Část jedenáctá – V pasti mrtvých

Další stránky nesly jasné otisky gnollích tlap. Mezi rozevláté bardovo písmo, které se vlnilo po stránkách divoce a neuspořádaně, se vsoukalo několik krátkých poznámek psaných daleko preciznější rukou. Drobné oblinky vyčítavě komentovaly zápis, zvláště Svenovy myšlenky svěřené papíru. Jemně se pousmála, když si přečetla jednu z nich. Byl to tehdy ještě čas dětských her a přátelského škorpení, byť temná mračna se dalo zahlédnout na obzoru.
S povzdechem uhladila pomuchlanou stránku. Občas měla také chuť něco připsat. Ale ne dnes. Dnes měla jiné starosti.

Už mě z něj bolela hlava.
Nevím, co to dráčka popadlo, ale až teď jsem si uvědomil, jak je příjemné, když mlčí. Nejprve obkroužil snad všechny jednotlivě a za hrozných obřadů si s nimi šuškal nějaké tajnosti. Mně se snažil namluvit, že Kylara není ve skutečnosti Spercheiův otrok, že je to celé naopak.
„A kdyby jo, mění se tím něco?“ zavrčel jsem.
Ghar vypustil obláček pár z nozder. „Mně se ta ženská nezdá,“ řekl po chvíli mlčení. Zřejmě napínal rozum k prasknutí, aby ze sebe vydoloval něco moudrého.
„Tak si běž potřást rukou s Aiss,“ odsekl jsem podrážděně. Ghar skutečně odběhl k čelu průvodu, který tvořil oslík a vedle něj jdoucí Aiss. Chvíli jsem zamyšleně pozoroval zvláštně tvarovanou oslí oháňku, kterak zahání dotěrný hmyz. Pak jsem pohled přesunul k Aissině ocásku. A tam spočinul.
„Měli bychom si naplánovat, co podnikneme, až dorazíme do Varteny,“ zahalekal po chvíli drak na celý průvod.
„Myslím, že bychom neměli jít hned k tomu notáři,“ přidala se Aiss. „Nezdá se mi to. Měli bychom se nejdřív porozhlédnout po městě.“
„A zjistit, co je zač ten Šedivec, o kterém mi řekla Kylara,“ dodal rychle Ghar.
Tahle nově se naleznuvší dvojice si teď přizvukovala v plánech na to, jak budou po městě sbírat informace. Na obzor se mezitím vyhoupla zlověstně vyhlížející špice Měsíční věže, sídla Vartenského pána a dominanta zdejšího kraje.
Snažil jsem se nevěnovat pozornost tomu štěbetání okolo, když se dohadovali, kdo kam půjde a co udělá. Místo toho jsem čas věnoval uspořádávání myšlenek a rovnání jemných pramínků magie válečné písně.
„A co ty?“ obrátili se nakonec na mne.
„Rozhlédnu se na tržišti, poptám se co a jak,“ opáčil jsem prostě a sehnul se, abych utrhnul stéblo trávy.
Na chvíli mi zase dali pokoj.
Strčil jsem stéblo do úst a začal ho žmoulat. Uklidňovalo mne to. Dal bych přednost doutníku, ale měl jsem jich už jen pár a pochyboval jsem, že by se v tomhle bohy zapomenutém kraji daly sehnat další.

Město před námi leželo v místech, kde podle pověsti chtěli titáni budovat pro Prvorozené druhý stupeň jejich schodiště ke hvězdám. Svou práci prý nikdy nedokončili. Zdejší skalní převis byl o dost menší, ale i tak se hučení vodopádu neslo do daleka.
A pak se před námi město rozevřelo v celé své kráse.
Vartena je dost zvláštní město. Stejně jako je ve dví rozdělené skalní římsou, působí místo jaksi rozpolceně i ve své duši. Zatímco v horní polovině města panuje ve dne v noci čilý ruch, ta část, která je ponořená ve věčném stínu skalnatého ostrohu, proslula tím, že se jí slušní lidé zejména po setmění vyhýbají. Říká se, že v ní jsou nepsanými vládci ty nejhorší místní živly. A pověsti o nich jsou námětem strašidelných příběhů i v několika sousedních lidských sídlech.
„Takže jaký je teda plán?“ zeptal jsem se Konstantina, když byla brána už skoro na dohled.
„Musíme zachránit Vecnu,“ špitnul a já po něm vyděšeně vrhnul pohledem. Gnoll se ale tvářil úplně neutrálně a tak jsem zaváhal, jestli jsem se jen nepřeslechl. Po chvíli vypláznul jazyk, který mu pak zůstal volně viset z tlamy.
Nezbylo mi než si povzdechnout.

„Za každého z vás to bude stříbrňák,“ zavrčel strážný, který hlídal městskou bránu. Při jeho posledním slově jsem sebou bezděčně škubl. Tenhle den byl podivně plný slov, která mne vytrhávala z poklidu.
Vzpomínky na nájemného zabijáka byly stále velmi palčivé, ale neměl jsem čas se v nich příliš dlouho utápět. Kolem nás se prohnala směrem ven patrola jezdců. Poslední z nich, snad nějaký místní šlechtic, nás přejel dlouhým pohledem. Bylo to poznání, co se zračilo v jeho tváři?
Nevím.
Ale najednou cítím chuť ztratit se někde v městských uličkách. Popíjet víno v nějaké laciné krčmě a prohlédnout si místní nevěstinec. Zvláště, když mi meč tiše našeptával něco docela jiného. Nemám ale chuť ho poslouchat, a to ani v nejmenším.
Ve svém našeptávání naneštěstí není sám. Dráček zase spustil svůj oblíbený proslov na téma, kdo má co udělat. Ani jeho nemám nejmenší chuť poslouchat.
„A kde se pak sejdeme?“ padla otázka.
„Promiňte, ale nevíte, kde je tady nějaká slušná krčma?“ zeptal jsem se prvního člověka, který šel okolo. „Kde by se dalo i přespat?“
„U Houžvičky vám bude určitě vyhovovat,“ konstatoval poté, co si mne chvíli měřil. Klíčilo ve mně ale podezření, že vzhledem k mému nepříliš vznešenému vzhledu to nebude slušná knajpa.
„Takže se sejdeme U Houžvičky,“ chtěla to uzavřít Aiss.
Můj informátor zhodnotil pohledem i ji. „Ach, nezlobte se madam, ale vám bych ten podnik nedoporučoval, pokud neholdujete malým pokojíkům nebo hromadnému přespávání v lokále. To spíše U Bílého pírka.“
Bílé pírko. Vzpomínky začaly pelášit jako o závod.
„Tak, kde teda?“ dožadoval se dráček.
„U Pírka,“ zavrčel jsem a rychle si šel po svých, než to zase začne rozpitvávat.
Sám nevím, proč na nich tak visím, ale bezmála týden putování v jejich společnosti mne z toho téměř vyléčil. Téměř.

Skřípající vývěsní štít ničím nepřipomínal pírko a už vůbec ne bílé. Bázlivě jsem otevřel dveře do lokálu a přivítala mne příjemná vůně pečeného masa a zvláštní směsice koření. Cítil jsem, jak mi zakručelo v břiše.
Plaše jsem vstoupil dovnitř.
Nejedl jsem už několik dní. Pronásledovali mne hned tři lovci a já doufal, že ve městě se jim ztratím. Lokál byl plný hostů. Kyprá děvečka roznášela džbánky s pivem i talíře přetékající štědrými porcemi. Cítil jsem, jak se mi sbíhají sliny.
Posadil jsem se k baru, protože jinde nebylo místo. Statný třicátník, od pohledu příbuzný té roztomilé servírky, si mne změřil pohledem, ale pak kývnul.
„Pivo a něco k snědku,“ řekl jsem obecnou řečí. Pořád mi připadala cizí, ale se vznešenou elfštinou bych se tady asi daleko nedostal. Položil jsem na bar dva stříbrné.
Vzápětí přede mnou přistál talíř.
„Za něj taky platíš,“ zeptal se hostinský a kývl směrem ke vchodu.
Elf ve dveřích měl oči upřené na mne. Jeho kamenný výraz zvěstoval jen jedno.
Hbitě jsem se zahryznul do stehýnka a zvednul se. Tahle noc bude ještě zajímavá. Polknul jsem to jediné sousto, které mi mělo být dopřáno.

„Víte, sháním někoho, kdo se zabývá obchodem magickými předměty. Je ve městě někdo takový?“ zahájil jsem otázkou, na kterou jsem znal odpověď.
„No můžete zkusit magickou akademii,“ navrhl obchodník s kožešinami, který se jinak ve svém krámku očividně nudil a byl ochotný se bavit i s podivínským půlelfem. Se zájmem jsem se rozhlížel po exotických kožkách, které byly v nabídce. Očividně měl dobré zdroje.
„A jsou i nějaké jiné možnosti,“ vyptával jsem se dál. Potřeboval jsem, aby vyslovil Spercheiovo jméno, aby to nevypadalo, že se vyptávám právě na něho.
„No býval tady jeden obchodník, Spercheios, ale ten nedávno zemřel,“ vysoukal ze sebe nakonec, když už jsem začínal ztrácet naději.
„Vážně, co se stalo?“ zeptal jsem se, nevinnost sama, zatímco jsem mu očima visel na rtech.
„Jeho dům shořel a on zahynul v něm,“ vysvětlil. Byl to první střípek mozaiky, ale důležitý.
„Neuvěřitelné,“ řekl jsem a moje překvapení bylo vskutku upřímné. Nevěřil jsem, že by někdo jako Spercheios prostě uhořel ve svém domě. Leda by ten dům plál plameny Devíti pekel.
„Povídá se nicméně, že jeho tělo nebylo spálené ani trochu,“ dodal po chvíli. „Ale já nemám rád drby.“
Teď to bylo ještě zajímavější. Hlavou mi táhly spousty různých představ.
„Mne tyhle povídačky zajímají. Co ještě se říká?“ otázal jsem se s nadějí v hlase.
„Vy byste si rozuměl s Lanarem,“ vyhnul se kožešník přímé odpovědi.

Sehnul jsem se pod úderem meče a ten se zasekl do jednoho ze sloupků stodoly. Z pochodně, kterou jsem držel v ruce, odlétly jiskřičky do všude okolo ležícího sena. Jeden neopatrný pohyb a budeme oba lapení uprostřed inferna.
„Jsem nevinný,“ křikl jsem, ale elf nevěnoval mým slovům nejmenší pozornost. Vytrhl meč ze dřeva a znovu se po mne ohnal. „V sázce byl další život,“ dodal jsem spíš jen tak pro formu.
Držel jsem pochodeň mezi sebou a jím a pomalu ustupoval. Tasit jsem nechtěl a proti meči jsem jen s pochodní měl pramalou šanci. Přesto jsem bojoval, jako krysa zahnaná do kouta.
Pak jsem zády narazil do dalšího sloupku. Špička meče se mi opřela o hruď.
„Jménem Letního dvora,“ začal elf. A pak se jedním mohutným poryvem větru stodola znenadání vzňala.

Lanarovy stáje, četl jsem nápis vyřezaný nade dveřmi. Vypadal poměrně nový a písmo bylo na zdejší kraj poněkud více ornamentální a působilo téměř orientálně. Ale nedivil jsem se tomu. Budova stála na místě spálené stodoly, kousek od Solné brány, z níž se kroutila stezka směrem k jihu, až k daleké Port Umbře. A odtamtud se do zdejších krajů dováží sůl, zlato a občas i slonovina. Majitel si tak nemohl vybrat ani lepší polohu ani příznačnější vývěsní štít.
Když jsem se protáhl nízkým průchodem, byl mi původ nápisu hned jasnější. Lanar, ačkoliv to jeho jméno neprozrazovalo, byl širokoplecí, ale pomenší jižan s kulatou tvářičkou a zářivým úsměvem na tváři.
„Vítejte, vítejte!“ vykřikl excitovaně, sotva jsem vešel. „Čím mohu posloužit.“ Zvedl se z hromady polštářů, na nichž dosud posedával, a odložil vodní dýmku.
„Vlastně jsem se přišel zeptat, zda by tu bylo možné dočasně ubytovat osla,“ pokrčil jsem rameny.
„Osla, vskutku?“ zeptal se majitel stájí a promnul si dlaně. „A co je na něm tak zvláštního? Je z Valúzského chovu?“
„To vskutku netuším. Ani nevím, jak se takový chov pozná,“ řekl jsem udiveně. Tenhle vývoj konverzace jsem nepředpokládal. „Jen prostě není můj, máme jej propůjčeného a je potřeba, aby dostal tu nejlepší péči, zatímco budeme spolu s přáteli ve městě,“ vysvětlil jsem v podstatě po pravdě. Byť hlavní důvod návštěvy byl jiný.
„Pozná se to podle ocasu do špičky,“ jižan sršel nebývalým nadšením. „Osli z Valúzského chovu jsou ti nejlepší. Kdyby byl z Valúzského chovu, koupil bych ho.“ V jeho očích se zablýsklo něco obchodnického ducha.
„Ocas do špičky má,“ přiznal jsem po chvíli uvažování. „Ale prodat ho nemůžu, když není můj. I když by mne zajímalo, kolik byste za takového osla nabídl.“
„I sto zlatých,“ opáčil jižan bez mrknutí oka, zato mně se protočily panenky. Za to by si člověk obyčejných oslů pořídil celé stádečko.
„Nechcete se připojit na večeři,“ nabídl znenadání Lanar a ukázal na polštáře. Měl jsem hlad. Strava na cestě nebyla nic moc. A necítil jsem na tomhle místě žádné nebezpečí. Vlastně mi už dlouho nebylo příjemněji. A pak tu byly vzpomínky. Lepší jíst, dokud dávají.
„Odmítnout sdílet potravu by v mé kultuře považováno za nezdvořilé,“ souhlasil jsem, i když Lanar nad výběrem mého slovníku jen zakroutil hlavou. Usadili jsme se na polštáře a jižan mi nabídl potáhnutí z dýmky. Ani to jsem neodmítl.

S kašláním jsem se vypotácel ze stodoly, zatímco za mými zády padnul k zemi těžký trám. Z nedalekého kostela se začalo rozléhat intenzivní zvonění ohlašující požár. Otočil jsem se a chvíli vyčkával, ale nikdo další už se nevynořil.
Když se k požáru začali sbíhat první lidé, odpotácel jsem se pryč. Jen s námahou jsem se držel při vědomí, omámený kouřem i ztrátou krve z ošklivého seknutí, které se mi táhlo přes hrudník.
Před očima mi tancovala světýlka. Slyšel jsem kvílivé hlasy, které ke mně promlouvaly. Když jsem se schoulil u nízkého plůtku nějakého stavení, vize mne sevřely naplno.
Viděl jsem havraní křídla bijící o zem. Viděl jsem nemrkající prázdný oční důlek. A znetvořenou ruku drtící ve svém stisku obřího krkavce tak, až z něj crčela krev.

Právě když jsem máčel kousek jižanského chleba ve zvláštní směsici kobylího mléka a medu, ozvalo se zvenku zahýkání osla. Znělo povědomě. Vyhlédl jsem ven jedním z četných úzkých oken a venku vskutku stál náš věrný oslík a nahlížel dovnitř.
Jen o pár úderů srdce později se ve dveřích objevila udýchaná Aiss.
„Neviděls Gaerwyn,“ spustila místo pozdravu. „Nevíš, kde je?“ Vypadala poplašeně a jednu ruku měla křečovitě zaťatou v pěst.
„Ne, neviděl.“ Zakroutil jsem hlavou a tázavě se na ni podíval.
Aiss mne chvíli upřeně pozorovala mírně přimhouřenýma očima, zatímco jsem si pomalu do úst vložil chlebovou kuličku.
„No tak si tu klidně seď a jez, já ji jdu hledat,“ řekla nakonec nazlobeně a už se obracela k odchodu.
„Snažíš se mi něco naznačit,“ zeptal jsem se nechápavě. Kromě toho, že bych ji doprovázel ve zjevně marné snaze prohledat bezmála dvoutisícové město, mne nenapadalo, co po mně může chtít.
„Ne,“ odsekla tónem, který říkal pravý opak. „Alespoň pohlídej osla, ať se s ním nemusím vláčet, když už se tady cpeš,“ dodala.
„Dobře,“ přitakal jsem klidně jejím mizejícím zádům a vztekle mávajícímu ocásku. Pak jsem se s pokrčením ramen obrátil k Lanarovi.
„Výtečná volba,“ mrknul na mne spiklenecky Jižan. „Tieflinky jsou prý v posteli až pekelně ohnivé.“
„My, spolu ne…“ chtěl jsem říct, ale když jsem viděl výraz v jeho tváři, ani jsem se nenamáhal dokončit větu.
„Rozumím,“ řekl jen a já si myslel svoje.
„Takže Spercheia znáte,“ vrátil jsem se k započatému hovoru. Doufal jsem, že když už nemůžu pomoci jinak, získám alespoň maximum dostupných informací. „Nemotal se kolem něj někdo podezřelý? Slyšel jsem cosi o nějaké rusovlásce.“
„Ano, Kylara,“ přitakal Lanar. „O té se hodně mluvilo. Byla cosi jako Spercheiova otrokyně. A všichni, kdo ji potkali, se jí chtěli zmocnit. I pán Měsíční věže za ni nabídl pěknou sumičku. Ale Spercheios je všechny odmítl.“
„Vskutku?“ ani tentokrát jsem nemusel překvapení hrát. Nemůžu popřít, že je Kylara krásná, ale zdálo se mi, že Lanar možná trochu přehání. „A jaké ty nabídky byly?“ teď už jsem téměř nedýchal zvědavostí.
„Povídá se o deseti až patnácti…“ odtušil Lanar. „Také se říká, že po Spercheiově smrti ji pán Měsíční věže nechal hledat. Dokonce povolal paní Alandru z Magické akademie, aby mu s tím pomohla, ale Kylara byla ta tam.“
„To je všechno vážně zajímavé,“ řekl jsem nakonec a snažil se přitom zachovat tvář hráče karbanu. „A velmi děkuji za vaše pohostinství, ale obávám se, že budu muset jít. Přece jen mi ta moje pekelnice dělá trochu starosti.“
Jižan na mne zase spiklenecky mrkl. „Chápu. Ale kdybyste chtěl i přesto přespat, budete tu vždy vítán.“ Přemýšlel jsem, nakolik je to jen zdvořilostí orientální fráze a nakolik to myslí vážně. Bylo těžké se v něm vyznat, možná i proto, že moje myšlenky teď bloudily někde mezi Kylarou a Aiss.
„Děkuji za nabídku pohostinství, ale obávám se, že budu muset pro tentokrát odmítnout.“
Zvedl jsem se k odchodu a nasadil si klobouk na hlavu.
„Ale dovolte mi ještě jednu otázku, než půjdu.“ Na chvíli jsem se odmlčel. „Slyšel jste někdy jméno Šedivec?“
„Šedivec,“ Lanar téměř jako by to jméno vyprskl. „Ano, znám ho,“ reagoval na můj tázavý pohled, „ale radím vám, nic si s ním nezačínejte. Říká si vetešník, ale je to spíš lichvář. Půjčuje, když nikdo jiný by už nepůjčil. Ale povídá se, že na dost podivný úrok. Starý Tom mu prý zaprodal duši a pak, jednoho dne, zmizel…“
„Pokusím se mu vyhnout,“ souhlasil jsem. „Ale kdyby náhodou, kde bych ho našel?“
„U řeky, kousek od doků. Není to daleko,“ vysvětlil Lanar a neurčitě mávl rukou. Myslím, že tušil, že se tam vydám při první příležitosti. A snad jsem v jeho tváři zahlédl i cosi jako soucit nebo pochopení. Ale možná jsou to všechno jen přeludy.
„Díky, za všechno. Pokusím se zítra zastavit kvůli tomu ustájení.“
Odvázal jsem osla, který až doposud drze vyjídal žlab méně průrazné ryzce, a vydal se směrem k městu, na nějž se mezitím snesla tma.

Procházel jsem uličkami, kterými se plížila mlha. Ve městě se rychle zabydlovala zima táhnoucí se od řeky a já si všiml, že mi jde od úst pára. Některé příběhy vyprávěné elfím dětem říkají, že náhlé ochlazení oznamuje příchod duchů na tento svět, ale tentokrát to byli živí, které přivedlo.
Uslyšel jsem je dřív, než jsem je spatřil. Vynořili se z mlžné tmy do mdlého světla, které prosvítalo zpoza oken domů na malém náměstíčku.
Nyní až podivně zamlklí Aiss a Ghar, které tak prozrazovalo jenom nezaměnitelné klapání kněžčiných kopýtek, se blížili rychlým krokem. Vypadalo to, že mezi nimi k něčemu došlo, ale z podivně nečitelných výrazů jsem nebyl schopný říct co.
„Kde máte zbytek?“ zeptal jsem se a až pak si všimnul kapky krve, která se vynořila na Aissině sevřené ruce.
„Prý jsou v taverně U Kostky, ale tu nemůžeme najít,“ prohlásila Aiss a téměř nabírala do pláče, zato zranění jako by si ani nevšimla.
„Tu jsem před chvílí minul,“ oznámil jsem a jen obtížně zachoval klid. Otevíral jsem pusu, abych ještě něco dodal, ale krátké střetnutí s kněžčiným pohledem mi v tom zabránilo.
Aiss téměř běžela, bylo vidět, že ji nějaká zoufalá vize žene vpřed. Do taverny na jejímž vývěsním štítu byla vymalována jednoduchá červená dvacetistěnná kostka, se pokusila vrazit přímo za běhu, ale rozlétnuvší se dveře ji odmrštily zpět. Pekelnice ztěžka dopadla na dlažbu, ale okamžitě se zase zvedala.
A pak se objevil Konstantin.
Nevypadal úplně dobře. Srst zplihlá, oči zářící zvláštními ohníčky a ztěžka přešlapující z nohy na nohu. V rukou nesl zlomené Gaerwynino tělo.
Aiss se s vypísknutím vhrla k ní a pokoušela se ji křísit. Nepomáhalo to. Viděl jsem, jak napíná všechny síly. Obličej pomalu brunátněl vynaloženou psychickou námahou.
„Svene,“ kněžka už byla skoro nepříčetná. Sklonil jsem se nad nebohou elfkou, které se na čele perlil pot. Na chvíli jsem se dotknul její ruky a okamžitě mnou projela vize. Viděl jsem kutálející se kostku…
„Jsou to nějaké divné čáry,“ prohlásil jsem nakonec neurčitě. „Její život je až příliš těsně spojen se zvláštní náhodou. Asi se půjdu podívat dovnitř...“
Ghar mne sice předešel a nyní stál uprostřed lokálu, přičemž se nasupeně rozhlížel po tom doupěti neřesti. Já jsem měl ale výhodu, že jsem věděl, co hledám.
„Nech to na mně,“ řekl jsem důrazně a přisedl jsem si ke dvěma hráčům zvláštní hry zahrnující monotónní házení kostkou. Oba vypadali poměrně dost na umření. „Pokud souhlasíte, pánové, zastoupím tu dívku, co tu hrála. Vším, co je v sázce, odtušil jsem.“ Kývli téměř neznatelně, ale jejich pohledy byly fixovány na stůl.
„Pět set zlatých,“ zabručel jeden z nich. Zalapal jsem po dechu. Pět set zlatých byly téměř všechny moje úspory. Když jsem se podíval před sebe na sumu, o kterou se hrálo, nevěřil jsem svým očím. Zdálo se, že naše malá elfka musela být hodně přičinlivá, když jsem nedával pozor.
Položil jsem na stůl měšec a vztáhl ruku po kostce. Cítil jsem podivné svědivé mrazení, když jsem ji vzal do rukou. Jako by vibrovala nějakou nespoutanou energií. Vhodil jsem kostku do kalíšku z vydělané kůže, který byl pokrytý obskurními symboly. Nebyl čas je studovat, věřil jsem prostě ve svoje štěstí bastarda.
Kostka dopadla se zaduněním na dřevěnou desku a já odkryl kalíšek, abych se podíval, co padlo. Jeden z mužů se sesunul pod stůl k několika dalším, co už pod ním byli. I jemu se, jak to tak vypadalo, zastavilo srdce.
„Tohle skončí tady a teď,“ zařval z ničeho nic Konstantin a druhého protihráče omráčil prudkou ránou tlapy.
„Nedělej to,“ vykřikl jsem, ale už bylo pozdě mu v jeho neuváženém činu zabránit. Gnoll se pomalu posadil proti mně. Bylo vidět, že se mu vůbec nechce. Ztěžka se natáhl po kostce.
„Hlupáku,“ zamračil jsem se vyčítavě. „Měl jsem to pod kontrolou. Teď tě budu muset zabít.“
A pak kostka zachřestila.
Cítil jsem tíži věku na svých ramenou. Vyčerpání. Odevzdanost. A potřebu házet dál a dál. Z téhle hry vedly jen dvě cesty. Vítězství nebo smrt. A já nechtěl zemřít. Ne, kvůli hloupé hyeně. Ne, kvůli beztak mrtvé hyeně.
Magie kostky byla nevyzpytatelná. Bránila se drobným bardským trikům, s pomocí nichž jsem si kdysi dávno v Port Umbře vydělával na živobytí. Tahle hra byla smrtící. Připadal jsem si pošetile, že jsem do toho rizika šel. Ale co mi zbývalo. I Gaerwyn mi, stejně jako ostatní, svým zvláštním způsobem přirostla k srdci.
A teď mi gnoll chřadl před očima. Jeho srst řídla a začínala kvést stříbrem.
Jediné, co mne uklidňovalo, byl pocit, že Aiss je nablízku, připravená zasáhnout. Ale stáří, byť magické se léčí těžko.
Pak, po dalším hodu kostkou, Konstantin s ošklivě znějícím zachrčením ztratil vědomí. Odsunul jsem židli a s obtížemi jsem se pomalu postavil.
To už pekelnice klečela nad gnollem a snažila se ho vzkřísit. A vzadu se k nadávkám probral hostinský, který si konečně všiml mrtvol pod stolem. Takové povahy miluju. Sbalil jsem svých pět set zlatých. A pak jsem zbytek výhry rozdělil na pět dílů. Věřil jsem, že Aiss svůj nelehký úkol zvládne.
„Příspěvek chrámu,“ zahučel jsem do Ghara, který se začínal rozohňovat nad vzniklou situací. I výčepní zvyšoval hlas.
„Myslím, že se tak moc nestalo,“ řekl jsem klidně a položil před hostinského docela hezkou sumičku. „Jedna polámaná židle a tři mrtvoly, které stejně nebudou nikoho nijak zvlášť zajímat.“
Pak jsem se otočil na Ghara, který už natahoval vzduch do plic, aby ještě něco řekl. „Často se říká, že boží spravedlnost je pomalá. Tady byla extrémně rychlá. Ti muži se věnovali hazardu. Hazardovali se vším, co měli i se svými životy. A věděli to. Dostali, co si zasloužili.“
Dráček tlamu zase zavřel.
„Balíme,“ řekl jsem nakonec k celému sálu. Podpírán Aiss se Konstantin se pomalu, ztěžka sbíral na nohy.
„Oni si vás najdou,“ šeptal hostinský. „Budou se chtít pomstít.“
„Nemějte starost,“ řekl jsem mu nerozloučenou. „Je tolik lidí, kteří mne touží zabít, že už jsem je přestal počítat. Natož, abych se tím nějak trápil.“ Nezdálo se ale, že by jej to nějak povzbudilo.
Úplně nakonec jsem ještě vrazil pobledlé Gaerwyn do ruky tajuplnou kostku. „Užívej ji moudře. Pamatuj, že může zabíjet.“ Kalíšek, který ke kostce patřil, jsem si nechal. Zdálo se mi, že rozdělené budou tyto ďábelské nástroje bezpečnější.

Hostinský nám neochotně půjčil vozík, na který jsme naložili tři mrtvoly. Aiss je chtěla alespoň adekvátně pohřbít, když už jsme je vyprovodili ze života. Byli to sice karbaníci, ale šanci, aby se duše dostala bez nehody do Letherny, si zaslouží každý.
Pomalu jsme stoupali po svahu, který rozděloval město na horní a dolní část. Městské katakomby ústily právě uprostřed klikaté cesty vzhůru.
Vstupní chodba byla poměrně úzká, ale podařilo se nám vozík i trpělivého oslíka protáhnout dovnitř. Už jsem chápal, proč asi stojí sto zlatých. Na rozdíl od mnoha jiných oslů se vůbec nevzpíral a poklidně nás následoval, kamkoliv jsme se vrtli. Jen občas pohodil hlavou, jako by si myslel svoje.
Vstoupili jsme do širší síně, strážené ze čtyř stran sochami. Každá ze soch byla jiná, jedna představovala snad čarodějku, druhá válečníka, a všechny vypadaly ve světle lucerny velmi živě.
„Kdo se odvažuje rušit klid mrtvých?“ zeptal se záhrobní hlas a já opět skoro nadskočil.
Zato Aiss to nepřekvapilo ani trochu. „Jsem Aiss z Havranů, přišla jsem vyprovodit mrtvé na jejich poslední cestu, jak mi ukládá má povinnost. Toto jsou mí společníci!“ prohlásila a její hlas rezonoval síní se zvláštní silou, která musela každého v doslechu naplnit posvátnou bázní.
Viděl jsem v očích ostatních, že i oni zaregistrovali zvláštní kněžčinu proměnu. Jen Konstantin si zvědavě prohlížel symboly na stěnách. Nerull. A Kord. A Ioun. Tohle místo muselo být vybudováno ještě před soumračnými válkami.

Na kněžčin pokyn jsme mrtvé složili do jednoho z prázdných výklenků a pak jsme za ně pronesli několik slov. Konstantin, který se mezitím znuděně potloukal kolem, narazil na místnost, v níž na katafalku ležel Spercheios.
Byla to ale nakonec Aiss, které zvědavost nedala, aby se nepokusila podívat blíž. Neznámá síla ji vyprovodila přímo do mé náruče a tak zatímco jsem překvapeně zachytil vykviknuvší pekelnici, sledoval jsem zároveň podivné pohyby v jemné osnově materie.
„Opatruj se,“ zašeptal jsem kněžce do ucha magická slova, abych ji zbavil bolesti, kterou jí způsobil nenadálý výboj. Vypadalo to, že prudká rána ji přesvědčila, že toho pro dnešek bylo dost. To jen mně se ještě nechtělo odejít. Vrstvení kouzel kolem Spercheia bylo zvláštní. Nejevil ani nejmenší známky rozkladu. Vlastně až na to, že se nehýbal, vypadal téměř jako živý. Byla to jakási zvláštní magie, přírodní, prvotní. Mnohem mocnější, než všechno co jsem znal. Někdo si dal opravdu hodně záležet. Jen nevím, jestli na tom, aby nás a nám podobné udržel venku. Nebo aby Spercheia udržel uvnitř.

Další problémy nastaly ve chvíli, kdy jsme se vydali ven.
„Mrtví musí zůstat uvnitř,“ zahřímaly sochy. Měl jsem podezření, že vím, koho myslí tím mrtvým. A pak začalo peklo.
Všichni se panicky rozběhli k východu. V čele s dráčkem, který za sebou táhl vozík. Když probíhali úzkým portálem, natahovaly po nich sochy ruce nebo zbraně, které v nich držely. Vzduchem hřměla magie.
Konstantin z posledních sil dopadl na vozík a zůstal ležet. Gaerwyn vedle něj.
Aiss se víc starala o záchranu oslíka, za kterého byla odpovědná matce představené, než o svou vlastní.
Mohl jsem asi utéct. Ale neměl jsem to srdce. Nechtěl jsem tam nechat malou pekelnici uprostřed toho inferna samotnou, svíranou kamennou pěstí jedné ze soch.
„Aiss,“ křikl jsem na a ona se ke mně obrátila s očima do široka rozevřenýma. „Sbohem,“ zašeptal jsem. Namířil jsem meč na sochu a zašeptal slova moci. Ruka začala kněžku pomalu, téměř nevěřícně přesouvat k východu. Ještě kousek. Ještě. Nebylo to dost. Na samé hraně dosahu se ruka zastavila a nepustila.
V duchu jsem zaklel.
Rozběhl jsem se k ní, ale tahle past měla svou vlastní vůli. Podlaha mi vybuchla pod nohama. A pak mi na zádech přistála kamenná bota. Pokoušel jsem se vymanit, ale nešlo to. Kamenná váha mi drtila žebra.
„Mrtvým není dovoleno odcházet,“ opakoval hlas.
Všichni křičeli.
„Nikdy jsem netušil, že chcípnu takhle blbě,“ zamumlal jsem a vyplivnul krev.
Viděl jsem, že se Aiss modlí, ale vzdálenost mezi námi se zdála být nekonečná. Ač nesmírně procítěné, její modlitby jakoby k mým uším doléhaly poněkud ohlušené. Tušil jsem, čím to je. To ta proklatá kostka ze mne upíjela život. A teď už ani božská magie nepůsobila tak, jak měla.
A pak se ozvalo zachřestění. V duchu jsem zaúpěl. Viděl jsem Gaerwyn, která něco upustila na zem. Vedle mne uhodil blesk a já se zkroutil novou, dosud nepoznanou bolestí, všechny svaly v křeči. Tolik k onomu moudrému užití. Tahle elfka bude jednou moje smrt.
Chvíli poté, co mi před očima přestaly tančit jiskřičky, přistálo vedle mě lano. Zkusil jsem se po něm natáhnout, ale rychle zase zmizelo. Na druhý pokus mi přistálo kolem krku. Pro bohy, pokud mi hrudník nerozdrtí žulová bota, tak mne vlastní smečka uškrtí. Popadl jsem smyčku rukama a pokusil se bránit tomu, aby se dál stahovala. Pak se lano začalo napínat.

„Jsou všichni v pořádku,“ zaskřehotal jsem hlasem čerstvého oběšence. Všichni koukali na mě. „Nic mi není,“ dodal jsem, oprášil jsem klobouk a nasadil si ho na hlavu.
„Tak co jste zjistili,“ zeptal se Ghar, když už jsme stáli bezpečné před vstupem do katakomb. Odpovědí mu byla hromada vyhýbavých pohledů a krčení ramen.
„Já toho vím vlastně docela dost,“ oznámil jsem překvapivě vesele. A převyprávěl jim všechno, co se ve městě povídá o Spercheiovi, Kylaře i Šedivci. Jenom jednu věc jsem si nechal pro sebe. Nebylo to nic, co by potřebovali vědět. Nic, s čím by se měli znepokojovat.
„Aiss,“ přitočil jsem se pak ke kněžce. „Potřeboval bych s tebou mluvit. O samotě,“ dodal jsem důrazně.