Část desátá – Stíny minulosti

Prohlížela si zvláštní ornament nakreslený hnědavou tekutinou na kousku papíru. Byl jí povědomý, ale za ta léta už se rozpil a nebyl příliš zřetelný. Zkoumavě procházela další listiny, ale nikde o něm nebyla žádná zmínka. Měla neodbytný pocit, že je to důležité. Měla pocit, že na tom záleží všechno. Frenetické zoufalství, s nímž hledala jakoukoliv stopu, vedlo jen k tomu, že se část papíru vysypala a rozlétly se po podlaze. Jejich šustění jí připomínalo ševelení havraních křídel…
A pak jí to došlo.

Seděl jsem u ohně a civěl do plamenů. Už od večera mi byla zima a ani tlustá deka ji nedokázala zahnat. Krčil jsem se schoulený a rukama objímal kolena. Věštit se dá z lecčeho, ale přirozená proměnlivost ohně brání zahlédnout jen jednu nejpravděpodobnější budoucnost. V proměnlivých plamenech se odráží všechny varianty možné reality, což je obvykle k ničemu. Ale při mé současné náladě jsem toužil zkoumat všechny zákruty času.
Slyšel jsem za sebou zvuky, ale neměl jsem chuť se ohlížet. Tušil jsem, že se rituál podařil, ale nějak mne přemohla únava a apatie. Říkal jsem si, že by bylo vhodné prohodit pár slov s nimi oběma, ale zároveň se mi nic nechtělo udělat méně. Otřásla mnou zimnice.
Před očima mi najednou prolétly stovky obrazů možných budoucností.
Rychle zaplaším vzdálené vize Aiss v naleštěném černém brnění, třímajíc praporec s rudým okem, velí do útoku zástupu nemrtvých gnollích zombií, a snažím se popatřit na blízkou budoucnost. Temný závan rozkladu na mne dýchne z nitra jeskyně. Cítím jen další smrt a nebezpečí, které číhají uvnitř. Ale ani výprava do Varteny není, zdá se, prostá překvapení. Vnímám, jak se na nás už od brány nalepí něčí zrak. Zrak, který si vybírá svou oběť.
Jenom Stříbrňáka nevidím nikde. Jako by se dovedně skrýval před mou magií. A tak zbývá asi jen volba, jestli čelit nebezpečí v divočině tady a teď, nebo se pro něj vypravit do mnohdy nebezpečnějšího prostředí, kterému se pro nedostatek lepších pojmů obvykle říká civilizace.

Aiss si šla v tichosti a v podstatě beze slova lehnout, vyčerpaná z provedení rituálu. Naproti tomu Gaerwyn se zdála být poměrně čilá a šla se opláchnout k potoku. Konstanin a jeho hyena Metoděj, kteří ji šli doprovodit, se brzy vrátili a nyní evidentně znudění se honí se po táboře jako děti. Ghar si kouskem kůže leští meč a občas se zadumaně zahledí k jeskyni. Všudypřítomní skřítci v tichosti bourají nyní již nepotřebné část tábora, ponechávajíce jen Aissin přístřešek.
Pak jeden z nich z nenadání zlobně zabzučí a rozletí se ke mně.
„Kartáč?“ opakuji to slovo, které mi zašeptal, zatímco skřítek nervózně poletuje okolo. „Komu by tady asi tak byl k něčemu kartáč?“
Rozhlížím se všude kolem, kam by se tak mohl podít divotvorný rejžák z Vílí divočiny. Šupinatý Ghar nevypadá jako pravděpodobný pachatel a obě hyeny kartáč už neviděly drahně let.
Pak se ve směru od potoka zjeví Gaerwyn.
Skloní se ke skřítkovi a podá mu postrádaný předmět. Potom ho povzneseně poplácá po hlavičce. Malý tvoreček prskne, ukáže jehlovité zuby a naznačí kousnutí. Vidím, jak elfka zápasí s chutí poslat skřítka jediným kopnutím zpátky tam, odkud přišel.
„Nemůžeš si ho jen tak brát, je to důležitá složka rituálu,“ vložím se do toho.
„Půjčila jsem si kartáč, který se tu válel, a vrátila jsem ho, co víc po mně chceš?“ zavrčí odměřeně.
„Možná zkusit nenarušovat moje kouzla?“
„No tak teď tam máš navíc trochu vznešené krve, tak bude rituál hned lepší, ne?“ dodá blahosklonně.
Přes její rameno znepokojeně pozoruji ďábelský skřítkův výraz a rudnoucí oči.
„Krev nějakých polodivokých elfů z pohraničí? Víš vůbec, co je to vznešenost?“ zeptám se podrážděně.
„Pořád lepší polodivokých elfů než poloelfů,“ sekne nazpět.

„Poloelf a polomág,“ pošklebovalo se mi elfí dítko sotva o rok starší, když mi při formování zaklínadla bardské písně došla slova a kouzlo se zbortilo do sebe. Podíval jsem se na svůj krvácející prst, příčinu všech potíží. Toho dne jsem nadobro opustil cestu míchání složek z krve a recitování starých balad jako prostředku snování kouzel. Byla to tradiční cesta. Elfí cesta. Ale já jsem cítil magii rezonovat v hlavě. Slova a krev byly jen něčím navíc. Jen pomůckou, vlastně berličkou. Magie hudby pramení jinde. V tepu srdce dalo by se říct. Proto mrtví bardskou magií vládnout nemohou. Alespoň se tak domnívám.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad to dál zkoumat, cítím uvnitř nebezpečí, které může být nad naše síly,“ namítl jsem. „Už teď Gaerwyn skoro umřela.“ Drahnou chvíli jsme diskutovali, jestli dál zůstávat na tomhle místě, nebo se urychleně vydat do Varteny.
„Nemůžu dopustit, aby někdo přeměňoval moje bratry v monstra,“ opáčil Konstantin. Tušil jsem ale, že nám neříká úplně celou pravdu. Do jeskyně ho táhlo ještě něco jiného.
„Ale oni už to jsou monstra,“ přidala se Gaerwyn. „Nicméně stejně bych se tam ráda podívala.“
Pokrčil jsem rameny. Byl jsem sám, kdo si myslel, že to není dobrý nápad. Ostatní měli každý nějaký důvod, proč jít dovnitř. Nechápal jsem je, ale neměl jsem síly se hádat. Kolem poledního jsme byli připraveni na vše a vydali se do nitra gnollího pelechu.
Aiss vyslala kupředu lucerničku a tu a tam označila skálu drobným svítícím symbolem. Gnoll značkoval cestu po svém. Jinak poměrně pusté tunely dávného lidského úkrytu nesly tu a tam známky gnollího obývání. Ohlodané kosti patřily mezi nejčastější nálezy.
V jedné místnosti jsem narazil na náčiní z nějakého temného rituálu, snad právě přeměny gnollů v ta obrovská monstra, s nimiž jsme bojovali. Ne, nevěstilo to nic dobrého. Sofistikovaně tvarované kovové bodce a další, daleko rafinovanější mučicí nástroje. Viděl jsem v životě leccos, ale u některých jsem ani nebyl schopný domyslet, jak se užívají.

„Jsou zvláštní,“ řekl Spercheios Aiss, když se ho ptala na sněhobílé rukavičky, které jí daroval. Ve tváři mu na krátko přeběhl takový podivný výraz. Myslel jsem, že říká „provedou tě temnotou,“ ale dost možná, že ta slova, která chtěl říct, byla „Zavedou tě do temnot.“

Vzpomínky na Spercheia se mi teď vracely často. Až příliš často na to, že mi byl hned od začátku nesympatický. Aiss používala svoje rukavičky k nesčetným drobným trikům, jako bylo vyslání světla napřed pomocí magické ruky. Doufali jsme, že cokoliv, co by na nás číhalo, by se díky tomu prozradilo.
Kývající se lampička před námi se náhle divoce překotila, když ji těsně lízl žhnoucí paprsek vyrazivší ze tmy. Před námi se otevřelo oko. A kolem něj množství menších. V mizerném světle lucerny se začal zhmotňovat vznášející se obrys.
Dosud jsem nikdy žádného Zřícího neviděl, ale v žaludku se mi rozhostil podivný pocit mdlého svírání. Nakolik mé, v tomto směru chabé, vědomosti sahaly, existovaly kolem původu Zřících přinejmenším dvě různé teorie. První z nich vidí jejich zdroj ve světech za hvězdami, kterým se pro nedostatek lepších pojmů říká Vzdálené říše. Místa, odkud pramení řada bezbožných zrůdností. Druhá teorie přičítá jejich vznik prvotní válce bohů a Prvorozených, kde je jedna či druhá strana měla vyvinout jakou svou ultimátní zbraň.
Uhnul jsem dalšímu paprsku, který rozčísnul schody pod námi.
Byla ještě třetí teorie o Zřících, zmiňující jako původce boha Vecnu, ale ta mi připadala zdaleka nejméně pravděpodobná. Odskok mne poslal o dva stupně schodiště níž. Nakolik jsem mohl soudit, vypadal Zřící poměrně maličký, ale o nic méně nebezpečný, než jak je líčen v různých bájích a povídačkách. A rozhodně nebyl sám.
Tmou se plížily další stíny, sotva znatelné ve slabém svitu stále se divoce pohupující lampičky.
Konstantin vedle mě začenichal. Zřejmě také něco zpozoroval. Ano, kromě hbitých stínů bylo ve tmě ještě něco dalšího. Spíše, než viděl, jsem cítil napjatý tlukot něčího srdce.
Všechno se odvíjelo nějak příliš rychle.
Kolem mě se prosmýknuvší úponky popadly ubohého gnolla a zcela ho připoutaly na místě. Ze tmy se vyrojily šípy a ozvalo se několik bolestivých výkřiků. Do toho všeho se ve vzduchu pohupoval Zřící a zjevně se bavil tím, že nás laskal svými paprsky.
Když jsem se rozhlédl po jeskyni, která se zcela nečekaně změnila v bojiště, zdálo se mi nejlepší ustoupit zpět tam, odkud jsme přišli. Nevěřil jsem příliš v šanci zvítězit proti Zřícímu. Ale dokud byl Konstantin upoután na místě a jeho zoufalá hyena poskakovala okolo, střídavě poštěkávala a kňučela, na to nebylo ani pomyšlení.
„Musíme zabít tu zrůdu, co drží gnolla,“ zavelel jsem a překvapivě se nikdo nestavěl na odpor.
Uprostřed deště šípů jsme se snažili Konstantina dostat ze sevření, ale nedařilo se. Ani snaha pomocí magie předvídat další pohyby tvora, ze kterého dominoval velký mozek, ani snaha učinit Konstantina pro jeho smysly neviditelným nezabírala.
Další, dosud spíše tušený tvor ve tmě se konečně pohnul ze svého katatonického stavu. Už notnou chvíli jsem přemýšlel o tom, kdo to je, nebo co tam dělá, ukryt za četnými výstupky a krápníky, kterými jeskyně přímo přetékala. Do boje se nezapojoval, vlastně se zdálo, že sotva dýchá.
„A teď ti to vrátím…“ zbytek vulgární kletby zanikl v prásknutí ohlušujícího kouzla, které z nečekaného směru lízlo Zřícího. Ten hlas jsem poznal okamžitě. Jenom jsem nevěřil vlastním uším.

Probíral jsem se jí prsty ve vlasech, zatímco ležela se zavřenýma očima vedle mě. Chvíli jsem je navíjel na prst, jako prstýnek.
„Stejně tomu všemu vůbec nerozumím,“ řekl jsem tiše.
„Jednou to pochopíš,“ odvětila polohlasně a mírně pootevřela oči. „Ale teď ještě ne,“ prohlásila rezolutně a přitáhla si mne znovu k sobě.

Kylara, tady? Události začaly nabírat prazvláštní a nečekaný směr. Co by chtěla Spercheiova konkubína, nebo co byla vlastně zač, v zablešeném gnollím pelechu?
„Utíkejte, zvládnu ho sama,“ zvolala ještě. Jen jsem se tomu návrhu ušklíbl při pohledu na paralyzovaného Ghara, který ve své plátové zbroji jen ztěžka funěl a úponky stále ještě lapeného Konstantina. Tohle kočkování mne ale přestávalo bavit.
V hlavě jsem rychle přehrával všechny možné strategie. Nakonec jsem naštvaně máchnul mečem ve velitelském gestu a nařídil bestii sestávající hlavně z obnaženého mozku, spousty chapadel a několika podpůrných končetin, aby připochodovala blíž. Hladový meč se přímo třásl na nazelenalou krev s konzistencí hnisu a lačně sál každou kapku, která skápla jeho směrem. Zvuky, které vydával, a způsob, jakým mi vibroval v ruce, byly i pro mne, zvyklého na leccos, krajně znepokojivé.
A pak, posekaná, opálená magií a zbavená životadárných tekutin, se hnusná bestie konečně zachvěla naposledy.
Když jsem se znovu rozhlédl okolo sebe, uviděl jsem Aiss zpola klečící na zemi a sotva popadající dech. Její magie, kterou se snažila uprostřed válečného běsnění udržet všechny ostatní naživu, z ní pomalu odsávala život. Bylo to vidět nejen na její nepřirozené pobledlosti, ale i na tom, jak se jí propadaly rysy, a jevila známky hlubokého vyčerpání.
Poslal jsem jí vzduchem polibek, načež po mně zlobně sekla pohledem. Asi nepostřehla jemné nitky bardské povzbuzující magie, zabalené jen do poněkud dramatičtější formy. A pak ji prošpikoval šíp. Žel ne Amorův.
„Zlikvidujte ty střelce!“ Cítil jsem, jak mi krev buší ve spáncích.
Jeden z nich se schovával za vysokým stalaktitem v našich zádech. Srazil jsem jeden šíp šťastnou ranou meče a křiknul něco výsměšného o jeho střeleckém umění, zatímco jsem dusal k němu, abych mu v dalším výstřelu už zabránil.
Když mne spatřil, v plném trysku s černočerným mečem napřáhnutým k ráně, zahodil vrčící gnoll luk a připravil do ruky sekyru.
Ohnal jsem se po něm, na hrudi zanechal šrám a odtančil pryč.
Chtěl se zase sápat po luku, asi si jistější ve střelbě než v boji zblízka, ale spáry válečné magie s ním praštily o stalaktit.
Koutkem oka jsem registroval ležícího Ghara i Kylaru a dorážejícího Zřícího, který se je snažil natlačit do průrvy ve skále, jejíž hloubku jsem ani nechtěl odhadovat. Registroval jsem i pekelnici opět zachráněnou magickým náhrdelníkem od Spercheiovy otrokyně a za ní utíkající Gaerwyn, která si to mířila přímo do středu boje. Byl jsem zvědavý na to, co Kylara řekne, až zjistí, že jsem památku na ni poslal dál. Ale nevěřil jsem Spercheiovým darům a měl jsem podezření, že i tenhle dáreček bude původně jeho. Čekám, jaké nepěkné překvapení se z nich vyklube.
Kylara se Zřícímu ani příliš nebránila, Ghar se alespoň snažil něčeho zachytit. A pak z čista jasna se tělo smeklo po kameni, ozvalo se zaškrábání, jak se plátová zbroj dřela o členitý povrch jeskyně. Marné prohmátnutí kovové rukavice… A byli pryč.
Rozhodnutí padlo v podstatě ve vteřinách. Myslím, že jsme kolektivně rozuměli tomu, co musíme udělat a že není času nazbyt. Na krátký moment všechno dění řídila Gaerwyn, která ladně sáhla do batohu, vytáhla lano a rychlými a zkušenými pohyby ho uvázala Aiss kolem pasu. Druhý konec mi hodila, protože lano bylo samo o sobě krátké a bylo potřeba navázat dvě.
Ještě v pohybu jsem provedl rychlou smyčku a už už se chystal poslat Aiss do propasti na Gharovu záchranu, když tu se dráček vynořil opět na kraji útesu, odkud před chvílí zmizel. V ruce namísto meče kamínek, z něhož se ještě kouřilo.
„Máme zachraňovat Kylaru?“ křikla na něj Gaerwyn, kterou ani jeho náhlé zjevení nezaskočilo.
„Nemyslím, že to pomůže,“ odpověděl trochu zvláštně dráček, což jsem přičetl šoku z pádu a následného kouzla, kterého přeneslo zpět.
„Uvidíme,“ řekl jsem a poslal jsem Aiss jedním dobře mířeným štulcem přes okraj. Protože se jí Ghar nepochopitelně sápal po nohou, trochu jsem ho uzemnil kopancem.
Lano svištící mi mezi rukama začínalo nepříjemně rozpalovat rukavice. Děkoval jsem Královně za to, že byly napuštěné mrtvolně studenou magií Stínopádu, která přeci jen tlumila vražedné tření, když jsem se snažil zbrzdit Aissin divoký pád do hlubin. A pak se odvíjet přestalo. Aiss dosedla na dno.

Podíval jsem se přes okraj, jak to tam vypadá. Kolem Aiss se něco hemžilo, ani jsem nechtěl vědět, co to je.
Po chvilce jsem ucítil dvojí nervózní škubnutí za provaz.
„Jestli ho někde vidíš, tak vezmi Gharův meč,“ křikl jsem dolů a pak jsem se podíval na Gaerwyn. Asi budu s tím taháním potřebovat trochu pomoct.
Vyslechl jsem si poznámku o slaboučkých bardech, ale za chvíli jsme měli kněžku nahoře i s mečem. Tvářila se nadmíru poplašeně. V duchu jsem poděkoval Královně, že svou schovanku ochránila.
„A co Kylara?“ zeptal jsem se, ale v odpověď jsem se příliš nedozvěděl. Jen jsem pochopil, že dole sice není dvakrát bezpečno, ale že se o sebe nějak postará. Vrtalo mi to hlavou, ale neříkal jsem nic.

„Poslyš, Svene,“ přitočila se ke mně po chvíli elfka jako by nic. „Nemohl by ses podívat tady na tuhle kuši?“ požádala ve chvíli, kdy jsem pozoroval tu naší dvounohou hyenu, které se podařilo zajmout jednoho z gnollů živého. Teď si vyměňovali rozumy v gnollí řeči.
Ale to nebylo to, co mne zaujalo.
S povzdechem jsem odtrhnul ohled od Konstatina, který vedle druhého gnolla vypadal přinejmenším zvláštně, a soustředil se na kuši. Mihotala se v ní magie. Mocná magie, která nepřála promarněným střelám.
„Ano, je magická,“ zamumlal jsem zamyšleně. „Myslím, že se ti to bude líbit. Žádná rána už nepřijde na zmar,“ snažil jsem se vysvětlit zákruty magických ornamentů srozumitelnými slovy. A pak jsem uviděl ještě něco.
„A myslím, že se hodí k tvému toulci.“ Ve skutečnosti rezonovaly toutéž magií. Byl to zjevný komplet. „Ten toulec máš od Spercheia, že?“ dodal jsem s podezřením v hlase.
Gaerwyn přikývla.
„Možná to byla Kylařina kuše,“ nadhodil jsem.
„To je jedno, teď už je moje,“ probudil se v elfce majetnický duch a přitiskla si kuši k tělu. Pak, jako kdyby se lekla sama sebe, vyndala z měšce pár krvavě rudých drahokamů a v podstatě mi je vrazila do ruky. Už vlastně přes rameno zašeptala jen „promiň,“ kterým se snad omlouvala za tu ranní příkrou reakci, a byla ta tam.

„Konstatine, musíme si promluvit,“ slyšel jsem hlasitě říkat Aiss.
Věděl jsem, k čemu asi míří, a tak jsem zrychlil krok, aby mi nic neuniklo.
„Tys taky umřel?“ ptala se zrovna zvědavě Gaerwyn. Ano, přesně to je to, co jsem viděl. Konstatin nevypadal jako ostatní gnollové. Věc, kterou nepostřehnete tak snadno, když je to jediný gnoll v okolí. Vypadal daleko mrtvěji.
Pekelnice je rovněž podezíravá. Vyptává se na podrobnosti jeho vzkříšení. Taky bych na jejím místě byl. Ošetřovala jeho rány a myslím, že by si všimla, kdyby jí umřel pod rukama.
„… muž s rudým okem…“ zaslechnu říkat Konstantina, zatímco moje vzpomínky neustále odbíhají k jedné události v Sarbatoinském hostinci.

„Každá věc má svou cenu, cenu, kterou je potřeba zaplatit,“ odpověděl Spercheios.
„A co by stál takový dvoubřitý meč,“ vyzvídal Konstantin zcela zahleděn do představy sebe a mocné, prastaré zbraně. Dvoubřité meče jsou často nebezpečnější těm, kdo je drží, než těm, na které se jimi útočí, pokud s nimi neumíte perfektně zacházet.
Spercheios se podivně usmál. Tak zvláštně. „Cena může být zaplacena různě,“ pronesl pak opatrně. „Co se týče peněz, rozloučil bych se s ním za tři tisíce zlatých,“ dodal po chvíli.
„Tolik?“ zatvářil se Konstantin smutně a marně vrhnul pohledem po mně. Zakroutil jsem hlavou, že tolik opravdu nemáme.

„Slyšel jsem, že rudé oko může být symbolem boha smrti Vecny,“ pronesl Konstantin šokující větu. Když viděl pobledlé výrazy kolem sebe, rychle dodal, „nebo mstitelů Havraní královny.“ Nevěřil jsem tomu druhému vysvětlení ani tři údery srdce.
Vecna… to dávalo smysl. Strašlivý a krutý smysl, když se to tak vezme, ale každopádně to skládalo dohromady určitý obrázek.
Kdysi dávno byl Vecna pouhý smrtelník, leč velmi ambiciózní. Stal se nejprve mocným mágem a později ještě mocnějším kostějem. Ale pouhá nesmrtelnost mu byla málo. Chtěl víc, mnohem víc. Sbíral tajemství a informace stejně jako magické předměty a artefakty. Schraňoval všechno, co mu mohlo pomoci vmísit se mezi bohy. Říká se dokonce, že to on v skrytu manipuloval událostmi okolo pádu dávného božstva smrti – Nerulla – s ambicemi nastoupit na jeho místo. Ale v tom se přepočítal. Přesto později svého cíle dosáhl a stal se bohem. Dodnes však vede nevyhlášenou válku o domény smrti a magie.
„A to říká ten, kdo má v sobě démona,“ odsekne znenadání Konstantin na nějakou Aissinu repliku.
„Jak, démona,“ přidá se do hovoru Ghar a hned je oheň na střeše.
Vecna je mistrem šalby a klamu. Triků uvnitř triků, předstírání a svodů. Zkoumavě zrakem přejíždím Konstantinův dvoubřitý meč, který v podstatě nepouští z ruky. Nakonec dostal to, co hledal. Je to zvláštní, že se jeho vysněný meč válí v gnollí jeskyni.

„Slyšel jsem, že nedaleko za městem, táboří gnollové,“ prohlásil Spercheios. „Myslím, že se tomu místu říká Hladová tlama. Možná by stálo za to se tam podívat.“

A možná, že za něj zaplatil i onu cenu. Cenu života. Ostatně, kdo nás poprvé navedl na gnollí jeskyni? Spercheios. Všechny nitky se sbíhají k němu. Co dělala na tomhle místě Kylara a proč se ztratila jako pára nad hrncem? Že by kvůli nepříjemným otázkám, které by ji čekaly? A co ten Zřící, který tu na nás čekal? Že by bylo na třetí verzi jejich původu trochu víc pravdy, než se zdálo.
Vecna rád pomáhá ambiciózním mágům. Někdy dokonce sestupuje na zem a předstírá, že takovým mágem je. Blahosklonným, nápomocným.
Má mnoho podob.
Ale jeho symbol je jasný. Je to symbol, který vyjadřuje vše.
Jeho symbolem je něco, co na první pohled vypadá jako rudé oko. Na druhý, jako krvavý, leč prázdný oční důlek.