Spercheios

• Aiss píše:Na koho jsem narazila, je bohatý kupec, o kterém si špitají ti, co zrovna nepomlouvají Konstantina nebo pána Aldrika. Tento obchodník s magickými předměty prý přebývá U Oka, kde si platí nejlepší pokoje, a jak jsem se, mimo jiné, dozvěděla, má překrásnou společnici. Narazila jsem na něj v knihovně, ale nevěnovala jsem mu víc pozornosti, než abych vůbec zaznamenala jeho přítomnost.
• Sven píše:Postarší tiefling v bohatě zdobeném šatu, vypadal jako dobře situovaný člen měšťanstva. „Dovolíte, abych se také podíval,“ řekl prostě a bez dalších zdvořilostí se rychle sklonil nad tělem. Vypadalo to, že je zvyklý vydávat rozkazy, protože ostatní jen mlčky sledovali, jak nad tělem provádí rychlý magický rituál.
• Aiss píše:Tehdy vstoupil... on. Ten obchodník. Nepamatuju si jméno, stěží si vybavím jeho tvář - od té chvíle, co jsem omdlela, bylo všechno tak zamlžené... Vstoupil, a... lidé ho poslouchali. Řekl, že kněžka provede obřad, že bude rozmlouvat s mrtvou a že přinese důkaz, zda je gnoll vinen. Nechápala jsem, kterou kněžku má na mysli - pak mi došlo, že hovoří o mně, že já mám mluvit s Lornou. Chtěla jsem se začít smát, já přece neumím mluvit s dušemi mrtvých, ale bylo mi spíš do breku. Tenhle obchodník, ten tiefling, asi rychle pochopil, že nedokážu udělat to, co jsem podle něj udělat měla - nechalo ho to však klidným, že se prý všechno zvládne, říkal mi tiše.
• Sven píše:Tohle není obyčejný obchodník. Tohle není ani obyčejný mág. Snažil jsem se vycítit jeho podstatu, ale moje snaha po něm sklouzávala jako kapky deště bičující břidlicovou střechu.
• Aiss píše:Provedl rituál, nebo mě spíš provedl rituálem, aniž bych věděla, jak k tomu došlo, stála jsem nad Lornou a tiše k ní promlouvala.

"Dobrá práce, dcerko," řekl tiefling, který Aiss celou dobu držel pod paží

pak obchodníkovi tiše poděkovala. On se zasmál, pochválil její talent

• Nevím, co paní Maeve napovídal, čím ji přesvědčil, či zda ji snad očaroval, ani nevím, jaký mohl mít důvod - nepochybuji ale, že to, že na mě byla paní Maeve jako sluníčko, je dílo pána Spercheia.
• V přijímací komnatě mě čekali oba, on a paní Maeve, bavili se nad konvičkou čaje a nejspíš čekali drahnou chvilku. Prý starý přítel paní Maeve a Janosův známý - i když si nevybavuji, že by se o něm Janos kdy zmiňoval.
• Pán Spercheios z Varteny, tak se představil, obchodník s magickými předměty.
• Už má svá léta, i když věřím, že když byl mladší, dívky - alespoň ty se slabostí pro rohy - se za ním otáčely. On sám byl samá lichotka a chvála - a nenechal si vysvětlit, že si nemyslím, že bych si všechna ta milá slova zasloužila.
• Se zájmem si vyslechl celý příběh o tom, jak se kněžka seznámila s gnollem Konstantinem a jak ještě spolu s bardem a dvěma dalšími zachránili... no, když ne svět, tak alespoň sebe navzájem. Při zmínce o Svenovi se tiefling usmál, zdálo se, že má barda svůj vlastní názor, když se kněžka hlasitě rozčilovala nad půlelfovou tvrdohlavostí.
• Dostala jsem rukavičky. Snažila jsem se odmítnout, ale... velmi naléhal. pán Spercheios čeká před chrámem, trval na tom, že mě doprovodí. Naučila jsem se jednu věc - pánu Spercheiovi se jen velmi těžko říká "ne."
• Pán Spercheios popřel, že zná Kelsona, ale vybavil si případ krádeže magických knih z knihovny Vartenské akademie. Upozorňoval mě na odměnu, která je za nalezení těch knih vypsána
• Popřál jí dobrou noc. Popřál jí, ať se jí nezdají sny o staré výpusti - když bylo jasné, že ho nechápe, dodal, že by se jí nejspíš zdálo o utopených. Stejně nechápala.
• zda pán Spercheios odpoví na dopis, který jsem mu posílala. Odpověď přišla, bohužel ne taková, jakou bych čekala. Večer přiletěl havran...
• "Odjíždím do Varteny, paní. Mám být přítomna při otevírání závěti pána Spercheia."
• Kylara ji však přerušila. "Zachraňte Spercheia. Musím tu něco dokončit, postarám se o sebe."
• "Možná je Spercheios ten, co poslouchá Kylaru, ne naopak," hloubal dál Ghar. "A my jí teď zobeme z ruky."
• Sven píše:„Jeho dům shořel a on zahynul v něm. Povídá se nicméně, že jeho tělo nebylo spálené ani trochu.“
• Aiss píše:Resvinova tvář ztvrdla, když jmenovala pána Spercheia. Zdálo se, že nedokáže uvěřit, že by měl být pán Spercheios blízkým přítelem matky představené.
• s Gharovou pomocí jsme ruiny Spercheiova domu našli během chvilky. Mezi vysokými stromy se tyčily ohořelé zdi a prázdná okna
• (U ruin Spercheiova domu)Pak jsem uviděla ten zvláštní záblesk v paladinově pohledu, když si prohlížel podivný kámen, který mu prý dala Kylara. V jeho očích planul oheň a hlad po krvi a já jsem věděla, že pokud by mi chtěl někdo ublížit, tak tohle je to místo, kde by nikdo nezaslechl můj křik
• N:Aiss s Gharem jsou pak dost na nože
• Aiss píše:Usoudili jsme, že byl zřejmě dům pána Spercheia hlídaný nějakou magií, která pomátla naše vnímání.
• Sven píše:V jedné místnosti v katakombách na katafalku ležel Spercheios, chráněn neznámou silou.
• Vrstvení kouzel kolem Spercheia bylo zvláštní. Nejevil ani nejmenší známky rozkladu. Vlastně až na to, že se nehýbal, vypadal téměř jako živý. Byla to jakási zvláštní magie, přírodní, prvotní. Mnohem mocnější, než všechno co jsem znal. Někdo si dal opravdu hodně záležet. Jen nevím, jestli na tom, aby nás a nám podobné udržel venku. Nebo aby Spercheia udržel uvnitř.
• Šedivec:„Spercheia jsi znal dobře a přijal jsi jeho způsoby. Ostatně, (Aiss) má podobný půvab jako Kylara,“ prohlásil nakonec.
• „Spercheia zabila jeho chamtivost,“
• Sven píše:„Pamatujete si na tu chlupatou věc ze Stínopádu?“ zeptala se Gaerwyn. „Měla v žaludku prsten. Když jsme potkali Spercheia v Sarbatoin, hrozně po tom prstenu toužil. Bylo na něm napsáno Doverovi z lásky. A kdybych ho chtěla vrátit majiteli, musela bych prý umřít. Spercheios mi za něj dal tenhle toulec a ještě další věci.“ 
• Rozhovor s dryádou:„Kde je tvůj domov?“ zašeptal jsem. „Pamatuješ si cestu?“

Jemně pohnul hlavou, když jsem ho držel v náručí. „Zpívající jeskyně.“

„Co je poslední, co si pamatuješ? Hrozí ti tam nebezpečí?“ ptal jsem se dál a dál, věda, že času není nazbyt.

„Přišel muž. Tiefling. Rozmlouval s námi,“ odpověděl.

• Měl jsem svoje podezření. Popsal jsem mu Spercheia a hlavně tvar jeho rohů, které prý má každý tiefling unikátní. Přikývl na souhlas.
• Pokud Resvin byl mistrem v oboru magie růstu, pak to zřejmě on uložil Spercheia k odpočinku. A ptát se přímo na jeho kouzlo mohlo vzbudit nežádoucí pozornost nebo obavy.

„Zajímalo by mne, jestli je magie růstu vždycky dobrá nebo může být použita i pro zlé účely. Zda může ve spojení se smrtí život i brát.“

„Neměj strach, synu,“ řekl trpaslík. „Magie růstu nemůže být užita ke zlému. Možná, že to, co se jeví mrtvé, není mrtvé docela. Magie růstu tomu pomáhá nabrat síly.“

Věděl jsem to. Možná jsem těm slovům připisoval příliš mnoho, ale zdálo se mi, že to potvrzuje to, co jsem si myslel. Spercheios nebyl tak docela mrtvý. Ale ani živý.

• Pokud Spercheios není mrtvý a má přitom být při čtení závěti prohlášený za mrtvého, je možné, že mu ještě někdo zkusí pomoci na onen svět.
• Aiss píše (Alandra):"Nikdy bych nevěřila, že může Spercheios prostě... zemřít. Právě on. Vždy se na pár let ztratil, aby se zase objevil odnikud, s těmi nejneuvěřitelnějšími historkami pro pobavení dětí. Ale že by zemřel..."

"Většinou jsem to byla já, kdo za ním běžel s prosíkem," pokračovala čarodějka. "Proto mě překvapilo, když přišel s tím, že potřebuje moji pomoc. Něco u mě uschoval a žádal mě, abych tě přivolala, kdyby se mu něco stalo."

• "Ten havran byl vaše dílo," odpověděla si tieflinka na otázku, která jí ležela v hlavě několik dní. "Ano. Zdálo se, že na tobě Spercheiovi záleží."
• Vendamir mi nabídl, abych tedy převzala roli mistra Resvina, který měl přednést stanovisko víry ve věci Spercheiova úmrtí.
• Předal mi krabičku, kterou zanechal Spercheios u paní Alandry. Je to malé dřevěné pouzdro ze světlého dřeva, zdobené řezbami větví a listů. Na dotek hřeje, vydává příjemné, živé teplo. Když jsem mluvila s paní Alandrou, tak v jeden okamžik potvrdila to, co jsem předtím tušila, a prohloubila moji zoufalou naději - že Spercheios není tak docela mrtvý, ačkoli živý jistě také ne, a že není dobré, aby to kdokoli zatím věděl. Předpokládám, že s tím to pouzdro nějak souvisí, a nechápu, proč by měla být taková věc dražena, ale doufám, že se to samo včas vyjasní. Nevšimla jsem si žádného víčka nebo zámku, na tom ale zatím nesejde - nemám v úmyslu schránku otevírat, rozhodně ne teď.
• Spercheios měl s Aldrikem v Sarbatoin nějaké obchodní jednání, a co jsem si pamatovala, Aldrik nevypadal výsledkem setkání právě potěšen. Zajímalo by mě, zda je náhoda, že právě jeho neuznaný syn čte Spercheiovu závěť.
• Pán Vendamir vyhlásil, že podle zkoumání města je Spercheios mrtvý a pak přišla řada na mě. Tou dobou už byl Roderik tak nervózní a roztěkaný, že mi namísto předpokládané otázky, na kterou bych mohla odpovědět prostým "ano," položil dotaz jiný a mně nezbylo, než prokličkovat s celou větou. Svědectví Havranů říká, že pán Spercheios není mezi živými, řekla jsem. No, vlastně jsem ani nelhala.
• Tehdy vyndal notář ze záňadří obálku se závětí. Mohla jsem slyšet jeho srdce, jak divoce buší. Na okamžik jsem si vybavila Gharovu poznámku, když jsme se s Roderikem setkali - že prý se tváří, jako by šel na smrt.
• V okamžiku, kdy Roderik rozlomil pečeť, svět vzplanul.
• I Konstantin mířil k vozíku, stříbrný váleček v tlapě.

"Konstantine!" zavolala na něj a vydala se k němu.

Gnoll se zastavil, otočil ke kněžce hlavu.

"Konstantine, dej mi tu věc, prosím," řekla pevně, její tón naznačoval spíše žádost, než prosbu. S nastavenou dlaní se zastavila na krok od chlupáče. "Dej mi to, udělám, co je třeba."

• Když jsem ho pak brala do ruky, cítila jsem chlad a smrt. Chci, aby tu věc prozkoumala paní Alandra, v naší přítomnosti.
• Stříbřité pouzdro na svitky, na každé straně uzávěr - na jednom strom jako symbol života, na druhém lebka, symbol smrti. Od konců se odvíjely dvě spirály textu, vzájemně se proplétající - v jedné jsem poznala spletitou řeč Prvorozených, ve druhé její zparchantělou odnož, jazyk Propasti.
• Přečetl nám spirálu textu, které rozuměl - modlitbu, která měla udržet duše uzamčené uvnitř tam, kde byly. A ačkoli jeho jméno nebylo nikde přímo zmíněno, nepochybovali jsme o tom, že se dovolává Vecny, šejdíře, kejklíře, pána klamu a tajemství.
• Sven píše:Co když, říkal jsem si, Spercheios plánoval triumfální návrat zpět mezi živé. Možná, že rozlomení pečetě mělo nasát životní sílu z okolí a přivolat Spercheiovu duši, aby se spojily v jedno tělo. Jenže když byla duše pryč a kouzlo jen sálo životní sílu, objevil se místo toho jenom elementál. Duši to sice přivolalo, ale stále uvězněnou uprostřed nedotknutelného válce.
• Aiss píše:Tehdy nám Sven přednesl svou teorii - mocní mágové prý někdy dokonce nevědomky přistoupí na svody kejklíře Vecny, který přese vše zlé, co znamená, také drží mnohé vědomosti a tajemství. Že se to mohlo stát i Spercheiovi - a jeho duše by mohla teď být uvězněná uvnitř toho pouzdra. A já jsem pro jednou i připustila, že by to mohla být jedna z možností.
• dřevěnou krabičku. Sven ji prohlédl a prohlásil, že je opředená přírodní magií, stejně jako bariéra, která chrání Spercheiovo tělo tam v márnici - že je ale divočejší, surová.
• Vyslovil také domněnku, že by uvnitř mohl být klíč ke Spercheiově návratu. Jen mi nejde z hlavy, proč by to Alandra neudělala už dávno, kdyby to skutečně bylo možné…
• Až pozdě jsme si všimli, že se Konstantin, který odběhl za voláním přírody, dlouho nevrací. A že jsou Vecnovy svitky pryč.
• N:Konstantin se vrací ze „Stínopádu“, bez svitku. Nic si prý nepamatuje.
• Aiss píše:Muži pána Durmena nalezli v Roderikově kanceláři dokumenty, které stvrzovaly převod Hladové Tlamy a pozemku kolem jeskyně na pána Spercheia. Původním vlastníkem byl pán Aldrik z Bree - možná obchod, co uzavírali v Sarbatoin.
• Jak se zdá, jeho největším zájmem je získání ruky paní Bereviky z Krkavčí Skály. K tomu mu snad mohl Spercheios pomoci - snad byl součástí platby i prsten, který získal od Gaerwyn, prsten, který Gaerwyn našla v divočině - prsten, který měl dokazovat, že jeho vlastník, Dover, už není mezi živými.
• Kelson. Pán Spercheios mi říkal, že ho nezná. Podle paní Alandry to byl ale Spercheiův učedník, tedy do okamžiku, než mu cosi ukradl a zmizel. Knihy z Akademie - ty, které měl půjčené Spercheios.
• Pán Spercheios. Co na to říct. Jak obtížné pro mě je někomu důvěřovat. A když to jednou udělám, obtočí si mě kolem prstu a do očí mi lže. Podle Vartenských Pánů není mrtev, není ale ani naživu. Takže vlastně nic moc nového. Jen nějaká ta hořkost a zklamání z někoho, kdo si mě dokázal získat.
• Kylara. Do města přišla se Spercheiem a říká se, že prostě patří k sobě. Ať jako jeho otrokyně, učednice, nebo milenka. Lidé se v zásadě dělí do dvou skupin, na ty, co ji chtějí, a ty, co i nesnáší. Pro jednou mám pocit, že jsme s paní Alandrou našly společnou notu. Podle pána Durmena byla Kylara hlavním důvodem sporu mezi pánem Resvinem a Spercheiem. Prý mu ukradla žezlo Života, jakýsi mocný artefakt… Spercheios ale popřel, že by ho měl.
• Krvavé svitky. Podle paní Alandry nejsou samy o sobě nijak spjaté s kejklířem Vecnou - prý slouží jako nástroj paktů s démony či ďábly. Vecnovi bylo tedy zřejmě vázané jen pouzdro, které samotné nejspíš mělo určitou moc. Účelem Svitků je připoutat duši tak, aby nemohla odejít. To nastiňuje možnost, že k nim byla připoutána Spercheiova duše. Krajně nepříjemné, vezmeme-li v potaz, že Konstantin Svitky někam odnesl a my ani nevíme kam.
• Sven píše:„Krvavé svitky prý kdysi vytvořil jakýsi šílený černokněžník, ale s Vecnou moc společného nemají,“ vysvětlila Alandra. „Jsou to pakty s démony a ďábly. Zabraňují duši odejít tam, kam by chtěla, i tomu, aby byla nalezena.“
• Aiss píše:O Tlamě se zase říká, že když člověk prochází jeskyněmi dost dlouho, dojde právě až do Vílích Temnot.
• Sven píše:Zbystřil jsem. Hladová tlama byla tím místem, na které nás Spercheios několikrát upozorňoval. Říkal, že bychom se tam měli jít podívat. Údajně kvůli gnollům. Zřejmě měl s naší návštěvou spojené ještě nějaké vlastní postranní úmysly. Bylo to ostatně místo, odkud pocházela dryáda zachráněná z Šedivcova domu, a jejíž poslední vzpomínkou bylo setkání se Spercheiem. Zpívající jeskyně, tak mu říkala, byť poté, co prý pohltilo místní obyvatele, si získalo své nynější temné přízvisko.
• Aiss píše:Říká se, že v podzemních říších jsou přirozené opony mezi světy nejslabší a zkušený cestovatel dokáže procházet mezi Divočinou, světem živých a Stínopádem jak se mu zlíbí.
• Sven píše:„Kdo byl předchozím majitelem jeskyně?“ zopakoval jsem otázku.

„Pan Aldrik z Bree,“ vložil se do toho Durmen. A střípky doposud roztříštěné mozaiky začaly rychle zapadat do sebe. Aiss připomněla, že je viděla si mezi sebou cosi vyměňovat. A Gaerwyn si zase vzpomněla na svůj prsten s věnováním Doverovi, který Spercheios tolik chtěl. A všechno nasvědčovalo tomu, že Aldrik vyměnil se Spercheiem Hladovou tlamu za prsten.

• Jakkoliv se to mohlo zdát malou cenou, prsten mohl být výtečnou pákou v Aldrikově úsilí dvořit se Doverově ženě, která stále očekávala manželův návrat.
• Aiss píše:Pán Durmen nás požádal, zda bychom se oficiálně neujali šetření smrti pána Spercheia.
• Krabička mi umožňuje projít bariérou, která Spercheiovo tělo chrání - a Sven souhlasí s tím, že spolu ty dva zdroje přírodní magie nějak souzní.
• Také jsem si ověřila páně Spercheiův stav. Dokázala jsem nahmatat tep, možná slabý a pomalý, ale nepochybně přítomný. Tělo vlažné, ne však mrtvolný chlad a ve tváři jako by se usídlil pobavený úsměšek.
• (Ve Spercheiově domě):Sven poukázal na dva prázdné podstavce v další části domu a připomněl, že to byl Spercheios, koho zachráněná víla viděla předtím, než upadla do mramorového nevědomí.
• N:Byla tam spekulace, jestli je Šedivec dostal od Spercheia, nebo jestli si je vzal sám.
• Aiss píše:Měsíc vylákal také duši někoho, kdo zřejmě býval Spercheiovým majordomem - prohnal se mezi námi, tahaje z nás teplo a sílu. Jeho mysl pokroucená, z muže, kterým býval, nezbývalo nic, jen nebohá stvůra hnaná měsíčním světlem.
• Znovu a znovu se žnec dožadoval Spercheiovy duše, ač mu Konstantin neustále přidrzle opakoval, že už ji odevzdal kamsi do devíti pekel.
• Dál jsme pokračovali v průzkumu - Gaerwyn objevila, že stará studna v zadní části domu je víc než jen studnou. Ve skutečnosti tahle kamenem obezděná šachta sloužila jako přístup do katakomb, které, jak se zdá, tvoří síť pod celým městem.
• Vstup byl chráněný proti vniknutí zespoda z chodeb - nad pěticí magických pečetí jsme si procvičili jak mysli, tak těla, nakonec jsme je ale dokázali odstranit, aniž by někomu vzplály do obličeje.
• Sven píše:Vypadalo to jako práce vícero lidí. Tři profesionální a dotažené, zřejmě Spercheiovy. Jedna spíchnutá narychlo a trochu hrubě, snad Kelsonova práce. A jedna rafinovaná a skrývající ošklivá překvapení za první vrstvou magie. Kylara, byl můj osobní tip.
• Magii pečetí jsme bezpečně překonali. „Vypadá to, že to nastražili spíš na někoho, kdo by se snažil dostat dovnitř,“

„A přesto tudy někdo do domu pronikl,“ podotkla pak elfka, zkoumajíc stopy. „A také z něj.“

„Dolů jdou boty opatřené takovou zvláštní ostruhou,“ poznamenala Gaerwyn. „Takové jako měl ten týpek u brány,“ vzpomněla si.

„Talos Garth, člen Aldrikovy stráže,“ doplnila kněžka.

„No a nahoru, nejsem si jistá, ale mohl by to být Growald.“

• „A já mám asi odpověď na to, jak se dostali přes tu past,“ ukázal jsem na chvatně dokreslené znaky, kolem míst, kde bývaly pečetě. Tvořily cosi jako výjimky. Povolení k průchodu.
• Aiss píše:sestoupili jsme do vlhké zatuchliny podzemních chodeb. Zde elfka objevila dvoje stopy - jedny přicházely ze směru od Šedivcova sídla a zřejmě mířily dál nahoru do Spercheiova domu, podle Gaerwyn patřily Growaldovi. Druhá sada stop se naopak spouštěla ze Spercheiova domu a mizela kdesi v temnotě směrem do vyšších částí města - v těch jsme poznali stopy Talose Gartha (až Lanar mi řekl jeho jméno a pověděl mi, že se tenhle muž po městě vyptával na pána Spercheia).
• Ani Gaerwyn bohužel nedokázala ze stop vyčíst, kdy který z nich prošel. Rozhodli jsme se sledovat Talosovy stopy.
• Sven píše:Chodby pod Spercheiovým domem byly překvapivě rozsáhlé, ale identifikovali jsme přinejmenším dva směry. Jeden do katakomb, k mrtvým. Ale my dnes sledovali živé a stopy s ostruhou nás nakonec vyvedly zpět na povrch za místním zbrojířstvím.
• (rozhovor s kovářem):„Zahlédl jste v poslední době něco podivného na zadním dvorku?“ zeptal jsem se, když jsem spatřil, že Gaerwyn s Konstantinem tam asi našli něco zajímavého. „Možná nějakou vílu nebo podobnou havěť,“ doptávám se, když vidím, co mi signalizují.

Ale trpaslík jen krčil rameny. „Býval tu hájek, kde tyhle bestie žily. Tam co je dnes dům pána Spercheia, ale to už je dávno. Vílu tu jaktěživ nikdo neviděl.“

• Aiss píše:Hledala jsem spojitost mezi bariérou, která obklopuje páně Spercheiovo tělo, krabičkou, kterou jsem měla v držení, a Žezlem Života, které měla Resvinovi údajně ukrást Kylara.
• Pán Resvin mi potvrdil, že on bariéru zcela jistě nestavěl, a zmínil se, že její existence jen potvrzuje to, že se Žezlo dostalo do Spercheiových rukou. Řekl mi, že hlavním účelem neviditelné stěny není zabránit někomu, aby prošel k tělu, ale že tahá z okolí životní sílu, aby udržovala tělo nad hranou smrti. Protože ale nemá živé zdroje, ze kterých by čerpala sílu, bere její zbytečky z mrtvých a tak ruší jejich spánek. Brzy se může stát, že se mrtví vzepřou a začnou si vybírat svou daň - v takovém případě by pán Resvin musel bariéru zlomit, aby tomu učinil přítrž. Ujišťoval mě ale, že ať se o něm a jeho napjatém vztahu se Spercheiem říká cokoli, nedělal by to rád.
• Možná byla chyba ukazovat mu tu krabičku - ale on se mnou jednal na rovinu, chtěla jsem mu oplatit stejnou mincí. V okamžiku, kdy ji spatřil, zblednul. Prý rouhání. Prý svatokrádež. Prý musel někdo zemřít strašnou, zoufalou smrtí, aby tahle věc mohla vzniknout.
• "Něco bych tu měla," ozvala se čarodějka za jejími zády. Dívka ji žádala o nějaký vzorek Spercheiova rukopisu, Alandra teď svírala v ruce několik přeložených listů papíru. Nezdálo se, že by je příliš chtěla vystavovat kněžčině zraku.

"Tady," Aiss uhladila prsty stránku, vědoma si její neochoty posunula knihu směrem k čarodějce. Původní text byl obklopen poznámkami různého stáří, úhledné štíhlé písmo, které vyplňovalo většinu volného prostoru, bylo zjevně nejnovější. "Podívejte se sama, lépe poznáte, jestli odpovídá."

Paní Alandra se krátce usmála, usedla ke stolu a sklonila hlavu k zažloutlému papíru. Nejprve se v její tváři objevil údiv, ten však byl brzy vystřídán zájmem. Hodnou chvíli srovnávala písmo v knize se svým dopisem, než se konečně podívala na kněžku.

"Skutečně, ty poznámky jsou Spercheiovy. Velmi... zajímavé," nepřítomně pokývala hlavou. "Jak tě to napadlo?"

Aiss pokrčila rameny. "Myslela jsem, že je psal Kelson. Ale pak když jsem zjistila..." Na chvilku se odmlčela. "Některá slova tam jsou psaná v turathi. Mladý čaroděj toužící po moci by uměl jazyk starých tieflingů možná tak z moudrých spisků, vznešená, důležitá slova. Tahle jsou tak... přirozená, hovorová, ten, kdo to psal, zná ten jazyk velmi dobře. A vy jste říkala, že to byl Spercheios, kdo si ty knihy od vás půjčil.