Bonus – Dlouhá noc

Seděl jsem na pelesti postele a nesouvisle se probíral svými záznamy. Jednoho dne je seřadím a upravím v nějaký velký a epický příběh, sliboval jsem si. Zatím to byla spíš nesourodá skrumáž různých útržků a poznámek. Aiss mne sleduje pohledem. Už notnou chvíli, byť předstírá, že sklízí svoje psací potřeby.
Je zvědavá. Zvědavá natolik, aby když už se mnou nebude sdílet lože, se mnou sdílela alespoň jeden pokoj v hostinci. Je mi těžko, když se mám vracet k zážitkům, na které bych raději zapomněl, ale dřív nebo později to muselo přijít.

„Ten meč by měl být zahozen do nejhlubší bažiny,“ prohlásila elfí vědma se vší rozhodností. „Přinese nám jen žal a utrpení.“
„Nechápeš to, matko!“ osekl můj bratr u večeře, již drahně dní opásán mečem snad i ve spánku. „Už se nebudeme muset skrývat v lese jako štvaná zvěř. Jsme lovci a budeme lovit. Dovedu náš lid k vítězství.“
Pozoroval jsem závistivě jeho dokonalé elfí rysy. Každá dívka z vesnice se za ním otočila. Každá kromě Vaener, která se zaslíbila Corellonovi. Přesto to byla právě mladá elfí kněžka, po které moje srdce toužilo jako po jediné.
„Ten meč bude zhoubou nejen tvou, ale celého elfího lidu,“ prorokovala elfí vědma zvláštním, zamyšleným hlasem.
Můj bratr, dříve vždy poslušný její rady se však dnes jen zatvářil zhnuseně a zvednul se k odchodu.
„Budiž tedy znám jako elfí zhouba,“ řekl a zmizel pryč.

„Svene,“ řekla znovu tentokrát hlasitěji Aiss. Uvědomil jsem si, že nastal čas na otázky.
„Myslím, že je čas si promluvit,“ dodala tiše. „Je tu pár věcí, které bych chtěla vědět.“
„Tak se ptej,“ pronesl jsem rezignovaně a unaveně si lehnul na postel.
„Nebo ti mám říkat Saere Mormegile?“ zeptala se, ale rychle jsem ji přerušil.
„Říkej mi Svene… to druhé jméno… nemám rád.“

„Slyšel jsem, že mezi lidmi je zvykem trhat těm, které mají rádi, květiny,“ špitnul jsem.
„Nech si svoje hloupé lidské zvyky, Saere,“ pronesla Vaener pyšně. „Neznám nic barbarštějšího, než ničit čistou krásu pro vyjádření pomíjivé náklonnosti mezi lidskými červy.“
Hloupě jsem hleděl na její odcházející záda. A na zadek.

„Co jsi provedl? Proč tě Stříbrňák pronásleduje?“ ta otázka visela ve vzduchu nebezpečně dlouho.
„Zabil jsem,“ zhluboka jsem se nadechnul. „Zabil jsem pro lásku. Která stejně nikdy nemohla dojít naplnění. Zabil jsem elfa a to lze vykoupit jedině mou smrtí.“
Další nebezpečně dlouhé ticho. Nevypadalo to, že bych pekelnici překvapil nebo zaskočil.
„Nedá se to odčinit nějak jinak? Přece musí být způsob?“
„Kdybych byl elf, tak snad. Ale coby bastard mám právo jenom zemřít. Takový už je náš úděl,“ posteskl jsem si.
„Vždyť i Stříbrňák je půlelf,“ namítla na to Aiss.
„Také dělá kata,“ oponoval jsem.

Přeskočil jsem do větví sousedního stromu, právě když si Stříbrňák odváděl bezmocnou Nimue na provaze pryč. Šla za ním jako ovce. Jako ovce na porážku. Sklouzl jsem po kmeni dolů a postavil se mu do cesty. Podíval jsem se vysoko vzhůru až k jeho tváři zpola zakryté stínem, ve které se jen matně leskly oči.
„Viděl jsem tě v tůni snů,“ řekl jsem prostě.
„Modli se za to, abys mne tam už nikdy neviděl,“ zavrčel a odstrčil mne stranou.

„Jak víš, že se Stříbrňák už nevrátí,“ zeptala se pak.
„Kdyby mne chtěl zabít, už by to udělal. Měl tu možnost. Ale nechce mne zabít. Chce to přenechat… někomu jinému. Myslím ale, že od jakéhokoliv jiného lovce vám nic nehrozí. Elfové znají čest, to jen Stříbrňákovi koluje v žilách krev zrádné rasy.“
Aiss se na mně udiveně podívala.
„Lidé jsou jako červi. Zabíjejí se, zrazují se. Je to jen zvěř, kterou je třeba lovit. Tak to prostě je,“ pokrčil jsem rameny.
„Kdybych věděl, že vás Stříbrňák kvůli mně ohrozí, už dávno bych z tohohle města odešel. Ale tak či onak brzy zemřu. Je to jen otázka času. Chci si prostě jen poslední okamžiky užít.“
„Myslím, že budeš žít dlouho,“ oponovala.
„Viděl jsem svou smrt, Aiss. A osud nelze změnit, ať už si o tom kněží Havraní královny myslí cokoliv.“

Otázky a další otázky. Tenhle rozhovor jako by neměl konce. Když kněžce už další otázky došly, přešel jsem do protiútoku.
„Co je na tobě tak zvláštního Aiss?“
„Nic,“ opáčila. „Nic o čem bych věděla.“
„Ne. Něco v tobě je, a tím nemyslím toho démona. I Spercheios na tobě něco viděl?“
„Janos kdysi říkával, že má se mnou královna nějaké plány.“

Nevím kdy, ale usnul jsem. Kněžka byla pryč a s ní i její věci. Jen na polštáři vedle mojí hlavy leželo pírko zamazané modrou barvou. Vzal jsem ho do prstů a usmál se. Jednou ti tohle pírko zachrání život, kněžko. Ač je těžké si to představit. A s tou myšlenkou jsem ho založil do svého deníku.