květen, 29. - odpoledne, večer

~stránky jsou lehce zamazané modrými otisky - i vazba knihy je místy otlapkaná. mezi listy uvízlo peříčko.~

Dlouhý den. Dlouhá noc. Pár odpovědí, nové otázky.
Od začátku.

Od začátku, doslova. S Bobem mrtvým, s Kelsonem mrtvým, všechny naše stopy končily. Naštěstí Sven po důkladném průzkumu svých papírů přišel s tím, že Lorna na někoho čekala, tam, kde ji našel mrtvou. Vydali jsme se tedy po její stopě. Dřív chodila s Trylkem, s tím se ale, podle toho co jsem tušila a co nám potvrdilo několik dívek, sama už před časem rozešla. Prý kvůli nějakému bohatému cizinci, říkalo se. Začala jsem mít ošklivé podezření.
Podezření jen vzrostlo při návštěvě mlýna a Lornina pokoje - a zdálo se, že to není jen podezření moje. V její skříni jsme našli šaty, které by si Lornin otec těžko mohl dovolit dcerce koupit jen tak. Její matka je ani nepoznávala, nechala nás, ať je vezmeme ven, kvůli dalšímu pátrání. A v nočním stolku jsme našli stříbrnou minci... Vzala jsem ji, nahradila jinou, neškodnou.
Naše předtucha se potvrdila u krejčího Lysánka - to on dělal ty šaty, Sven z něj dokázal vymámit vzpomínky na den, kdy do jeho obchodu přišla Lorna v doprovodu bohatého cizince... Jak se zdálo, získal od něj šaty nějakou magií, krejčík považoval za čest, že mu je smí přenechat bez zaplacení.
S Trylkem jsem nikdy neměla moc dobré vztahy, takže když jsme došli k závěru, že s ním také potřebujeme mluvit, nechala jsem hovořit Svena - okamžitě jsem toho hořce litovala, spustil na něj takovou smršť otázek a obvinění, podporován Gharem, že mi toho hocha bylo líto - nechtěla jsem ale zasahovat, prostě jsem jen... doufala, že vědí, co dělají. Vložila se do toho i Gaerwyn, obhajovala Lornu, která Trylkovi utekla, pak Sven začal mluvit o dítěti, které Lorna čekala, o Trylkově dítěti, které se rozhodla si ponechat. Přiznám se, nechci se dostat do situace, kdy by mě měli tihle tři vyslýchat.
Když jsme odcházeli, nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Věděla jsem jen, že musíme prohledat stoky pod Uličkami.
Povědomí jsme měli o dvou vchodech - jeden u Delfíní fontány, který zmiňoval Trylek, druhý ve starém skladišti, kde jsme měli potyčku s Bobovou partou, na který nás upozornila Gaerwyn. Protože jsme chtěli ještě jednou navštívit starého Jaseba, měli jsme bližší vchod ve skladišti - Jaseb nebyl doma, čekat jsme nechtěli, se sluncem neúprosně mířícím k obzoru, uspíšili jsme proto sestup do temných hlubin.

"Takže mi tu říkáš, že nejsem dost kompetentní k tomu, abych šla dolů první?" štěbetala kněžka.
"Hm... Ano, to si myslím," kývl bard zamyšleně, shlížeje do temnoty stoky dole.
Z nějakého důvodu to dívku neobyčejně popudilo - "Tak si běž první sám!" vyštěkla a Svena kopla. K jeho velkému překvapení, k většímu překvapení paladinovu a elfky Gaerwyn, a ke zdaleka největšímu překvapení Aissině, půlelf marně zamáchal pažemi, ve snaze nabýt nějakou rovnováhu, a pak se s tlumeným výkřikem zřítil dolů do šachty.
"Svene!" vyjekla Aiss, ruku zděšeně přes ústa, a už se hnala po vratkém žebříku dolů, zatímco se zbylí dva členové zvědavě dívali za ní dolů.
V okamžiku, kdy ze stěny vyjelo dlouhé dřevěné kopí, a dívku tvrdě uhodilo do břicha, málem spadla - s tlumenými kletbami a s velkými obtížemi se spustila dolů, kde už bard stál na nohou, opřený o stěnu, ve tváři pochmurný výraz.
"Jsi v pořádku?" ptala se dívka spěšně, nedbajíc tupé bolesti, která svírala její útroby.
"Jsem," odsekl bard nevrle.
"Určitě?" naléhala dál, za ní mezitím k zemi dosedl se zařinčením Ghar. "Já nechtěla, vážně. Nemyslela jsem to tak," dodala, hlas sevřený úzkostí.
"Postarej se hlavně sama o sebe," odvětil Sven smířlivě po chvíli, ukázal na ruku, kterou si dívka objímala pas. "Nevypadáš dobře."
Gaerwyn přistála na zem zcela nehlučně, rozhlédla se po svých méně obratných společnících. "Všichni v pořádku?" zeptala se, když se jí dostalo kladné odpovědi, jala se šplhat zpět nahoru, aby obhlédla mechanismus pasti, která způsobila takový zmatek v jejich řadách.
Dívali se za ní, bard ve tváři potěšený úsměv - "Hezký zadek!" zavolal.
"Já vím," ozvalo se shora.
Tieflinka odvrátila pohled, byla ráda, že temnota stok skrývá ruměnec, který se jí rozlil po tváři. Naopak Ghar svůj zrak nespustil, zřejmě srovnával bardův vkus se vkusem drakorozených.
Nedlouho poté, co vstoupili do temnoty, našli Kelsonovo doupě.

Nebylo toho moc. Nějaké louče, trocha teplého oblečení. Malé zásoby trvanlivého (čti: nepoživatelného) jídla.
Knihy. Našla jsem několik knih, možná ty z Vartenské akademie. Nezkoumala jsem je dlouho - prostě jsem je uložila k sobě, pevně rozhodnutá, že tyhležádným dělením kořisti procházet nebudou. Pěkně je vrátím tam, kam patří.
Mimo těchto pár věcí tu skutečně nebylo nic moc zajímavého. Zastavěné schody, nejspíš do sklepení nějakého domu. Prázdné bedny, polámané sudy. Nic, co by stálo za zmínku.
Pak se objevily ty věci. Nikdy jsem nic takového neviděla. Vznášející se klubka chapadel a slizu, klubka očí a ozubených úst, klubka ostnů a přísavek. Sven nám velmi úsečně vysvětlil, že to je to, o čem mluvil, když se zmiňoval o světech za světy a jejich obyvatelích.
A pak Bobo, jistě. Nebo to, co Bobem kdysi bývalo. Zde bloudila jeho duše, odtržená od těla, nešťastná, rozzuřená. Dopřáli jsme mu věčný odpočinek, dopřáli jsme mu cestu ke Královně. I ty stvůry z jiných rozměrů se nakonec ukázaly být menším nebezpečím, než jsme čekali.
Trochu jsme si odpočali - nemohla jsem si nevšimnout, jak Sven a Gaerwyn chvílemi nervózně pokukují do temnoty, jako by cítili něco, co mi zůstalo skryté. V jeden okamžik elfka popadla louči a vyběhla do chodby, aby se hned vrátila nazpět. Prý tam něco je, říkala. Prý bychom měli zmizet. Sven souhlasil.
Vyčistili jsme zastavěné schodiště a uvolnili poklop - když jsme se dostali na vzduch a zavřeli za sebou vchod, jako bychom si mohli konečně vydechnout, setřást to napětí, které nás drželo uvnitř.
Naše radost netrvala dlouho - přibližně do toho okamžiku, než jsme zjistili, že nás stoky zavedly na Hřbitov, do mrtvé části města... a že padla noc.
Asi by bylo na místě sepsat, co vím o starém Sarbatoin - třeba to vrhne víc světla na to, proč jsem si tolik důvěřovala, když jsme se pohádali se Svenem.

Sarbatoin bylo založeno dávno, nedlouho po pádu Arkhosie a Bael Turath. Jak říše drakorozených, tak císařství tieflingů ležely v ruinách, obyvatelstvo bylo znavené staletí trvající válkou - pro lidi a jejich elfské spojence nebylo příliš obtížné vnutit oslabeným národům smír ve snaze získat něco z jejich bývalé moci a vědomostí. Sarbatoin, městečko na křižovatce obchodních cest spojujících významná velkoměsta, se mělo stát živoucím, pevným důkazem tohoto příměří - a po nějaký čas to tak bylo. Vzkvétalo, rostlo, přetékalo životem. Tehdy byl také založen klášter, sídlo moudrosti a vzdělání, už tehdy poskytoval přístřeší kněžím různých božstev pod ochrannou rukou služebníků bohyně Erathis. Navzdory letité nenávisti se mladí z řad tieflingů i drakorozených naučili žít v jedněch hradbách, spolu s dalšími národy. Křehké spojenectví, jen co je pravda, nebyli to však potomci znepřátelených ras, kdo ho rozbil. Lidská mysl je vrtkavá a lidské přátelství nestálé - vypukly nové války, stejně kruté a krvavé, jako byla dlouhá válka mezi Turathi a Arkhosijskými. Přes město se několikrát přelila vlna bojů, jak se lidská království snažila získat vládu nad klíčovým bodem na mapě, zatímco potomci padlých říší hořce přihlíželi, jak jsou jejich domovy ničeny ve válkách, se kterými by oni radši neměli nic společného.
Kroniky málo mluví o tom, co se přihodilo té noci - přinejmenším ty kroniky, do kterých bych měla já povoleno nahlížet. Útok přišel náhle, bez varování - armády jako kdyby se zhmotnily před městem, spíš než by táhly dlouhou plání. Obyvatelé neměli šanci vyhledat úkryt v jeskyních vzdálených pár dní cesty. Klášter sám o sobě dokázal sloužit jako pevnost - každý vojevůdce si dvakrát rozmyslel, jestli chtěl nahněvat spojené síly služebníků několika božstev - paladinové a kněží shromáždili tolik duší, kolik jen dokázali, nemohli však zabránit masakru. Stalo se to poté, co vojáci vtrhli do města průlomem u západní brány. Jestli to byl zrádce uvnitř hradeb, který zajistil snadný průnik, nebo neobyčejně šikovný vojvoda na straně vnější, to se dnes už nejspíš nikdo nedozví. Městem se rozléhal křik raněných a umírajících, střechy v plamenech - obránci kláštera bezmocně přihlíželi zničení čtvrti drakorozených. Říkalo se, že někteří tieflingové se postavili po boku svých dávných nepřátel ve snaze bránit město, které bylo jejich společným domovem, zatímco jiní, vyvolávajíce slávu Bael Turath, posilovali řady útočníků, nelidsky krásných vojáků se znakem plamene na zbrojích.
Nikdo nezná jeho jméno - a údaje o jeho věku, vzhledu či rase se liší - dokonce i mluvit o něm jako oněm je dost troufalý odhad - každopádně byl v klášteře té noci někdo, komu došla trpělivost, kdo už se nemohl dívat na to prolévání krve nevinných. Odešel do noci, do bitevní vřavy. Z toho, co se stalo pak, je jen málo záznamů, a v mnohém se rozcházejí - kromě jednoho. Všechny shodně píší o bílém proudu světla, který vytrysknul nad Mostem, od vodní hladiny (a pod ní, zdálo se) až vysoko do nebes, kde rozzářil mračna, jako by bylo jasné poledne. Silný sloup, jak ho popisují kroniky, se rozšiřoval, postupoval od mostu do všech stran - polykal jednu řadu domů za druhou, polykal vojáky i místní, polykal, co mu přišlo do cesty. Jako by si chapadla bílé záře chtěla najít každého z vojáků, převalila se i přes hradby, kde měl být jejich základní tábor. A pak, ať to bylo několik úderů srdce, nebo několik hodin, světlo bylo pryč. Nad celým městem zavládlo ticho. A stejně tak jako světlo, zmizela i armáda, snad do pekel, snad tam odkud přišla - a možná to bylo totéž.
Na dlouhou dobu to byla poslední bitva, která se Sarbatoin dotkla. Nikdo si již netroufal. Ne, že by tu bylo co dobývat - přeživší obyvatelstvo se tehdy rozprchlo do všech světových stran, zůstal jen klášter a pár starců, kteří trvali na tom, že dožijí tam, kde se narodili. Nikdy nenašli nikoho z těch, koho se té noci Světlo dotklo. Oblasti se začalo říkat Hřbitov, po několika neslavných výpravách se mu i obyvatelé kláštera začali vyhýbat. Děly se tam divné věci. Ne zlé - prostě divné.
Trvalo desetiletí, staletí, než se město začalo znovu osidlovat. Nakonec k tomu ale došlo, byly postaveny nové mosty, obchodní cesty byly odkloněny, aby Hřbitov obcházely. Sarbatoin se znovu narodilo.
O Hřbitově se říká, že je tu svět... tenký. Prosakuje, mnoha směry. V zimě se zdá, že sem Stínopád roztahuje své studené pařáty. V létě kvete a kypí životem, jako kdyby se tudy snažila dobýt si své místečko Divočina. A někdy, někdy se dějí jiné, horší věci. V prostřed Hřbitova se však stále, netknuté časem a počasím, tyčí čtyři bílé věže Mostu. Jen osoba velmi, velmi hloupá, by se k nim snažila dostat.

Svět je tu tenký. To jsem se snažila celou dobu Svenovi vysvětlit. Svět je tu tenký. On jako by neslyšel, pořád opakoval, že jsme se propadli do Divočiny, a že je tohle město prokleté - no dobrá, prokleté asi je, ale byla jsem si jistá, že v Divočině nejsme. Ano, hvězdy tu vypadaly jinak, ale to je to, co Hřbitov dělá. Možná sem něco z Divočiny prosakuje, to se tu může dít, ale byla jsem si skoro jistá, že jsme pořád tam, kde máme být.
Gaerwyn se mě zastala - svým způsobem. Souhlasila s tím, že bychom se měli vydat směrem, který jsem navrhovala, říkala, že odsud existují dvě cesty - cesta zpět a cesta... jinudy - a že zpět se jí jistě jít nechtělo. Přesvědčila Svena, že pokud moje cesta nevyjde, on může vždy provést svůj rituál, který se nám snažil vnutit. Nechtěla jsem, aby na to došlo - pokud je to rituál, který nás dokáže dostat z Divočiny zpět do našeho světa, kam by nás asi tak dostal, kdyby byl proveden v našem světě? Kam by nás dostal, kdyby byl proveden na tak tenkém místě?
Ghar vypadal sklesle. Svenovo nikdy nekončící vyprávění o duších mrtvých drakorozených mu zřejmě leželo v hlavě, o to víc, když jsem potvrdila, že se skutečně nacházíme ve čtvrti jíž z většiny obývali Arkhosijští, kde došlo ke krvavému masakru. Chytla jsem se proto elfčiny podpory, a snažíc se ignorovat bardovy mumlavé stížnosti, vedla jsem skupinu rychle skrze ruiny, pryč od Mostu, směrem k Uličkám.

Vůně nočních květů a tlející trávy zmizela - nedokázali říct, zda to byla postupná změna, nebo jestli se to událo najednou, náhle dýchali městské pachy a vůně, nepopiratelně zpět v Sarbatoin, které znají.
Aiss se otočila na barda, zářivě se usmála - "Vidíš, dokázala jsem to," řekla potěšeně - ale její nadšení opadlo, když Sven s pokrčením ramen prošel kolem. Sklopila uši, nakrabatila pusu - "Trocha uznání by tě nezabila," zamumlala si pro sebe napůl zklamaně, napůl vzdorovitě.
Protestovala, když jí sdělili, že by měla trávit noc s ostatními v hostinci, ale nakonec svolila - na tom, že svou přítomností ohrožuje ostatní, něco pravdy zřejmě bylo. Trvala však na tom, že si v pokoji alespoň vezme pár drobností. Šlo jí hlavně o to odložit Kelsonovy knihy, jejich místo v torničce nahradil deník, psací sada a několik dalšíchnezbytných drobností, jak prohlašovala. Ostatní, bez výjimky vycvičení v nutnosti rychle se přesouvat s minimem zavazadel, se mohli jejímu přístupu tak pousmát.
Město bylo už tiché, možná až příliš tiché, mysleli si. Dokonce i v krčmě U Dračího Oka už byla tma, jen vrata do dvora lehce pootevřená. Něco se zdálo být strašně špatně.

Konstantin byl pryč a s ním i Metoděj - a ze stáje se táhla stopa skoro čerstvé barvy. Na místě, kde Konstantin lehával, byla prázdná plechovka - se stříbrnou mincí na dně. Až moc dobře si vybavuju ten okamžik hrůzy, když mi došlo, co se stalo.
Zaběhli jsme se Svenem do krčmy zjistit, zda se někomu něco nestalo, vzbudili jsme zmateného hostinského - zdálo se, že byli všichni v pořádku, odložila jsem proto zavazadlo ve Svenově pokoji a spěšně jsme se vydali po stopě.
Alespoň bylo snadné ji sledovat, jeden těžko přehlédne pruh modré barvy.

Jakkoli by se mohlo zdát, že pruh modré barvy při sledování přehlédnout nelze, kněžka to dokázala. Když minula odbočující stopu, Sven se nepřítomně natáhl po tieflinčině ocasu a dívku zastavil. Nadskočila a vykvikla, jako by ji nabral vidlemi, vyškubla se mu. "To nesmíš!" namítala dotčeně, tvářičku zrudlou studem.
"Proč to? Přímo se to nabízelo," odvětil bard, pobavený její reakcí.
"Já taky nesahám na tvoje osobní kousky!" odsekla, pak se zarazila. "Myslím... myslím jako meč a tak," dodala rychle.
"Meč," zopakoval bard zaujatě.
"Meč," kývla dívka opatrně.
"A tak," pokračoval Sven, vychutnával si dívčiny rozpaky.
"Meč!" řekla znovu důrazně.
Vysvobodil ji Ghar - významně si odkašlal, ve snaze připomenout jim, že jsou na výpravě za záchranou kamaráda. Kněžka se vydala pravidelným klusem dál, uši schlíplé, pohled upřený na modrý pás na dlažbě, Gaerwyn v těsném sledu. Sven pobaveně mrknul na paladina, ale když se nedočkal kýžené odpovědi, obrátil jen oči v sloup a rozběhl se za dívkami.
Když se stopa přiblížila k barvířským dílnám, zpomalili - uličky kolem byly nepřehledné, útok by mohl přijít odkudkoli. Barva je vedla až k opuštěné dílně po barvíři Čermákovi. Paladin odsunul dveře, zatímco ostatní pozorovali okolí, kněžka s lucerničkou pak opatrně nahlédla dovnitř.
Udělala pár kroků dovnitř opuštěné haly - zrovna když se otáčela, aby řekla, že je vše v pořádku, od stropu jí ošplíchlo vědro modré barvy. "Tam!" ukázala Gaerwyn ke stropu, kde se mihla drobná postava - tieflinka, oslepená barvou, udělala několik potácivých kroků stranou, ozval se trhavý zvuk - a dílo zkázy dokonal obsah peřiny, který na ni někdo od stropu vysypal.

Chvíli trvalo, než jsem si protřela oči natolik, abych viděla, co se děje - jen jsem ale toho malého hajzlíka, zahlédla, sevřela jsem jeho mysl do své a přinutila ho přijít k nám. Chtěla jsem ho svázat a vypořádat se s ním, ale když tenhle skrček začal používat jiné zbraně než jen barvu a peří - a když se na scéně objevil Stříbrňák - měli jsme najednou jiné starosti.

"Saere! Saere Mormegile, ukaž se!" vykřikl, hlas jako ocel zahalená hedvábím.
"Tady jsem," řekl tiše Sven, vyšel ze stínů. "Vítej, smrti. Očekával jsem tě."
Oba dva tasili. Aiss, ruce položené na Gaerwynině břiše, se snažila vyléčit zranění, která elfka utržila při potyčce se skrčkem a s pastí ukrytou ve zdi - když se ale v temnotě zalesklo bardovo ostří, nevědomky odhalila tesáky, uši sklopené, pohled připoutaný ke chladné oceli. Až když jí elfka zaluskala prsty před nosem, odtáhla zrak, oklepala se ve sprše peříček.
Život nemůže být jednoduchý, pomyslela si Gaerwyn - veškerá jejich snaha pomoct Svenovi vycházela nazmar kvůli neustálým zásahům Stříbrňákova zakrslého přítele, kromě toho se zdálo, že nejsou schopni vyvinout nějakou rozumnou spolupráci - kněžka neustále stáčela pohled k meči ve Svenově ruce.
Bylo na co se dívat - dlouhé ostří z temného kovu, odrážející záblesky neviděných světel, odráželo prudké výpady meče Svenova protivníka, když se ti dva proplétali ve smrtícím tanci. Nejen ocel se míhala vzduchem, mezi oběma protivníky poletovala neméně ostrá slova. "Běž se zchladit," řekl bard najednou a k překvapení ostatních se elegantně oblečený Stříbrňák na místě otočil a s rozběhem skočil do blízké stoky.
Na chvilku zavládlo ticho.
"To je vše?" zeptala se Gaerwynn.
"Nemyslím s-" paladinu odpověď přerušila nenadálá nutnost blokovat dýku, která by jinak skončila v krku překvapeného chomáčku namodralého peří, který býval kněžkou - zakrslík, který se vynořoval ze tmy stejně rychle, jako v ní zase mizel, už všem hodně lezl na nervy.
Zašplouchání, Stříbrňák se vyšvihl na mostek přes stoku - pohledná tvář zohyzděná vztekem. Vrhl se na Svena s novým přívalem sil, zřejmě odhodlaný ho rozsekat na kousky, bard mu ale čelil s nečekanou obratností - elfka i paladin se neubránili myšlence, proč se se svým šermířským uměním neukázal dřív. Kněžka si takovou otázku nepokládala - nenávist a touha po krvi, které z meče sálaly, ji nenechaly na pochybách, že se bard dvakrát nehnal k tasení takovéhle zbraně.
Ať se snažili sebevíc, Stříbrňák stále tančil mezi nimi, schopen se vyhnout každému paladinově pokusu o zastavení.
Z ničeho nic se ze tmy zase vynořil skrček, Svenovi v zádech, zasadil bolestivou ránu do stehna. Stříbrňák se napřáhl a ostrým výpadem srazil překvapeného barda k zemi. Sklonil se k němu a s úšklebkem a zaříkáním přitiskl na jeho čelo stříbrnou minci.
Aiss se sevřel žaludek hrůzou - "Svene!" slyšela se vykřiknout, cítila, jak z ní proudí poslední špetka síly, kterou mu teď mohla dát. V zoufalém odhodlání se rozeběhla, peříčka odletující do všech stran, s úmyslem skočit na Stříbrňáka, zastavit cokoli Svenovi prováděl, chránit barda třeba holýma rukama - Stříbrňák se však neohrabanému pokusu hbitě uhnul, dívka se skulila do prachu.
"Nehraj si," zasyčel na ni.
Bard, ruku pevně sevřenou na sokově zápěstí, se zvedl na nohy. "Zdechni, bastarde," zavrčel. Záblesk překvapení ve Stříbrňákových očích - rozptýlený tieflinkou, nečekal, že se mu Sven zvedne pod rukama, a jen s notnou dávkou štěstí se uhnul bodnutí meče, černé ostří zanechalo v drahém oblečené pořádnou trhlinu. Vyškubnul se ze Svenova stisku, uskočil. Skrček bolestivě zaúpěl pod dopadem těžkého paladinova meče, odkulil se stranou, přikrčil se k zemi připraven zaútočit - nebo se obrátit na útěk.
"Elfí dvůr vynesl rozsudek," řekl Stříbrňák, gestem ukázal na bardovo čelo, kde se krvavě lesklo čerstvé zranění, "Kdokoli tě teď může zabít, Saere Mormegile. Kdokoli má právo zabít vraha."
Dva lehké úskoky a zmizel v temnotě - jeho přítelíček ho hbitě následoval.
Neměli už sílu, nikdo z nich. Celý den na nohou, boj v temnotách a putování zrádným Hřbitovem, všechno je to vyčerpalo natolik, že teď jen stáli a dívali se do tmy.
Pomalu, jako by se skládal k zaslouženému odpočinku, Sven se posadil na zem - to kněžku vytrhlo ze zamyšlení, spěšně poklekla k němu, pod vrstvou barvy a peří pobledla při pohledu na krvácející ránu v bardově břiše. Zbylí dva společníci se vytratili pátrat po Konstantinovi.
"Mluv na mě," zašeptala Aiss naléhavě, "Nesmíš usnout. Co Stříbrňák?" Sama ho příliš neposlouchala, snažila se soustředit veškerou svou sílu na bardovo zranění.
"Nevrátí se, splnil svou úlohu," zabručel Sven, sebral ze země svůj klobouk a narazil si ho hluboko do čela. "Co Konstantin?" ptal se - tieflinka se krátce zahleděla do šera barvírny.
"Je v pořádku," odpověděla pak. "I ty budeš," dodala tiše, rozhodně.

Konstantina našli v zadní místnosti Čermákovy barvírny, v tak dobrém stavu, v jakém jen vzhledem ke svým zraněním mohl být. Metoděj prý seděl u něj, uši pozorně vztyčené, hlídal. Měl na sobě kouzlo spánku, které zvolna vyprchalo, podala jsem mu nějaké bylinky, aby spal dál. Je to to nejlepší, co teď může udělat.
Věřím Svenovi, když říká, že se sem Stříbrňák nevrátí - pro mě to tím ale nekončí. Slíbila jsem Lorně, že za její smrt zaplatí, a postarám se, aby se tak stalo. Stříbrňák odešel a nechal za sebou spoustu otázek... Otázek, které mi může zodpovědět Sven.
Nebo také Saer Mormegil. Co je zač? Jaký temný osud si za sebou táhne? Je to jen můj pocit, že začal Stříbrňák připravovat scénu ve městě dlouho před tím, než jsme se navrátili z výpravy? Svenův meč, proč ve mně budí hrůzu?
Gaerwyn se na mě dívala podivně, když jsem odmítla pobyt v jejím pokoji s chabou výmluvou, že musím dohlédnout na Svenova zranění - pravda je taková, že se ho prostě musím ptát. Vůbec, vůbec se mi nechce.
Bojím se, že neodpoví.
Bojím se, že odpoví.

Tieflinka odložila pero, zazátkovala kalamář. Chvíli foukala na zasychající inkoust, pak mezi poslední napsané strany vložila list savého papíru a deník opatrně zavřela. Pero, kalamář, vše složila do krabičky, kterou pak spolu s diářem ukryla v torně. Opět vše vyndala, přerovnala, znovu uklidila. Bylo očividné, že se snaží odložit to, k čemu neodvratně spěla.
Postavila se, urovnala židli u stolu. Až pak se otočila na Svena, který ležel na posteli, začtený do nějakých papírů. Ruce založené v obranné póze před sebou, objímala se, i přes teplou letní noc se nemohla zbavit pocitu chladu, který vycházel zevnitř. Z vlasů vymotala zapomenuté pírko. Přešlápla, pak se posadila na desku stolu. Občas z rozčilení nevědomky zamrskala ocáskem. "Svene," oslovila barda tiše, ten ji ale nevnímal, zřejmě zcela ponořený do své četby. "Svene," zkusila to znovu, víc nahlas.
"Hm?" Bard odpoutal pohled od svých papírů a podíval se na kněžku, jedno obočí tázavě pozvednuté, jinak zcela bez výrazu. Věděl, že otázky musí přijít, jen netušil, kdy se dívka odhodlá.
"Myslím, že je čas si promluvit," řekla Aiss tiše, potvrdila tak bardovy obavy. "Je tu pár věcí, které bych chtěla vědět."