Bonus – Echo Letherny

„Aiss, potřeboval bych s tebou mluvit. O samotě,“ řekl jsem a z mého hlasu byla patrná vážnost situace. Myšlenky na to, co chci říct, se mi hlavou táhly už delší dobu. Ale krystalizovaly až po tom, co se stalo v jeskyni.
Náhle zpomalený oslík tázavě otočil hlavu na kněžku a ta se s podobným očekáváním podívala na mne. Váhal jsem, co říct a co si nechat pro sebe. Ve skutečnosti jsem ten rozhovor prošel v hlavě už nejméně tucetkrát, ale teď, když došlo na lámání chleba, jsem nějak neměl slov.
„Chtěl bych tě o něco požádat,“ řekl jsem nakonec víc melancholickým hlasem, než jsem chtěl.
Pekelnice jemně kývla, ale bylo na ní vidět, jak moc je unavená a jaksi osiřelá po tom, co viděla v katakombách. Vnímal jsem, že jí to vzalo naději i životní elán.
„Co by to mělo být?“ zeptala se a zároveň přitom odstrčila čumák netrpělivého zvířete.
„Když se dívám na Gaerwyn i na tebe... a na všechno to, co se událo,“ hlas vyzněl do ztracena. Oči sklouzly k Aissině ruce. Už se křečovitě nesvírala, ale já pořád před očima viděl tu krev i bolest.
Nadechl jsem se.
„Elfové nemají tradici kříšení mrtvých. Alespoň náš kmen ne,“ dodal jsem rozhodně. „Pokud by se mi něco stalo. Pokud bych zemřel. ... Prosím, nesnaž se mne přivést zpět.“
Kněžka stočí pohled někam stranou, trochu si odfrkne - těžko říct, jestli pobaveně, podrážděně nebo snad s takovým tím marným povzdechnutím. Možná někde mezi tím.
„Pokud by se ti mělo něco stát,“ odpoví tiše, „Budu tvým průvodcem. Je na Královně, zda bude mou úlohou vést těm tam, nebo nazpět. Ale ujišťuji tě, že dostaneš možnost odmítnout moji službu.“
Na dlouhou chvíli se rozhostí úplné ticho. Zatímco ostatní sestupují po kamenitém svahu, my stojíme nad zamlklým temným městem. Tu a tam probleskne v ulicích lucernička, ale jinak všude panuje až přízračný klid.
„Dnes jsem málem zemřel a tys mne zachránila. Jsem tvým dlužníkem.“ Tahle konverzace mne stojí hodně energie a myslím, že je to na mně i vidět. „Budu ti vděčný za osvětlení cesty do Letherny, ale jsem rozhodnutý návrat odmítnout.“
„To můžeš být," pokrčí kněžka rameny, „Nicméně takové rozhodnutí teď není na pořadu dne. A až bude, stejně se budu ptát znovu.“
„Pak je tu ještě jedna věc, která na pořadu dne je,“ dodám trochu s úlevou, že můžeme přejít k jinému tématu. „Spercheios.“
Vidím, že se kněžce mihne tváří bolest, ale rychle se ovládne a vrátí se k mírně posmutnělému, ale vyrovnanému výrazu.
„Myslela jsem si, že se se svou úlohou dokážu vyrovnat.“ Aiss si povzdechne. „Mnohokrát jsem seděla u umírajících, či u mrtvých, a nejednou to byli takoví, kteří mi byli více či méně blízcí. A pak přišla ona a zasela naději tam, kde bylo už jen smíření.“ Odmlčí se, ale pak pokračuje. „Říkala jsem si, že dokážu přijmout věci tak, jak jsou. Že se tomu dokážu postavit, ať je pravda jakákoli. Ale teď, když..." znovu pokrčí rameny. „Bolí to. Víc, než by to bolelo, kdybych tu chvilkovou naději neměla.“
Na to, jak byla pekelnice celou dobu zamlklá mi teď znenadání otevřela skrytý koutek svojí duše. Nevěděl jsem co na to říct. Možná se ani nic říct nedalo. Tak jsem jen mlčky kývnul, abych dal najevo, že její bolesti rozumím.
„Nebudu lhát, nebyl mi sympatický,“ řekl jsem po krátké pauze, kdy jsme začali pomalu sestupovat za ostatními. „Ale... dokážu pochopit tvoje pocity.“ Nejhorší na tom bylo, že jsem to měl být já, kdo jí teď možná dá další naději, která může být sfouknuta stejně snadno, jako ta předchozí. „Jen prostě i na jeho smrti je něco divného, stejně jako byl zvláštní i za života.“
„Nečekala bych od něj nic menšího, než je tajemstvím obestřená smrt. Jen bych si přála, aby to nebylo tady a teď.“ Kněžka se podívá se zpět k temnotě pohřebního dolu. „Doufala jsem, že budu mít možnost ho vyprovodit. Ale obávám se, že je mi odepřena.“
„Ano. Magií velmi podivného charakteru,“ vážím slova bezmála na lékárnických vahách. A protože situace je vážná, vytáhnu ze své tajné skrýše jeden z posledních doutníků. „Pro začátek bych přírodní magii nečekal uprostřed pohřebiště.“
Pekelnice legračně nakrčí nos. „Magie jako magie. Nepoznám rozdíl.“
„Mám různá podezření. Ale každopádně je tu ve hře ještě něco nebo někdo, o jehož povaze se můžeme jen dohadovat,“ naznačím tajemně.
„Netvrď mi, že nemáš své teorie,“ prokoukne mne.
„Mám. Vlastně teď už víc než jednu,“ přiznám bez vytáček. „Víc než jeden člověk tvrdí, že Spercheios má víc životů než kočka. Co když magie, která obklopuje jeho tělo, má za úkol udržet ho v tom stavu, v jakém je. Tedy mrtvého.“
Aiss zamyšleně nakloní hlavu ke straně a svraští obočí. Dlouho nad mými slovy přemýšlí. „Myslíš, že kdyby se podařilo...“ prudce zatřese hlavou. „Ne... Hloupé naděje.“
„To poslední, co chci, je vzbuzovat falešné naděje,“ prohlásím klidně. „Ale myslím, že chci téhle záhadě přijít na kloub. I když to znamená, že se možná budeme do katakomb muset ještě vrátit.“
„Myslím, že bez Konstantina to půjde lépe. Aniž bych ho chtěla nějak vyčleňovat ze společnosti,“ přitaká kněžka.
„Teď si hlavně zoufale potřebuju odpočinout,“ přiznám nakonec únavu, která mne tíží už několik hodin. Magie kostky je neúprosná a zbavila mne veškerých sil.
„Ah,“ řekne Aiss s ironií v hlase, „A já myslela, že chceš jít hned.“
Usměju se. Pokud si ještě uchovává alespoň nějaký humor, snad není všechno ztraceno. „Myslím, že pro dnešek toho bylo tak akorát.“ Řeknu a alespoň navenek ironii v jejím hlase ostentativně ignoruji.
„A mimochodem, ten panický výraz, který jsi dnes měla, ti sluší,“ řeknu, zapálím si doutník a začnu rychle sestupovat ke zbytku skupiny.
„Já nikdy nepanikařím,“ zamumlá pekelnice vzdorně.