Vaener

• Sven píše:Probudil mne slabý výkřik. S reflexy, kterým mne naučil nepříliš pohostinný život mezi mými nevlastními bratry, jsem se vymrštil z lůžka. Jednoznačně dívčí výkřik se ozval znovu. Rozhrnul jsem záplavu listoví, která zakrývala vchod do strážního hnízda. Pode mnou se prostírala elfí vesnice umně zamaskovaná v listí a lesním podrostu. Pátral jsem očima po zdroji zvuku.

Spustil se plačtivý nářek. Srdce se mi na chvíli zastavilo. Kolem páteře vystřelily podivné pocity. Myslí proběhly ty nejhorší představy. Zdálo se mi podivné, že nikdo jiný neslyší. Skočil jsem dolů, skončil v kotoulu a rychle se postavil na nohy. Nebyl čas vracet se pro zbraň, v hlavě mi hlodalo příliš zlé tušení. Prorocká vize, chcete-li.

„Nech mě,“ sekl ostře dívčí hlas, který jsem až příliš jasně poznával. Zvuk trhající se látky prořízl tmu jako rána bičem. Cítil jsem, že se mi žaludek scvrknul do velikosti pěsti. Každý krok, který jsem udělal k tomu místu, byl pro mne utrpením. To už nebyly jen mlhavé představy, ale velice jasný záblesk toho, co uvidím.

Poslední krok mi nabídl pohled, který jsem v životě nechtěl vidět.

Ležela tam a už se nebránila.

Můj nevlastní bratr stojící nad ní se po mne krátce ohlédl. V očích mu zaplály dva temné ohně. Nikdy jsem ho takhle neviděl. Vypadal víc jako zvíře než jako elf. „Jdi si po svých Saere,“ zamručel a s těmi slovy jeho opasek s mečem zaduněl o zem. Zíral jsem na tu scénu neschopen pohybu.

Ale meč ke mně zpíval svou píseň. Byla to píseň o bratrovraždě. Ozval se bolestivý výkřik. Jemný svist taseného meče. Tupý pád odťaté hlavy. Teď moje oči zpívaly píseň temných plamenů.

„Cos to udělal?“ její slova práskla jako bič, zatímco její nahé tělo bylo zkrápěno čerstvou krví. Dívala se na mne zhnuseně, tak jako všichni elfové. A já ji přesto v skrytu duše vždy miloval.

Meč prosil o další krev. Chvíli jsem se zálibně díval na její štíhlou šíji. Nakonec jsem ho ale jeho žíznivé volání zažehnal. Dnes se napil, a pokud k tomu budu mít co říct, bylo to naposledy. Zasunul jsem ho zpět, kam patřil, a otočil jsem se. Cítil jsem, jak se mi její pohled propaluje do zad. Vykročil jsem do hloubi lesa…

• Pozoroval jsem závistivě jeho dokonalé elfí rysy. Každá dívka z vesnice se za ním otočila. Každá kromě Vaener, která se zaslíbila Corellonovi. Přesto to byla právě mladá elfí kněžka, po které moje srdce toužilo jako po jediné.

„Slyšel jsem, že mezi lidmi je zvykem trhat těm, které mají rádi, květiny,“ špitnul jsem.

„Nech si svoje hloupé lidské zvyky, Saere,“ pronesla Vaener pyšně. „Neznám nic barbarštějšího, než ničit čistou krásu pro vyjádření pomíjivé náklonnosti mezi lidskými červy.“

Hloupě jsem hleděl na její odcházející záda. A na zadek.

• „Nespi, Saere,“ probudil mne její jemný hlas. Vzhlédl jsem k ní, když se nade mnou skláněla, a uviděl svatozář ze slunečních paprsků, které se draly korunami stromů. Zdála se mi v ten moment stejně krásná, jako Královna letního dvora.

Zasmála se přihlouplému úsměvu, který se mi sám od sebe objevil na tváři.

„Tváříš se jako pitomec,“ prohlásila nakonec a odcupitala pryč tančíc po čerstvě opadaném listí.

Zhluboka jsem si povzdechl. Dokázala mne okouzlit i ranit v jedné větě. A já, bláhový, jsem ji snad i proto z povzdálí miloval už drahně let. A přitom nedokázal vyjádřit hloubku svých citů.

• Bez dalších okolků jsem Gaerwynin medailonek otevřel. A uviděl ženu, kterou jsem doufal už nikdy víc nespatřit. A kterou jsem zoufale chtěl vidět po každý okamžik svého zbývajícího života. Příval magie, který se přese mne převalil, mě na krátko ochromil, a tak jsem se jednoduše složil na zem.

„Musím ho mít,“ řekl jsem Gaerwyn. „Co za něj chceš?“

Nevnímala moje zoufalství a dál útočila svými otázkami, stejně jako já nevnímal její touhu dozvědět se víc. Nakonec po mně medailon vztekle hodila.

• „Miluju tě,“ řekl jsem prostě a podal Vaener poupě divoké růže, které jsem utrhnul u potoka. Chtěl jsem říct něco víc, ale předešla mne.

„Blázínku,“ zasmála se tomu. „Myslíš, že bych mohla milovat pouhého půlelfa?“

Na krátký okamžik jsem nedokázal dýchat.

Na podceňování a drobné trýznění od ostatních jsem byl zvyklý. Ona mne brala takového, jaký jsem byl. Až teď, konečně, jsem viděl, že i pro ni jsem prostě jenom bastard.

• Probudilo mne pobídnutí v hlavě. „Nespi,“ říkalo.

Otevřel jsem oči a pohlédl na nebe plné hvězd. Tmu prořízl výkřik.

Dívčí výkřik.

Rozhrnul jsem listí, které zakrývalo vchod do strážního hnízda, a tiše sklouzl po kmeni na zem.

Křik přešel ve slastné sténání. Ozval se zvuk trhané látky.

Srdce se mi na okamžik zastavilo. Tušil jsem, co uvidím před sebou, když jsem se plížil podrostem. Hlavou mi vířily vize toho, co spatřím. Ale ani jedna z nich nedokázala vykreslit skutečnost v celé její nahotě.

Na krátký okamžik, když jsem je uviděl, jsem zaváhal.

Ležela tam a spokojeně oddychovala a já si vychutnával pohled na její nahé tělo osvětlené jen hvězdami.

„Nech nás,“ sekla ostře, když mne zahlédla.

Můj nevlastní bratr stojící nad ní se po mne krátce ohlédl a na tváři mu hrál pohrdlivý úsměv.

„Jdi si po svých, Saere,“ zamručel a dál mne nevnímal. Přezíravý jako vždy.

Dřív než stihl reagovat, jsem se sehnul a popadl jeho meč ležící v trávě. V mých očích zaplály dva temné ohně. A meč zazpíval píseň o bratrovraždě.

„Cos to udělal?“ její slova práskla jako bič, zatímco její nahé tělo bylo zkrápěno čerstvou krví. Dívala se na mne zhnuseně, tak jako všichni elfové. A já ji přesto v skrytu duše vždy miloval.

Meč prosil o další krev. Chvíli jsem se zálibně díval na její štíhlou šíji.

Když jsem odcházel, cítil jsem, jak moje záda propaluje pohled jejích očí.

Jejích mrtvých očí.

• Uvědomil jsem si, že uběhlo notných pár chvil a elfka se mezitím přišourala k vozu. Natáhl jsem ruku s medailonem ke Gaerwyn.

„Vezmi si ho zpět, prosím,“ požádal jsem. „Pro mne je to příliš těžké břemeno.“