jsem začal hledat ztracené boty.

Ve všudypřítomné mlze se ozvalo zakašlání. Pak zaskřípění. A nakonec dutá rána.
„Mám ho vzít dovnitř, pane?“ slyšel jsem v mrákotách dýchavičný hlas.
„Čekáš snad, že ho budu otvírat tady na ulici?“ řekl ten druhý. Zněl velitelsky.
Pak mne popadly nějaké ruce. Cítil jsem, jak mne zvedají, skoro jako hadrovnou panenku.
A pak jsem se zase propadl do mlhy.

Přejel jsem prstem po kamenném reliéfu. Musel tady stát celé věky, takže vítr a déšť už dávno odrolily rysy tváře, ale pokud jsem se odvažoval hádat, vypadalo to jako tvář nějakého démona. Byla mi povědomá. I když šlo jen o záblesky vzpomínek. Myslím, že jsem ležel schoulen právě u tohoto sloupu. Zmítán vizemi.
„Vypadá to, že to tady znáš,“ zašeptala elfka, když se ke mně nenápadně přitočila.
Seknul jsem po ní pohledem. Někdy mi její všímavost lezla na nervy.
„Neznám,“ řekl jsem podrážděně.
Přemýšlel jsem, jak jsme se sem vlastně dostali. Ghar z nějakého důvodu nepreferoval návštěvu strážnice. Prý po špatných zkušenostech z předešlého večera. Takže jsme zvolili menší zlo a rozhodli se navštívit Šedivce.
Když jsem pozoroval ten zpustlý dům, nemohl jsem se zbavit myšlenky, zda jsme skutečně zvolili menší zlo. Kdysi to mohl být dozajista honosný palác, ale co z něj zbylo? Rezavý a zkroucený železný plot a dokořán otevřená brána připomínající dračí chřtán. Rozlehlá zahrada plná na troud sežehlých rostlin. Opadaná omítka a zatlučená okna. Výhružná stavba nevěstící nic dobrého.

Civěl jsem do stropu. Z nějakého důvodu jsem se nedokázal pohnout. Možná jsem se jen nechtěl pohnout, nevím přesně. Slyšel jsem podivné pravidelné vrzavé skřípění. A v zorném poli se rychle mihnul nějaký stín.
Dýchal jsem rychle a vyděšeně. Tohle místo ve mně vzbuzovalo hluboký, pradávný strach, vrozený všem elfům. Cítil jsem, jak se mi ježí chloupky po těle.
„Budeš v pořádku,“ řekl hlas za mnou. „Vstaň,“ přikázal.
Pomalu jsem se zvedl. Nevím, jestli jsem chtěl nebo jestli jsem jen poslechl neschopen odolat. Ztěžka jsem se opřel o kamennou desku. Kolem to vypadalo jako v márnici.
„Můžeš jít. Dnes od tebe nic chtít nebudu. Ale jednoho dne možná. Nebo možná pomůžeš ty zase někomu jinému.“
Omámeně jsem se podíval do jeho popelavě šedého obličeje. Vypadal jako posmrtná maska.
„Běž,“ zasyčel.
Vystoupal jsem po schodech nahoru. Šel jsem jako ve snách směrem k východu. Cítil jsem ledově chladnou kamennou podlahu pod svýma bosýma nohama. A pak se do mne opřely paprsky ranního slunce.

Vzpomínka, která mnou projela, byla děsivá. Cítil jsem se tak nesmírně bezmocný. Tak ztracený.
Rychle jsem sáhl po doutníku a roztřeseně si jej zapálil. Ostatní mezitím prošli zahradou a začali zkoumat kovové klepadlo. Nemusel jsem tam stát s nimi, abych věděl, jak vypadá. Jak hrůzyplně vypadá. Ještě stále jsem jej cítil pod rukou, když jsem se o něj opíral.
Natáhl jsem do plic kouř, co to dalo. Ale ani to mne nedokázalo uklidnit. Třásly se mi ruce.
„Takhle ti dlouho nevydrží,“ zavolala na mne Gaerwyn vesele, když viděla, jak intenzivně pokuřuji. Nedbal jsem jejích slov. Potřeboval jsem se zahřát. Ale náhle jsem uvnitř cítil jenom chlad.
„Jsem Aiss z Havranů a toto jsou mí společníci,“ řekla Aiss a já tušil, že už je čas. Když se všichni rozestavili kolem vchodu, jako by tvořili špalír, mohla by snad bláhovější osoba usoudit, že je to proto, aby mi vzdali čest. Já věděl svoje.
Ve dveřích se hrbil stařičký sluha. Vyzáblý se zažloutlou kůží připomínající pergamen a páchnoucí zatuchlinou.
„Á, vzácná návštěva - pán vás očekává,“ zašeptal dýchavičným hlasem a pokynul mi do nitra domu. Vypadalo to tu jako v hrobce. Bohatě zdobené hrobce, to jistě, ale přesto hrobce. Smrt dýchala odevšad.
Nezdálo se ale, že by někdo jiný vnímal děsivou temnotu tohoto místa. Konstantin se okamžitě jal blízce sbratřovat s nebohým sloužícím, až jsem ho musel okřiknout. Přemýšlel jsem, jestli něco říct, jestli je varovat. Ale nevěděl jsem, jak by se zachovali. A nadto, nevěděl jsem, před čím je vlastně varovat. Před střípky mé minulosti, které jsem nedokázal složit v souvislý obraz? Před temnými vizemi, které mohly znamenat prakticky cokoliv?
A tak jsme jen mlčky následovali sluhu dlouhou temnou chodbou. Delší než by bylo při pohledu na stavbu zvenčí vůbec možné.
Když jsme došli na konec, otevřela se před námi místnost rozlehlá jako hodovní síň nějakého šlechtice, leč překvapivě prázdná. Veškerou výzdobu obstarávaly bizarní tapiserie na stěně a dvě podivně pokroucené a poškozené sochy. Nedostatek světla jen chabě nahrazoval téměř uhaslý krb. V příšeří před námi se rýsoval velký pracovní stůl obklopený několika křesly.
Jedno z nich bylo otočeno zády k nám.
„Pane,“ odkašlal si sluha. „Dovolil jsem si je uvést.“
Křeslo se pomalu otočilo. V něm sedící holohlavá postava přestala na okamžik hladit bílého kocoura a změřila si nás jedním dlouhým pohledem. Pak pustila kocoura na zem a ten rychle proběhl mezi námi někam pryč.
Až když Šedivec vstal, mohli jsme si ho lépe prohlédnout. Vysoká, hubená postava v kdysi bezpochyby bílé tóze, která ze všeho nejvíc připomínala oděv šlechticů padlého impéria Nerath. Neměl jen holou hlavu, chybělo mu i obočí a řasy. Jeho pleť byla šedá a vlastně nevypadl příliš jako člověk. Ale ani jako kterýkoliv jiný druh, jenž mi byl znám. Rozhodně to nebyl eldarin, byť někdo méně obeznámený s elfí historií by se snadno mohl splést a za Vznešeného jej považovat.
„Vítej, pěvče,“ řekl, a zatímco jsem na něj zkoprněle zíral, došel ke mně a položil mi ruce na ramena. Až teď jsem v nezahalujícím šeru rozeznal, že to, co vypadalo jako vrásky je ve skutečnosti sbírka vytetovaných náboženských symbolů.
„Ty ho znáš?“ špitl Konstantin.
„Ty umíš zpívat?“ otázala se téměř ve stejný moment Gaerwyn.
„Ano a ano,“ řekl jsem nahlas v naději, že je to odradí od dalších všetečných otázek.

„Sbohem pěvče,“ řekl mi ve dveřích, když jsem pomalu a nevěřícně scházel po schodech k příjezdové cestě. Překvapeně jsem k němu vzhlédl.
„Nezpívám,“ odtušil jsem po chvíli vzájemného ticha.
„Slyším píseň v tvé hlavě,“ řekl a poklepal si prsten na spánek. „Někdy bych ji rád slyšel i ve skutečnosti.“
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ řekl jsem a sešel těch několik schodů. „Ti, kteří ji uslyší, obvykle brzy zemřou.“
Na to se jenom lehce usmál.
„Myslíš?“ zeptal se.

Seděli jsme kolem intarzovaného stolu. Šedivec civěl na Aiss a jen občas mi věnoval zamyšlený pohled. Ostatních si nevšímal vůbec. Zato oni se rozhlíželi všude okolo. A já tušil, co je zaujalo. Zaujalo to i mne. Mezi všemi těmi náboženskými symboly, z nichž většina se vázala ke Smrti, nebyl ani jediný, který by měl co do činění s Havraní Královnou. Nebyla tam prostě ani vycpaná vrána, jak se o tom později kdosi pregnantně vyjádřil.
Tiché váhání přerušilo vrzání vozíku, který přitlačil hrbatý sluha. Vrzání, které znělo tak povědomě. Postavil před nás karafu s jantarovým nápojem a sklenice. Před Šedivce pak misku s kaší.
„V mém věku je důležité pravidelně jíst,“ řekl náš podivínský hostitel jakoby omluvně, pobídl nás k tomu, abychom si nalili z karafy a pustil se do jídla.
Jedl hltavě a jaksi lačně a ostatní si nalévali, takže chvíli nebylo slyšet nic než mlaskání a občasné cinknutí sklenky. Pak Šedivec dojedl stejně náhle, jako jíst začal. Dlouhým jazykem ještě olíznul lžíci a podíval se na mne svýma černočernýma očima.
„Přicházíš splatit svůj dluh, Svene?“
Marně jsem tápal v paměti po tom, jaký dluh má na mysli. Tušil jsem, že jsme se setkali, ale moje zakalené vzpomínky byly plné obav ba až zvířecí úzkosti, nikoliv vděčnosti, kterou by bylo potřeba oplácet. Ale nechtěl jsem teď dávat najevo strach.
„Jakou splátku by sis představoval?“ zeptal jsem se tak klidně, jak jen jsem dokázal.
Mlčení.
Dlouhé, předlouhé mlčení.
„Mám pro svou návštěvu vlastně jiný důvod a nechci chodit dlouho kolem horké kaše,“ řekl jsem s pohledem upřeným na nyní vyprázdněnou misku, když se Šedivec k ničemu neměl. „Spercheios, obchodník s magií, je mrtvý. Ve městě se povídá, že jsi jej zabil.“
Mlčení.
Dlouhý pohled černých očí.
„Chceš říct, že mi tuhle nepřivádíš jako dárek,“ pokývl směrem k Aiss.
V tu chvíli mi zatrnulo.
„Ne!“ odvětil jsem tvrdě. „A není to můj majetek.“
Mlčení.
„Spercheia jsi znal dobře a přijal jsi jeho způsoby. Ostatně, má podobný půvab jako Kylara,“ prohlásil nakonec.
Ze zatuchlého vzduchu v místnosti se mi začínalo dělat poněkud mdlo. Nebo možná z podivného způsobu, jakým se konverzace vyvíjela. Snažil jsem se držet jasných otázek, ale Šedivec zjevně kličkoval.
„Vyšetřujeme Spercheiovu smrt a tak bych rád věděl, zda ti nekřížíme cestu. A pokud ty jsi Spercheia nezabil, pak mi řekni kdo,“ zkusil jsem to trochu jinudy.
„Spercheia zabila jeho chamtivost,“ on na to.
„To nemáš ani žádné konkrétní podezření?“ ptal jsem se, i když mu bylo vidět ve tváři, že ho otázky přestávají bavit. Ale co jiného zbývalo. Buď se ptát, nebo odejít. A možná jsem měl jít. Dokud byl čas.
„Víš přece, že nevycházím z domu,“ odtušil.
„Nevím,“ měl jsem na jazyku.
„Nicméně o pár kousků ze Spercheiovy pozůstalosti bych zájem měl. To nepopírám,“ krátce si povzdychl. „Lady Alandra si dala velkou práci, aby vše sesbírala dříve, než já.“
Něco mi přeci jen říkal, ale nebyl jsem si vůbec jistý, co vlastně.
„Myslel jsem, že nevycházíš z domu,“ vrátil jsem mu jeho repliku.
„Jsou jisté cesty,“ pronesl tajemně.
„Dobrá,“ řekl jsem a zvedl se. „Myslím, že vše, co jsem chtěl vědět, už vím. Pokud se rozhodneš, jak chceš splatit dluh, o němž ani nevím, že ho mám, pak mi dej vědět,“ čím menší ve mne byla dušička, tím rozhodněji jsem se snažil znít.
„Rychle zapomínáš,“ zapředl, jako když si hraje kočka s myší. „Ale chápu. To ta tvoje útlocitná mysl. A to jsi mne prosil, abych tvou mysl zastřel a zbavil tě srdce.“
Nechápal jsem, o čem to mluví. Ano, byly chvíle, kdy jsem si přál zapomenout. Kdy jsem si přál žít poklidný život v lesích, nevěda o strastech kolem mne.
„Ještě, že jsi to neudělal,“ odsekl jsem s nadějí, že mi to potvrdí.
„Myslíš?“ odtušil jen. Stále si se mnou pohrával. Ale jeho pohled už notnou chvíli spočíval na Aiss.
„Má nabídka stále trvá,“ dodal nakonec. Nechtěl jsem vědět, nač naráží.

Ležel jsem na studené, mramorové desce, oči upřené do stropu.
Do očí mne bodalo ostré světlo a nade mnou se kdosi skláněl. Neviděl jsem mu do obličeje.
Čímsi se mne dotknul a celé tělo se zkroutilo v křeči.
„Bolí?“ zeptal se nezúčastněně.
„Raději mi vyřízni srdce, čaroději,“ procedil jsem mezi zuby, „než aby sis se mnou takhle pohrával.“
„Ššššš, to bude dobré,“ řekl a přiložil mi prst rty.
Pak mé tělo znovu ovládla bolest.

„Tak jdeme,“ pobídl jsem ostatní, ale nikdo se neměl příliš k tomu vstát. A Aiss ze všech nejméně.
„Jak jí říkáš,“ pronesl Šedivec medovým hlasem. Ale za laskavostí se skrýval osten.
„Ona má vlastní rozum i jazyk,“ odtušil jsem, nevěda kam tím míří.
„Já vím, představila se. Ale jak jí říkáš ty,“ zeptal se znovu s důrazem na posledním slově. Mihlo se mi hlavou slovo pekelnice nebo kněžka. Ale myslím, že ani jedno z toho nemyslel. Leč sledovat zákruty jeho slizkých úvah bylo nad mé síly.
„Aiss,“ pobídl jsem ji.
„Zůstaň na večeři,“ kontroval on na to. Atmosféra v místnosti začínala houstnout magií.
A pak se v několika málo okamžicích stalo velmi mnoho věcí naráz.
Aiss zavrčela nějakou kletbu, ale pak se v ní cosi zlomilo a vládu převzal temný stín, tentokrát téměř hmatatelný. Konstantin zavrčel. Kněžka, nebo spíš to, co bylo v ní, si nás změřila pohledem a pak nás jediným gestem, jediným slovem moci smetla přes půl místnosti.
„Nemusíte tak spěchat,“ zasmál se tomu Šedivec.
Konstantin jednal instinktivně, a jak se na šelmu sluší, extrémně rychle. Doběhl k Aiss, popadl ji za magický náhrdelník, který jí visel na krku, a přitáhl si ji k sobě. Pak mocnými údery tlapy do rytmu slabik „Vzpa-ma-tuj-se“ překvapenou Aiss profackoval.
„Odstup,“ šlehla po něm pekelnice dalším příkazem. A chlupatá koule přistála uprostřed nábytku s takovou kadencí, až se třísky rozlétly na všechny strany. Pak se Aiss zapotácela a jednou rukou se unaveně opřela o stůl.
„Pojď sem, děvče, posaď se ke mně,“ vybídl ji Šedivec stále ještě přehlížející scénu ze svého křesílka, ale zdvořilá žádost to rozhodně nebyla. Neboť Aiss šla. A i slepý by viděl, že nikoliv dobrovolně. Zvažoval jsem rizika, která pro nás představoval konflikt, k němuž nyní muselo nevyhnutelně dojít. Rozhodně jsem neměl v úmyslu nechat kněžku téhle kreatuře napospas. Ale bojovat s tímto bezpochyby mocným tvorem na jeho domácí půdě mi dávalo pramalou naději, že se nám podaří vůbec vyváznout.
Překypovalo to tu magií. Krb. Sochy. Magií ukrytý sluha. Ba i goblény na stěnách.
Ne, tohle nebylo místo, které bych si vybral k boji.
Kdybych měl ten luxus si vybírat.

„Zapomněl sis něco?“ zeptal se posměšně Šedivec, když jsem učinil první krok směrem k němu. Cítil jsem úponky jeho magie, které ohmatávaly mou mysl. Zkoumaly, kudy dovnitř.
„Ano, jednu dívku,“ přitakal jsem, zatímco v duchu jsem stavěl hradbu, kterou bych ho zastavil. „Aiss, jdeme,“ řekl jsem a dodal svým slovům všechen důraz, kterého jsem byl schopen. Ale kněžka se nehnula ani o píď.
„Běžte, tady nejste potřeba,“ pronesla jen slova, která zjevně nebyla její.
Na chvíli se rozhostilo podivné ticho. Takové to napjaté, neklidné ticho, které panuje těsně předtím, než se spustí průtrž mračen. Nesledoval jsem okolí. Soustředil jsem se jen na Šedivce a Aiss. Propaloval jsem se mu zrakem do hlavy, stejně jako on se snažil dostat do té mé.
Na čarodějově tváři bylo vidět, že už by byl se svým úlovkem rád sám. Jeho dosud blazeovanou tváří probleskly známky těžko skrývané netrpělivosti a hněvu. Stále zdánlivě klidný, vyndal Šedivec ze záňadří lahvičku a podal ji Aiss. „Pij,“ poručil. „To zpečetí náš vztah na vždy.“ Jeho oči však těkaly po místnosti v očekávání toho, jak se zachováme.
Když jsem viděl, k čemu se schyluje, úplně ve mně zatrnulo. Nečekal jsem, jak se rozhodnou ostatní. Nemohl jsem čekat. Raději bych zemřel, než bych dovolil něco takového.
Ve spěchu jsem přeskočil stůl a pokusil se pekelnici ten zpropadený flakón vytrhnout, ale snad démon snad Šedivcova nadvláda jí propůjčily nepřirozenou sílu a tak jsem narazil jen na ostrou hranu kopýtka.
„Běž už,“ zašeptala pak. „Tady nejste třeba.“ A naše pohledy se nakrátko střetly. Viděl jsem v nich starosti a soužení. Kdo z nich na mne mluvil? Šedivec, snažící se mne dostat pryč, aby mohl být se svou kořistí? Démon, snažící se zbavit otravného smrtelníka, který ohrožuje jeho existenci? Měl jsem ale obavu, že tohle opravdu byla Aiss.
„Nééé,“ vykřiknul jsem, když si přiložila flakón k ústům. Ale už bylo pozdě. Aiss se napila.
Cloumala se mnou marnost, vztek a zoufalství.
„Svene, vzdej to, nemá o tebe zájem,“ korunovala to v tu chvíli Gaerwyn, která se v posledních chvílích vůbec chovala tak nějak podivně pasivně. Ale já se nehodlal tak lehce vzdát. Ne takhle. Ne teď. Z téhle patálie vedla jenom jedna cesta ven a tou byla něčí smrt.
„Jsi nevděčný,“ dodal k tomu Šedivec, jako by toho nebylo už tak dost. „Ať se ti rány otevřou.“

Cítím, jak ze mne odtéká krev. Z desítek drobných, mučivě bolestivých ran. Nevadí mi to. Vlastně se přistihnu, že se usmívám.
Prudké světlo mne téměř oslepuje a jen občas jsou jeho paprsky přerušené tím, když se nade mnou kdosi mihne. Jeho tvář je však zahalená ve stínu.
Všechno už je mi to ale tak nějak jedno. Připadám si lehce a povzneseně.
„To by stačilo,“ řekne potom ten panovačný hlas.
A pak se rány jako na povel zavřou.
Civím do stropu a prudce dýchám.
„Snad budeš v pořádku,“ řekl ten hlas za mnou. „Teď vstaň.“
Pomalu jsem se zvedl. Nevím, jestli jsem chtěl, nebo jestli jsem jen poslechl příkaz. Ztěžka jsem se opřel o kamennou desku. Kolem to vypadalo jako v márnici.
„Můžeš jít. Dnes už od tebe nic chtít nebudu. Možná zase jednoho dne. Nebo mi možná pomůžeš zase k někomu jinému.“

Bylo mi zle. Točila se mi hlava. Cítil jsem stará zranění, o nichž už jsem ani nevěděl, že jsem je vůbec utržil. Cítil jsem marnost toho, co jsem se chystal udělat i když mi meč šeptal, že bych to udělat měl. I to mne mělo varovat. Ale nedbal jsem už ničeho. Pomalu, rozvážně jsem tasil. Nikdo se nehýbal.
Jediným vláčným pohybem jsem přiložil Aiss meč ke krku.
„Chceš ji mrtvou tady nebo živou jinde?“ zeptal jsem se Šedivce. „A rozhoduj rychle, svrbí mne paže.“ Bleskla mi hlavou myšlenka, že než abych ji nechal v rukou někoho jiného, já sám bych ji raději viděl mrtvou.
„Znáš moje záliby,“ usmál se Šedivec. „Raději mrtvou.“
Tohle byla chvíle, kdy jsem na okamžik zaváhal. Podíval jsem se na Aiss. Na její bolestínské oči a úkorně sklopená ouška. Pochopil jsem, že tohle nedokážu, a už jsem se chystal meč odložit.
„A navíc blafuješ,“ dodal Šedivec triumfálně.
A tak meč rychle přejel tieflinčinu skráň a ta se zbarvila krví.

Byl bych pokračoval další ranou a další v sérii od dětství naučených ran, které měly jen jeden cíl. V hlavě mi tepala už jen píseň krve a před očima jsem měl rudo. Ale šipka z kuše mne z toho rychle vyléčila. Místo smrtícího oblouku oceli jsem ležel na zemi v tratolišti vlastní krve.
Nevěřícně jsem se podíval směrem, z nějž šipka přilétla a uviděl Gaerwyn, kterak do kuše zakládá další střelu.
„Odcházíme, co na tom nechápete,“ řekla stejně poslušným hlasem, jako před chvílí Aiss, zatímco já se marně snažil zvednout.
Když do toho ještě Konstantin zavrčel svoje, „Pán si myslí, že bys měl odejít,“ a vystartoval na mne, zapochyboval jsem už o své vlastní příčetnosti. Až v poslední chvíli jsem uviděl na jeho tváři něco, co mělo být asi hyení mrknutí. Pak proběhl kolem mne a vrhnul se Šedivce.
A ten byl najednou plný příslibů.
„Můžu tě toho tolik naučit,“ prohlásil.
„Co ty mne tak můžeš naučit,“ odsekl gnoll a ohnal se po něm.
„Osvobodím tě, povznesu tě,“ sliboval Šedivec a v jeho tváři se snad poprvé mihnul stín obav.

Nedokázal jsem vstát a tak jsem se prostě plazil po podlaze kluzké krví. Snažil jsem se něčeho zachytit, ale bylo to marné. Jen píď po pídi jsem se k čaroději dostával.
„Vidím strach na dně tvé duše,“ pronesl jsem směrem k němu, když jsem byl dostatečně blízko, aby mne slyšel i ze země. „Strach ze smrti.“ Místností rezonovala slova moci a moje oči žhnuly. „Pozdravuj ji,“ dodal jsem hlasem, který téměř nezněl jako můj. Ve hře byly zjevně ještě další síly. Starší a mocnější.
Šedivec uskočil hrůzou a stejně tak i Aiss. Oba se schoulili při stěně a pobledlá kněžka se přitom jen stěží držela při vědomí ochromena obavami.

Naše smečka byla podivně rozpolcená. Konstantin s novou energií dotíral na Šedivce, ale toho Aiss bránila vlastním tělem. A ze stínů za námi ji v tom podporovala i Gaerwyn. To zpropadené pouto mezi nimi sloužilo zkušenému loutkáři, jakým Šedivec bezesporu byl, aby tu sehrával své ošklivé představení.
A tak zatímco ten spolu se svým drahocenným pokladem v náručí couval k magickému krbu, jehož prostřednictvím doufal uniknout, našla si elfčina šipka cestu ke Konstantinovu srdci. Gnoll se tiše, téměř bez hlesu, sesunul k zemi.
Ghar se probojoval k Aiss, aby ji přivedl k vědomí k velkému překvapení jak mému, tak Šedivcovu. Riskoval tím všechno, když se před čarodějem zcela otevřel. Ale zdálo se, že ten má jiné starosti, než využívat dráčkovu slabost. Šeptal Aiss cosi do ucha.
Jistě nějaká svoje mámení.
Nenáviděl jsem ho.

Stále neschopen vstát jsem se plazil pod stolem, abych se k nim dostal blíž. Prošpikované stehno mne přitom ukrutně bolelo, takže jsem se jen stěží koncentroval na magii hudby. Dráček, tepaný ze všech stran, už umdléval, ale byl jediný, kdo mohl Šedivce zastavit.
„Teď není čas odpočinku, ale čas boje,“ vyzval jsem draka. A ten se vskutku ztěžka nadechl a začal se sápat na nohy. Šedivec se při pohledu na nás sice zalykal smíchem, ale nevěřil si. Stále ustupoval směrem ke krbu a Aiss vlekl za sebou.
„Zastav ho,“ pobídl Ghara a ten vstoupil mezi Šedivce a ohniště. Na jediné místo, které mu zbývalo. Tedy mezi žhavé uhlíky.
„Už konečně chcípni,“ zašeptal jsem směrem k té holohlavé karikatuře elfa.
Čaroděj krátce obrátil pohled ke mně, ale pak se znovu podíval na drakorozeného. „Pozdravuj ode mne elementály ve sféře ohně,“ dodal cynicky a v tu ránu se Ghar vypařil.
„Sám si je pozdravuj,“ vykřikla znenadání Gaerwyn a vpálila jednu ze svých neomylně cílících šipek do Šedivce. Ten se pomalu skácel do ohniště, ze kterého okamžitě vyšlehly živější plameny.
Nerozuměl jsem tomu, ale nepátral jsem po tom, co přimělo Gaerwyn znenadání změnit názor. Byl jsem prostě rád, že je zase sama sebou. Bylo nesmírně uklidňující vidět, že se okamžitě vrhla ke krbu, aby zachránila, co se dá. I když pak vykvikla, když jí umírající čaroděj chytil za paži a pokusil se ji vtáhnout do ohně sebou.

Jen pár úderů srdce poté, co čaroděj definitivně zmizel, stála i Aiss uprostřed ohniště. „Jdu za Gharem, postarejte se o oslíka,“ řekla prostě.
„Neblázni -,“ bylo jediné, co jsem stačil říct.
Zato Gaerwyn si na řeči moc nepotrpí, takže prostě Aiss z krbu bez velkých cavyků vytáhla a držela ji na místě, dokud se kněžka trochu neuklidnila.
„Tohle nemůžeme uspěchat,“ řekl jsem konečně, ale nezdálo se, že by mne někdo moc poslouchal. „Připravíme se a půjdeme všichni společně.“ Dokulhal jsem se ke Konstantinovi, ale rána v noze mne v poslední chvíli donutila si opět sednout na zem.
Když jsem ho prohlížel, zdálo se zprvu, že je mrtvý. Ostatně Aiss o jeho oživování nejevila žádný zájem. Ale já si chtěl být jistý.
I přesto mne překvapilo, když gnoll otevřel oči právě v okamžiku, kdy jsem se mu snažil nahmatat tep. V jednu chvíli jsem neměl žádný a pak z ničeho nic jasný a pravidelný. Konstantinův pohled okamžitě padnul na Aiss. „Přináším ti pozdrav od Královny,“ řekl směrem k ní.
Mít méně podezřívavou povahu, asi bych se v tu chvíli radoval. Ale nějak ve mně jeho slova nevzbudila důvěru. Konstantin už se notnou chvíli choval dost podivně. Zvláštní byl i jeho stav mezi životem a smrtí. A Královna není známa tím, že by duše pouštěla zpět do světa živých. Ne bez důvodu a rozhodně ne bez poplatku. Vzpomněl jsem si na dlouhý a vyčerpávající rituál, když Aiss křísila naši elfku.
Mám svoje podezření a sáhl jsem po meči.
„Nevěřím ti, dokaž to,“ přikázal jsem mu. Konstantin jen uhnul očima a začal kňučet jak je vysílený a jak musí vidět Metoděje. Myslím, že nebýt toho, že ho v tu chvíli objala kněžka, aby sama posoudila pravdivost jeho slov, zřejmě bych ho na místě zabil, aby si svoje poselství mohl s Královnou vyříkat ještě jednou.
„Sklapni, pejsku,“ nařídila mu Aiss, když se gnoll v jejích rukách dál kroutil a naříkal.
Čekal jsem na její rozsudek, ale když Aiss řekla prostě „v pořádku,“ zůstal jsem stát s pusou dokořán. Jeden z nás se musel mýlit. A ten omyl mohl být fatální.
Od teď jsem gnolla neustále koutkem oka sledoval.

Když jsem viděl pohled, kterým mne obdařila, bylo mi teskno.
Aiss se na mne dívala téměř takovým způsobem, jako když její tělo ovládal démon. S těžko skrývanou nenávistí. A to všechno jsem měl za to, že jsem se pokoušel ji chránit.
Oheň v krbu vyhasl a portál se zavřel. Vím, že Aiss zuří, i když se to snaží nedávat najevo. Naopak, snaží se být laskavá, ale tu odtažitost cítím stejně. Přitom její zbrklost by ji na druhé straně portálu zabila téměř spolehlivě. To Gharovi věřím víc, že se o sebe dokáže pár chvil postarat.
„Víš alespoň, kam se Ghar dostal,“ zeptala se Aiss s nadějí v hlase.
„Pokud se dá věřit Šedivcovým slovům, pak nejspíš do sféry Živelného chaosu. A to není pěkné místo.“
„Je naživu?“ přidala se Gaerwyn.
„Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď se dostal na místo, kde by nepřežil ani pár vteřin, nebo někam, kde by snad nějakou chvíli vydržet mohl,“ dohadoval jsem se z kusých informací, které jsem o těchto sférách měl.
„S trochou štěstí ho budeme mít za chvíli zpátky,“ dodal jsem a jen ztěžka vyloudil na tváři úsměv. U srdce mne ale svíral spíš chlad. Proč? Proč se musí všechno takhle zkazit? Vyndal jsem z torny svou jedinou naději. Objemný grimoár Arcana Magna, o němž jsem doufal, že by nám umožnil buď přivést Ghara nazpět, nebo alespoň otevřít portál mezi světy.
„Tady by mohly být nějaké odpovědi, jen to otevřít,“ dodal jsem s nadějí v hlase a bezmyšlenkovitě přiložil prst na první z magických zámků. Ten povzbudivě cvakl.
„Dokážeš to, věřím ti,“ řekla Gaerwyn takovým hlasem až ve mne hrklo. Nepřála si snad, aby se Ghar dostal zpět? Nebo mi jednoduše nevěřila. Roztěkané myšlenky narušily moje už tak pocuchané soustředění. Nic nepomáhalo kněžčino zjevně falešné povzbuzování, čím víc jsem se snažil, tím spíš mi prsty klouzaly po magických zámcích. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem to. Kniha zůstala zavřená.
Naštvaně jsem s ní praštil.
Mizerný foliant.

„Nepomohlo by tohle,“ vytáhla Aiss zase svoje knihy. Už kdysi mi je ukazovala, ale magie v nich byla temná a vždycky se mi z ní ježila kůže na zádech. „Píše se tu, že pravá oběť může posílit vazbu mezi světy.“
„Píše se tam o krvavé oběti a to je něco, co rozhodně provozovat nebudeme,“ prohlásil jsem rezolutně.
„Mohli bychom obětovat Metoděje,“ nabídl se pohotově Konstantin. Až příliš pohotově. Že by i to jeho zvíře cítilo, jak se proměňuje, a on se ho chtěl zbavit?
„Musí to být myslící bytost, jen ta dodá rituálu potřebnou sílu,“ vysvětlil jsem. „Nejlepší jsou mladé panny, v rozpuku sil.“
„To mám ale štěstí, že se mne to netýká,“ zaradovala se teď pro změnu Gaerwyn.
Nerozuměl jsem jim. Ani jednomu. Co to do nich vjelo?
„Dobře, mám ještě jedno řešení,“ dodal jsem po chvíli uvažování. „Přízračný vůz. Dostal nás do Stínopádu, mohl by nás dostat i do Živelného chaosu,“ alespoň jsem v to doufal.
„A jak budeš vědět, kam jet?“ optala se Aiss.
„Můžeme se zkusit podívat, kde Ghar je. Ale budu potřebovat misku s vodou,“ navrhl jsem. To, že alespoň zjistíme, jestli má smysl ho zachraňovat, jsem si raději nechal pro sebe.
Zatímco Aiss pomáhala chystat věci pro věštění, Gaerwyniny myšlenky zabloudily dočista někam jinam, snad při vzpomínce na přízračný vůz. „Pamatujete si na tu chlupatou věc ze Stínopádu?“ zeptala se. „Měla v žaludku prsten. Když jsme potkali Spercheia v Sarbatoin, hrozně po tom prstenu toužil. Bylo na něm napsáno Doverovi z lásky. A kdybych ho chtěla vrátit majiteli, musela bych prý umřít. Spercheios mi za něj dal tenhle toulec a ještě další věci.“
„A myslíš, že pak ho šel vrátit sám, nebo co?“ zeptal jsem se trochu jízlivě, protože mi nebylo jasné, kam míří.
Gaerwyn se na mne podívala ublíženě a dál už nic neřekla.
Už tak ponurá nálada byla rázem o něco temnější.

Za všeobecného přihlížení a zároveň až záhrobního ticha jsem do misky nasypal trochu magického rezidua a ponořil do ní prst. Šeptal jsem zaříkávání a zároveň točil prstem nejprve na jednu stranu a pak na druhou. S posledními slovy rituálu jsem pomalu vytáhl prst z vody. Ta se táhla za ním, až se vydula v jakousi čočku.
Všichni jsme napjatě sledovali zvětšující obraz vznášející se těsně pod hladinou vody. Stékající se řeky lávy a uprostřed nich na jediném klidnějším kusu země podivná, stupňovitá pyramida. Obraz rychle proniknul zdí a ukázal sál. Obrovskou místnost zdobenou symbolem sálajícího slunce na podlaze. A uprostřed Ghara, beze zbroje a bez výbavy. Zato obklopeného tuctem ifrítů.
Jeden z nich k němu přistoupil a uchopil ho za tvář.
A v ten moment obraz vybuchl. Stejně tak voda se vzepjala v gejzír vroucí vody a páry. Rychle jsem stáhl ruku, kterou jsem stále držel nad hladinou, ale příliš pozdě. Popálená ruka začínala rychle rudnout a pak bělat.
Aiss mi ruku pohotově ovázala, ale už když mi k ní přikládala ruce, tak jsem cítil, že je to lepší.
„Žije,“ špitla.
„Ano,“ přitakal jsem.
To byla na dlouhou dobu jediná slova, která jsme si vyměnili.

Teď, když jsme věděli, že Ghar žije, bylo najednou času spousta. Protože se Aiss rozhodla vyprovodit na věčnost obě sochy, které ve skutečnosti byly zkamenělými vílami. My ostatní jsme prohledávali dům. Toužil jsem najít Šedivcův deník, protože to teď mohlo být jediné vodítko, které by nás posunulo někam dál.
„Mám ho,“ řekla Gaerwyn, vyprostila ruku i s deníkem ze škvíry mezi stropními bloky a seskočila na zem.
„Alespoň něco,“ oddechl jsem si.
Když jsme se prosmýkli mezi kamennými katafalky a operačními stoly pochmurného podzemí Šedivcova domu a dostali se zpět do jeho pracovny, skláněla se už kněžka nad bezvládným tělem Vznešeného.
„No, to nám chybělo,“ pronesl jsem první, co nám přišlo na jazyk.
Pekelnice se na mne vyčítavě podívala, ale neřekla nic.

Jako by toho v posledních dnech nebylo málo, začínaly se na obloze houfovat další bouřkové mraky. Vzhledem k tomu, co jsme se chystali udělat, mne to příliš netěšilo. Shromáždili jsme na jednu hromadu nábytek i všechny ty drahocenné gobelíny. Všechno, co mohlo jen trochu hořet. Aiss už netrpělivě postávala stranou s pochodní.
„Když dovolíš, tohle udělám já,“ řekl jsem jí.
„Nerada bych, aby Vartena lehla popelem,“ prohlásila s obavami kněžka.
„Neblázni, vždyť celou noc pršelo,“ zamručel jsem v odpověď. „Za chvíli budeme rádi, že to vůbec hoří.“
„A navíc je tohle prokleté místo potřeba očistit ohněm,“ myslel jsem si pro sebe.
Když jsem přiložil pochodeň k hranici, přiběhla mi k nohám bílá kočka a začala se lísat.