Bonus - Problém

Nebylo to dobré.
Tohle je další věc, kterou elfům závidím. Proti těmto potížím jsou imunní. Ale moje lidské dědictví zase jednou získalo navrch, a jak se ukázalo, nebylo to vůbec dobré. Zprvu jsem doufal, že se to nějak spraví samo. Ale bylo to jenom horší.
Zkusil jsem tu trochu magie, kterou znám. Ale tohle nebylo zranění z boje, které bych dokázal zhojit, ani vystrašená mysl, které by bylo možno propůjčit novou melodii.
Ne, nebylo to dobré.
Šoural jsem se ke klášteru, co noha nohu mine, a přemýšlel, co říct. A přemýšlel jsem, proč vlastně vůbec jdu do kláštera. Měl jsem jiné možnosti. Vím zcela jistě, že felčar Jaseb by si s tím poradil. Ale něco mne nevyhnutelně přitahovalo k Aiss, i když jsem věděl, že ze sebe pak nedokážu vypravit ani hlásku.

„Co je?“ Aiss vykoukla mezi dveřmi a nevypadalo to, že by mne chtěla pustit dál. Ouška měla nastražená, jako by ode mne čekala nějaký podraz.
„Jsem takový nemocný,“ prohlásil jsem a mírně zakašlal, aby slovům dodal váhu. „Nemáš po ruce nějaký univerzální uzdravující rituál?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.
Aiss si mne změřila podezíravým pohledem, ale nakonec svolila a pustila mne dovnitř.
„Univerzální? To je zase nějaké elfí slovo?“ zeptala se zvědavě.
„Ano, elfí. Znamená to, že vyžene všechny nemoci, které člověk má,“ vysvětlil jsem. Začínal jsem si připadat dost hloupě a stále víc litoval, že jsem nešel jinam. Vlastně jsem nechápal, co mne to popadlo. Můj pohled sklouznul ke dveřím.
„Na tohle my si moc nehrajeme,“ prohlásila pekelnice rezolutně a vzala mi tak poslední naděje, že z toho snadno vyklouznu. „Ale když mi povíš, co ti je, nejspíš dokážu něco umíchat.“
Na chvíli se rozhostilo trapné ticho.
„No to já právě přesně nevím,“ lhal jsem. Měl jsem až příliš dobrou představu, co to je.
„Nějaké příznaky?“ zeptala se. „Bolí tě v krku? Těžko na plicích? Trávení? Hlava?“
„No to ani ne,“ povzdechl jsem si.
„Takže? Celková slabost?“ zkusila ještě.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nějak se to projevovat musí!“ prohlásila nakonec rezolutně.
„No takhle…“ polknul jsem. „Je to taková ehm… citlivá záležitost.“
„Citlivá?“ opakovala po mně Aiss a v jejím hlase byla cítit zvědavost.
„Ano, moc citlivá,“ měl jsem pocit, jaký už dlouho ne. Krev ženoucí se do tváří.
A v ten moment se ukázalo, že i přes všechno, co o sobě říkala, i přesto, že se jí někteří obyvatelé kláštera vysmívali, v sobě má kněžka neobyčejnou moudrost.
Najednou se obrátila ke svému stolu a jakoby nic se začala probírat na něm položenými věcmi.
„Pořád bych potřebovala znát nějaké… ehm… konkrétnější příznaky, ale…“ odmlčí se a zamyšleně vezme do ruky jednu notně ohmatanou knížku, „Vyber si tady, je to takový… katalog.“
Překvapeně zamrkám nad její znalostí elfích slov a vezmu drobnou knížku vázanou ve vyrudlé kůži do rukou. Pomalu obracím stránku za stránkou, zatímco v klášterní cele je ticho, že by bylo slyšet upadnout i smítko prachu.
Některé věci jsou známé, nad některými cítím, jak se mi vraští obočí. Nakonec najdu to, co hledám a položím rozevřenou knížku zpět Aiss na stůl.
„Myslím, že do Tulipánu už chodit nebudu,“ zašeptám.
„To bych ti rozhodně… doporučovala,“ odpoví Aiss suše a aniž by se na mne podívala, začne cosi hledat ve skříni. „Posaď se, pokud můžeš… sedět, tohle chvilku potrvá.“
Nervózně si sedám na kraj židle a zvědavě pozoruji obsahem kypící police almary. Vypadá to, že na rozdíl od poměrně chaotického uspořádání cely má tato skříň jistý řád.
Na stole přistane výtažek z kostivalu a krátce na to drcené lístky laskavce.
„Ehm, takže… jak se to… léčí,“ zeptám se, když pozoruji narůstající hromadu.
„Dvakrát denně vtírat mast,“ prohlásí Aiss nepřítomně, stále se přehrabující ve skříni, až vítězoslavně vytáhne krabičku z mahagonového dřeva.
„Máš štěstí, že mám všechno,“ prohlásí, když srovná věci na stole se seznamem v knize. Pak se zaduněním zvedne na stůl nebezpečně vypadající hmoždíř, který se až dosud schovával pod ním. „Ušetří tě to shánění bylinek u uculujících se kořenářek.“
„Díky Aiss, jednou ti to, doufám, nějak oplatím,“ prohlásím mezi údery hmoždíře.
„Doufám, že nebude třeba,“ okomentuje to pekelnice a otře si pot z čela. Pak přisype dvě špetky z dřevěné krabičky. Snažím se rozeznat, co to je, ale třpytící se prášek klouže příliš rychle mezi prsty.
Když je mast hotová, napěchuje ji do malého kalíšku. „Aplikovat si to snad zvládneš sám,“ pronese mírně sarkasticky.
„Asi,“ dodám se špetkou pochybnosti.
„Hlavně pořádně vetřít,“ řekne a i ona má ruměnec ve tváři, když mi kalíšek rychle vrazí do ruky.
Kývnu, že jsem rozuměl, ale neříkám už nic.
Jen na židli po mně zbude obálka, kterou jsem si předem připravil. Představuji si, jak ji Aiss otevře. I to, co řekne, až si přečte krátký vzkaz napsaný uvnitř…