Část devátá – Čelisti smrti

Už se blížil ten čas. Scházeli se rok co rok. Tedy ti, kteří zbyli. A čas dalšího setkání se už blížil. Už zbývaly poslední dny. Občas sáhla po fasciklu Svenových záznamů z dávných časů. Zdaleka je neměla všechny. Jenom pár a jen v opisech. Ale i tak měla dnes, po letech, chuť si je projít. Některé ze zažloutlých listů už se pomalu drolily v ruce. Bezcílně se jimi probírala, až narazila na mapu. Mapu cesty ze Sarbatoin do Varteny. Cesty, která si málem vyžádala všechny jejich životy. Nakonec stála jen jediný. Nebo si to tehdy alespoň mysleli…

„Nespi!“ ozvalo se zašeptání vedle mě a já pocítil letmý dotek úst na tváři. Stále se zavřenýma očima a v polospánku jsem se obrátil na záda.
„Aiss?“ zašeptal jsem tázavě a usmál se.
„Můžu být anděl i ďáblice,“ zašvitořil mi opět hlásek přímo do ucha a já se konečně probral do dostatečně bdělého stavu, abych pochopil, kde se nacházím. Pohled na strop to definitivně potvrdil. Jasně jsem rozpoznával velký suk na trámu nad mojí hlavou. Červený tulipán. Vyhlášený Sarbatoinský bordel.
„Budu muset jít,“ zavrčel jsem znenadání podrážděně, sklouznul jsem z postele a začal se nervózně soukat do kalhot. Snažil jsem se nevnímat Francescu, kterak si laškovně hraje se svými prsy.
„Líbí se mi tvoje nová jizva,“ dodala, když už jsem byl mezi dveřmi.
„Ale mně ne,“ odsekl jsem.

Ta jizva mne dráždila. Bolest už zmizela, díky mastičce od pekelnice, ale vědomí, že mám na čele zvěčněný Stříbrňákův otisk, zůstávalo.
A občas mne podivně pálila.
Nosil jsem teď pod kloboukem šátek, který jsem téměř neodkládal. O jizvě vědělo jen pár vyvolených. Půlka z nich byla z Červeného tulipánu. Druhá pobývala většinou v hospodě.

„Ghare,“ kývnul jsem na pozdrav dráčkovi, který ohlodával kuřecí stehno.
„Kde jsou všichni?“ zeptal jsem se a položil nohy na stůl. Hostinský se na mě zamračil.
Něco se mezi námi změnilo. Možná zlomilo. Od střetu se Stříbrňákem si každý hleděl hlavně svých záležitostí, ale přesto jsme se pravidelně scházeli. Každý třetí den ráno v hostinci jsme poklábosili o tom, co je nového, než jsme se zase rozešli po svých. Trochu jako parta válečných veteránů, lízajících si staré rány.
Konstantin mizíval do města, pozorovat lidské způsoby, jak říkával. Dal jsem si jednou tu práci a sledoval ho. Celý den vydržel ležet na jednom místě a fascinovaně sledovat dění. Nějaká ubohá babička mu donesla misku s vodou a trochu zbytků, které vděčně snědl. Snad jen to, že nakonec zdvořile poděkoval, ji poněkud vyděsilo.
Gaerwyn se pravidelně vydávala kamsi za město. Ani léta výcviku mi neumožnila sledovat opatrnou elfku dál, než k hradbám města, ale domýšlel jsem si, co asi dělá. Vyrážela na krátké výpady po okolí, jako by po něčem pátrala. Možná po pokladu, o který se nechtěla podělit, byť ustaraný výraz v tváři naznačoval, že možná jde o něco jiného. A s postupem času se z něj vytrácela naděje.
Ghar učinil krátkou výpravu do sousedního města a vrátil se jako nový člověk. Tedy drak. Když se znovu objevil, byl plný dojmů, o které se chtěl podělit, ale dokonce ani v Konstantinovi nenašel dostatečně trpělivého posluchače. Neustálé všetečné dotazy naší přemoudřelé hyeny ho nakonec úplně udolaly a tak se oddal alespoň z části opět svému mlčení.
A Aiss? Nu, ta se vrátila k životu klášterní schovanky. Myslím, že i jí bylo jasné, že to dlouho nevydrží. Bohové ji jednou povolali na cestu a tak jistě dokážou zařídit, že na té cestě zůstane. Ale ona stále vyhlíží svého Janose, stále doufá, že ještě přijde a pak se stane něco báječného. Je na půl cesty mezi dítětem a ženou a chtě nechtě mi ta povahová dvojakost vyvolává na tváři úsměv.

„Vyrážíme do Varteny,“ oznámila nám Aiss suše, sotva se zjevila mezi dveřmi a oklepala ze sebe kapky letní bouřky, která se nad ránem přehnala nad městem.
Nikdo zřejmě nezareagoval s přílišným nadšením, proto dodala, „Jste povoláni jako svědci k otevření závěti pána Spercheia“
Až pak vypukla vřava.
Najednou chtěli jet skoro všichni. Někdo kvůli zájmu, někdo kvůli mamonu, jiný kvůli ostatním.
„Stejně jsem toho rohatce neměl rád,“ oznámil jsem suše. „Pořád do všeho strkal rypák. Ale Červený tulipán už mne nudí…“
Ano a někteří z nás jedou kvůli pohledným rusovláskám.

Gnollí čelisti stiskly před obličej nastavené předloktí chráněné jen nátepníkem z vyvařené kůže. Naše pohledy se nakrátko setkají. Krví podlité zvířecí zraky a vyděšený pohled mladíka, který se účastní svého prvního střetu. Pak se ozve hrůzu nahánějící křupnutí, kdy kosti jednoduše nevydrží brutální stisk a explodují ve stovce tříštivých úlomků. A ve stejné chvíli se ze smrduté tlamy vyvalí tmavá, téměř černá a pěnící krev, když mu proženu břicho čepelí. Pak se oba sesuneme k zemi a vír boje se přes nás přelije kamsi dál do hloubi lesa.

„Nespi,“ probudí mne magický polibek elfí léčitelky. Je hezká a tak přemýšlím, že se nechám zraňovat častěji. „Ruka bude v pořádku, ale ten gnoll musel mít v tlamě nějaký jed,“ říká mi omluvným, téměř kajícným tónem. „Otisk ti zůstane navždy…“


Nervózně jsem si masíroval starou jizvu na ruce, která se i přes četné magické zásahy nikdy neuzdravila. Stopy gnollích zubů mne budou zdobit trvale. Naše výprava dorazila po dlouhých peripetiích zahrnujících tvrdohlavého osla, nedostatek poživatelné potravy a další trudné záležitosti, až k Velkému schodu – zvláštnímu úkazu, kde řeka poměrně strmě padá o několik set stop níž a kde se říční čluny musí přepravovat složitou soustavou na další část klidně se vinoucí řeky.
Nemyslím, že někoho zajímalo, co se o tomhle místě povídá.
V dávných dobách zde prý titáni začali pro Prvorozené budovat schodiště ke hvězdám, ale jen co dokončili první stupeň, vypukla válka s bohy. Ostatní se nadmíru zajímali o problém party tahačů lodí, kteří zřejmě nemají nic lepšího na práci než se přetahovat s druhou partou o to, kdo teď bude tahat. Jejich problémy bych chtěl mít. Možná, že pár let života v lese, a ne v relativním pohodlí civilizace, by je taky naučilo trochu skromnosti.

Ani nevím, jak k tomu došlo, ale rozhodli jsme se nepokračovat přímo do Varteny a udělat si odbočku do gnollího hnízda, které se jmenuje nějak Hladová tlama. Konstantin zatoužil popatřit na svoje příbuzné. A mne to netěšilo ani v nejmenším. V lepším případě chytíme blechy, v horším… skončíme jako večeře.
Zatímco ostatní zkoušeli koštovat kuchařské umění sličné, a alespoň co se vaření týče, poněkud nepraktické, Gaerwyn, modlil jsem se v tichosti stranou ke Královně. Modlil jsem se za smrt, byť ne členů naší malé výpravy, ač to tak mohlo z pozdějšího průběhu večera vypadat, když si chatrně upravená potrava vybrala svou daň. Modlil jsem se za to, aby mi sama Smrt vydala Stříbrňáka do rukou, abych tu sketu mohl odpravit ze života. A něco… něco odpovědělo. Jestli to byla Královna, ví jen ona sama.

Čekáme v ohybu cesty. Konstantin doprovázen jen svou vyzáblou hyenou, která podle mého soudu stejně vypadá jako křížená s pumou. Směřují k ústí jeskyně, které je přehrazené podivnými obětními kameny. Cítím oči, které nás pozorují, a není to jen Gaerwyn skrčená na svahu nad námi s kuší připravenou ke střelbě.
Slyšíme zvláštní poštěkávání, které zní trochu jako smích, kdyby v něm půlelf občas nerozeznal temná slova démonického jazyka, byť zkroucená hrdelní gnollí řečí téměř k nepoznání. Nevím proč, vlastně k tomu není žádný důvod, ale mám strach z nejhoršího. V jizvě na ruce mi teď škube téměř soustavně. Bojím se, že zemřu v nějaké přihlouplé šarvátce uprostřed ničeho a nedosáhnu té jediné smrti, na které záleží. Složím ti k nohám stovku smrtí, abych zaplatil tuhle jednu, Královno, vysílám neslyšnou modlitbu k věčně hluché bohyni.

Konstantin se šourá zpět. Z jeho zvířecího výrazu se nedá nic vyčíst, ale hyena zrovna nevrtí ocasem. Zplihlé uši věští cosi zlého.
„Chtějí vás obětovat,“ sděluje Konstantin překvapivě souvislými slovy. „Vysvětloval jsem jim, že jste moje smečka, ale nechtěli poslouchat. Budete je muset zabít.“ Mám rád jednoduchou gnollí logiku. Sežrat, zabít nebo znásilnit. Jsem rád, že na třetí bod tentokrát nedošlo.
Cítím bušení ve spáncích. Je to tady. Buď nepříliš hrdinská smrt z rukou či spíše rozšklebených chřtánů gnollů, nebo první splátka na oltář Královny.
Obezřetně se přibližujeme k sobě. Gnollové postávají mezi omšelými kameny, které přehrazují ústí jeskyně. Vypadají jako pomalované barvou, ale jsem si téměř jistý, že se o barvu nejedná. Zavalitý a nezvykle přerostlý gnoll cení zažloutlé zuby v něčem, co má být zřejmě falešný gnollí úsměv. Myslím, že by tím dokázal obrátit na útěk leckteré slabší povahy. Jako jediný vypadá nebezpečně, ověšen hromadou fetišů a cetek, které signalizují, že je cosi jako kmenový šaman. A pak je tu samozřejmě do dálky se táhnoucí odér hnijící mršiny. Předpokládám, že ne každý si může dovolit tento drahý a vyhlášený parfém, kterým vábí gnollí samice z dalekého okolí.
Jak se mi z toho smradu dělá nevolno, začínám pociťovat silnou touhu zaručit mu dlouhodobý přísun obdobného pachu rozkladu z jeho vnitřních zásob. Jemně se dotknu jílce meče a ten ke mně vyšle odpověď. Má hlad.

Pekelnice velí k útoku. Myslím si o tom svoje, ale následuji rozkazů, abych nedělal hanbu svému rodu a svému výcviku. Taseným mečem namířím na obtloustlého šamana a vydám ze sebe hrdelní výkřik. Cítím, jak meč rezonuje v odpověď. Tóny válečného pokřiku natahují svoje úponky k mysli oběti a roztahují křídla odvahy nad bojištěm. Každý zásah zvyšuje naši morálku, zatímco vysává život krvelačné bestie.
Tomuhle střetnutí se nedá říkat bitva, spíš šarvátka. Během chvil šaman padne a po něm další. Zbylí gnollové začnou zbaběle prchat všemi směry od jeskyně pryč. Stíháme je a až na jednoho dostihneme. Meč pije krev, ale to jen zvyšuje jeho hlad.
Nevím, zda přičiněním modlitby, či jen pouhým štěstím, ale vyvázl jsem bez škrábnutí. Zatímco Aiss ošetřuje ostatním několik drobných oděrek, prohlížím šamanovo vybavení. Většina fetišů jsou skutečně zbytečnosti, ale naleznu i něco málo použitelných věcí.
Konstantin jásá nad nálezem nového dvojitého meče, který je protkán drobnými stříbrnými nitkami elfí magie. Bez přílišných díků odchází se svou hyenou pokochat se s novou hračkou. Raději se nedívám na to, jak ji očmuchává a olizuje.
Gnollí vztah k magii je velmi hrubý. Jejich šamani spoléhají na surovou moc, kterou jim propůjčují démoni nebo temní bohové a nedokážou vyrobit nic tak jemného a dokonalého, říkám si, když beru do rukou stříbrný kroužek. V zábrusu diamantu, který padne přesně na místo třetího oka, poznávám opět elfí práci. Gnollové magické předměty získávají jen jedním způsobem. Obíráním padlých. Je jen fér, když si teď vezmu něco zpět. Cítím novou sílu, která se mi rozlévá tělem, když si nasadím kroužek na hlavu.

Vyruší mne výkřik. Byl jsem tak zaujat zkoumáním jemné magie krystalu, že jsem si vůbec nevšiml, že se ostatní rozhodli prozkoumat zbytek jeskyně. Když se ozve hrůzyplné zařvání, které se v mnohonásobné ozvěně odrazí zpět od okolních pahorků, moje ruka sklouzne bezděčně k meči. S doširoka otevřenýma očima sleduji, jak se na naprosto nepřipravenou skupinu valí cosi strašlivého.

Nevím, co jsou tihle obří gnollové zač, snad nějaký zvláštní druh, možná i výplod nějakého pološíleného čaroděje, ale každopádně jsem se s nimi dosud nesetkal. Pro jejich magický původ by svědčil i fakt, že odolávají ranám, které by jiného gnolla spolehlivě poslaly ke Královně.
A teď si představte, že mezi nimi běsnící šílenec, ještě větší a ještě hrozivější, kterého ani moje kouzla nedokáží připoutat na jedno místo. Dobíhám k epicentru boje, který mezitím zuří téměř vražednou intenzitou.
Moji spolubojovníci se ledva drží na nohou a nepřátelé jsou téměř nezraněni. Bestie dotírají a cítím jejich naprázdno sklapávající čelisti všude kolem sebe.
Tančím mezi nimi elfí válečný tanec.
Tanec smrti.
Čepel krvežíznivého meče jim párá slabiny, ale kýžený efekt nepřichází.
Bodnutí.
Klapnutí čelistí.
Pod Aiss se podlamují kolena a jen z posledních sil se drží na nohou.
Vidím, že i Konstantin umdlévá a hyena se s vykviknutím schoulí do krvavého klubíčka.
Ghar dští mráz, ale co je to platné proti tvorům, kteří tak hoří touhou po boji, že je nemůže zastavit zhola nic.
Možná za to může zdrcující úder obří tlapy, možná vyčerpávající kouzlo, s jehož pomocí se kněžka snaží udržet všechny ostatní na nohou, ale náhle i ona klesne se vzdechem k zemi. Vzduch je tak prosycený magií, že je téměř vidět její záblesky prostým okem.
Tělo malé pekelnice sebou trhne, když zareaguje ochranná runa medailonu, který jsem jí daroval. Podnikl zvláštní cestu od Kylary až k Aiss, ale byť jí tento polibek života dopřeje ještě trochu času, je také znamením, že o moc víc už ho nezbývá.
A to nikomu z nás.
Snažím se v rychlých pohybech předvídat další akci nepřátel, ale je to nad moje síly. Jen koutkem oka zahlédnu sinalou Gaerwyn, která se neprozřetelně zatoulala do centra střetu. Nevypadá příliš zraněná, ale přesto je bledá, jako by na ni sáhla smrt. Ani ona nevydrží pekelné tempo vražedného tance.
Chomáč pěny u úst padlého těla svědčí o nejhorším.
A přitom se zdá, že nejsme udolání byť jediného protivníka o nic blíž než na začátku.
„Musíme tu svini zabít, i kdyby to byla poslední věc, kterou na tomhle světě uděláme,“ chrčím téměř bez dechu, zatímco se vyhýbám všem ranám, kterými mne skupinka protivníku zasypává. A božská přízeň je zdá se stále se mnou, protože navzdory četným pokusům jsem nezraněn.
„Zachraň kněžku,“ přikazuji Gharovi. „Dostaň jí pryč, udrž ji naživu.“
Drak poslouchá bez řečí. Na řeči, ani na nějaké rozjímání totiž není čas.
První vítězství.
Konstantin trhá obří bestii hrdlo téměř zvířecím způsobem. Jediný rozdíl je v tom, že u toho má v ruce meč. Být jiná doba, tak bych tohle snad raději neviděl. Teď se málem přistihnu při povzbuzujícím výkřiku.
Ale zoufalý útok si vybral svou daň. Vidím i na Konstantinovi, že slábne. A moje kouzla se vytrácejí. Už nemám čím ho povzbudit, přitom proti nám stále stojí tři.
Ghar vleče kněžku pryč z bojiště a i jemu z několika míst zpod brnění prýští krev.
„Drž se s ní,“ křičím, ale myslím, že mne neslyší.
A pak se něco zlomí. Druhý gnoll umírá vzápětí, a jakmile se rozpadne jejich krvežíznivá smečka, začínají zbylí hledat, kudy uniknout.
Zbroceni krví doslova od hlavy k patě ubíjíme cokoliv, co projevuje jakýkoliv pohyb.

Nejsem už schopný mluvit, jenom chroptím vyčerpáním.
Meč za sebou po bojišti v podstatě jen tahám.
Dovleču se ke Gaerwyn, která leží s hlavou na kameni, tak jak dopadla, a vypadá téměř smířená se svým osudem. Skloním se k ní a zjišťuji, že už nedýchá. Tělo začíná pomalu chladnout.
Pokleknu a zatlačím jí oči a vyšlu tichou modlitbu ke Corellonu Larethianovi, aby ji přijal na svém dvoře, pokud tedy naslouchá bastardům.

„Je mrtvá,“ pronesl jsem tiše, zatímco Aiss prohlížela elfčiny rány. Nakonec to nebylo zranění ze střetu, které jí vzalo život. Pekelnice mi výmluvně ukázala nekrózu šířící se po celém těle.
„Jed,“ konstatovala nečekaně klidná a rozvážná. Úplně jiná Aiss než obvykle.
Neříkám nic. Vím, že je to pro ni těžké. Kněží smrti to sice dokážou, ale zároveň slouží paní, která nevydává snadno to, co se jí jednou dostane do spárů. I přes veškerou moc, kterou vládnou, pokud se Královna rozhodne, ani ta nejmocnější magie duši z Letherny nevrátí.
„Potřebuji ji někam uložit. A vodu. Horkou vodu,“ řekne nakonec Aiss s povzdechem.
„Budeš je mít,“ kývnu s povděkem, že můžu udělat alespoň něco. Ačkoliv mystická magie je mocná, jsou místa, kam její moc jednoduše nesahá. Zatímco brát život je mnohdy až příliš snadné, vracet jej, je téměř nemožné.
Vytahuji z rukávu flétnu. Je otlučená a trochu křivá, protože jsem si ji stejně jako každý správný válečný bard vyráběl sám uprostřed zasvěcovacího transu. Ale hraje dobře. Zpočátku je melodie je tklivá a smutná, pak přechází ve sladší tóny.
A s tím přichází žádaná pomoc z Vílí divočiny. Drobní skřítci chvíli naslouchají s nachýlenou hlavou a pak se pouštějí do práce. Pracují pomalu jako by i oni cítili vážnost situace a možná, že skutečně cítí. Ale budují tábor, za který by se nemusel stydět ani leckterý šlechtic. Stan se závěsy z jemných a přesto pevných pavučin. Ohniště, na němž v přičarovaném kotlíku bublá voda. Polštář a lůžko z mechu. Když na něj přenesou společnými silami mrtvé tělo, ztratí se v záblesku světla stejně, jako se objevili.
Zadumaně sedím s flétnou v ruce a pozoruji svoje dílo. Za jiných okolností bych byl možná i hrdý na to, co jsem vytvořil, ale ne dnes. Sleduji Aiss, jak s námahou zvedá kotlík z ohniště a několika ostrými slovy zahání Konstantina od stanu pryč. Přemýšlím o tom, jestli Gaerwynina smrt není dílo mého unáhleného přání. Kdo ví, jak si mou oběť Paní havranů vyložila. Kdo ví, jestli elfku bude chtít vydat zpět.
Trvá to všechno hrozně dlouho. Přecházím nervózně po tábořišti. Prohlížím padlé. Hledám nějakou útěchu, která by potvrdila, že to není moje vina. Nacházím různé tretky, takové, které by jistě zajímaly Gaerwyn, kdyby žila. Bezmocně svírám pěsti a můj pohled často bloudí ke stanu.
Nenávidím gnolly.
Když už šírá a stále se nic neděje, posadím se k ohni a přikryji se dekou. Zírám do plamenů v naději, že ony mi dají odpověď, ale ty si jen tančí svůj ohnivý tanec a vysmívají se strastem smrtelníků.

„Nespi,“ zdálo se mi, že slyším Gaerwyninin hlas, ale když jsem otevřel oči, pochopil jsem, že je to jen zbožné přání. Všude kolem mě už panovala hluboká noc. Oheň téměř uhaslý, všichni schoulení kolem ohniště. Tedy s výjimkou kněžky.
Právě když jsem přikládal, vynořila se z lesa, téměř jako duch. Prudce jsem se narovnal, připraven na cokoliv. Ale byť temný stín byl stále s ní, když hyena jen pootevřela jedno oko a pak zase klidně usnula, usoudil jsem, že jej má alespoň momentálně pod kontrolou.
Nadechl jsem se k otázce. „Kdes…“ ale Aiss pokračovala kolem mně dál.
„Smím,“ pronesla jen nepřítomně ale s jistou úlevou a pokračovala kolem mě směrem ke stanu. Jen za ní se táhl na tohle roční období nepřirozený chlad. Natáhl jsem se k ní, ale pak jsem zaváhal. Nakonec jsem jen zachytil lístek, který jí uvízl ve vlasech. A všiml jsem si, že s každým krokem za sebou zanechává krvavou stopu.
Čím platíš za svou moc, Aiss?
Se zármutkem jsem sledoval její postavu.
Pak jsem přiložil na oheň několik větviček, přisedl blíž a znovu se zachumlal do deky.
Ráno bylo daleko a do mne se zakusoval chlad.
Ale měl jsem alespoň naději.