To je od tebe tak sproste..., ... az jsem za to rad :)
Uz se nemohu dockat.
Ale jednu vec si neodpustim... (promin Alnagu)... takova mezihra (nebo spis dovetek). Tak se snaz... Alnagu :)
„Našli jsme ho, otče. Trvalo to, ale našli jsme ho.“
Mladý půlelf odhrnul bílý letní plášť se symbolem hořícího ohně a z kožené brašny vyjmul rozpadající se deník. Nebo alespoň to, co z něj zbylo. Udělal několik pomalých kroků k opěrce starého křesla, které stálo u krbu.
Stařec, jenž v něm seděl, podvědomě zvednul ruku, aniž by odvrátil zrak od ohně. „To je moc dobře. Děkuji synu. Četl jsi jej?“ Chvějící se prsty přejely po hřbetu přijatých desek.
„Jistě že ne,... poprosil jsi mne o to.“ hlas mladíka se na chvilku zadrhnul. Starší z obou diskutujících se neznatelně pousmál, a oheň, který před ním plál, to umně zamaskoval.
„Jak vidím, jsi synem svého otce. A já bych tě nechtěl zklamat. Ta doba si žádala velmi nepříjemná rozhodnutí. Ale teď už jdi za matkou, jistě jsi jí chyběl.“
Za půlelfem, který právě odešel, zaklapnuly tiše dveře.
„Zapomínáš ale, že je také synem své matky, můj drahý.“ místností se ozval jemný hlas elfky. Z koutu místnosti se odloupnul stín, právě ve chvíli kdy stařec vhodil zbytky svého deníku do plamenů.
„Na tebe se ale nedá zapomenout, má drahá Jiskřičko. ... Nedá.“