Sestry

*** Pakt ***

„Co mě to bude stát?“ říká Marie a hledí zpříma do očí překrásné Eladrinky. „Ale ale“ tvář eladrinky se rozzáří „tak krásná tvářička a tak nevychovaná?“ odpoví laškovným hlasem „možná bych tě za to měla potrestat“ a ladným krokem se k ní přibližuje. Nenech se vyprovokovat, na to přesně čeká. Eladrinka zdvihne pomalu ruku a jemně ji pohladí po tváři. „Tři životy“ šeptá eladrinka sladkým hlasem „tři životy mají velkou cenu, opravdu ji ale dokážeš zaplatit?“. Pak se předkloní a políbí jí. „První“ ozve se vysoký hlas z pravé strany „má cenu ženy jménem Stela.“ „Druhý“ ozve hluboký hlas za zády, „má cenu následníka trůnu“. „Třetí“ ozve se šepot z levé strany „třetí má cenu žezla“. Marie cítí, jak se uvnitř třese, je to hnus? je to strach? hnus ze sebe samé? nebo strach z toho kam došla a čím se stala? Ztrácím nad sebou kontrolu! okřikne se. Klid jinak to všechno bylo k ničemu. Odstrčí ji. „Je to všechno?“ zeptá se a s úlevou zjišťuje, že veškeré emoce zůstaly ukryty uvnitř ní. Eladrinka ale jako by jí vůbec neslyšela. Dál na ní upírá své rudé oči a rukou jí při tom pomalu sjíždí po rameni dolů. „Tak čistá a jemná“ šeptá zasněně „Tak sladká“ a jazykem si olízne horní ret. Marie pevně uchopí eladrinčinu ruku „Je to všechno?“ opakuje chladně otázku. Oči eladrinky se přimhouří a prudce se jí vyškubne ze sevření. Ladným krokem přechází pomalu za záda Marie. Jak ji míjí přiblíží ještě jednou svou tvář a zašeptá jí do ucha „Pokud selžeš, bude tě to stát tvůj život“, a pak se už kroky pomalu vzdalují až zcela vymizí. Chvíli ještě vyčkává než se otočí, je pryč uvědomí si. V ten moment jí podklesnou kolena a ona zhroutí na zem.

***

Nenávidí ho? Miluje ho? Využívá on ji nebo ona jeho? hledí za odcházejícím Girelem. Znovu si lehne a přitáhne si kožešinu ke krku. Nebýt jeho, možná by tu její sestry ještě byly. Jenže, i přesto jaký je, ji k němu vždy něco přitáhne. Je jí jasné že není součástí jeho snu, dává jí to neustále najevo. A přesto. Přesto… Od cesty se ozývá hlahol. Partička se vrací, nic k nim už necítí, jen zklamání. Zachraňovaly jim životy a pokládaly ty svoje. Za co bojovala? Za Kontura? Za budoucnost? Jakou budoucnost mají ti kteří padnou v boji? Natáhne se po oblečení a začne se oblékat. Komtur začíná něco tušit, je stále méně a méně důvěřivější. Upraví si vlasy a zkontroluje zda všechno perfektně sedí. Pak v kovovém odrazu uvidí svůj obličej. Kdo jsi? ptá se sama sebe ale nedokáže si odpovědět.

***

„Půjdu za nimi a budu na ně dohlížet“ říká Konturovi ale ten neodpovídá a tiše sedí naproti ní. S hlavou stále sklopenou se ale po chvíli zeptá „Kdo jsi? Znal jsem tě, důvěřoval jsem ti, ale nyní v tobě je něco cizího. Kdo jsi?“. Hračka? To jsem vždycky byla. Tvoje hračka. Loutka. Pomyslí si ale nahlas odpoví „Věrná služebnice plamene“. Komtur pozdvihne hlavu a zpříma se na ní zadívá. Chce mu ten pohled oplatit ale v moment kdy se jejich pohledy střetnou její ruka automaticky vystřelí k meči. Příliš pozdě. Obrysy Kontura se rozmažou a ona cítí drtivou ránu která ji odhodí o několik metrů zpět. Formorián?! hledí v šoku na přeměněnou paži Kontura. Pryč! Musí se hned dostat pryč! Naštěstí jí náraz nevyrazil dech ale i tak cítí že má hruď v plamenech. Těžce se zdvihá, jediná možnost je dostat se odsud pryč. Běží k opatství když za sebou slyší Komturův křik. „Girele! Chyť tu thieflingku a přiveď ji sem! Víš jak jak jsme se bavili o tom jak bys chtěl strávit zbytek života. Doveď mi jí a zajistím ti takový život.“ „Provedu pane!!“ ozve se hlas Girela.

Z posledních sil běží k portálu jehož prostup se už téměř uzavřel. Prostupuje, ale po ní se to daří i dobíhajícímu Girelovi. Divné, je ráda že to stihl.

***

Leží na zemi a ztěžka oddychuje. Adrenalin pomalu vyprchal a ona si uvědomuje že je kolem ní spousta krve. Její krve. Girel a část jejich skupiny se objevují nedaleko ní. Snaží se odplazit do úkrytu ale Girel si jí všiml a jde k ní. Cítí jak ji tvrdě uchopil a ona nemá sílu se bránit. Začíná jí svazovat. Nakloní hlavu aby mu viděla do tváře. Nic. Prázdnota. Nic pro něj neznamenám slyší v sobě prázdný hlas. Věděla to a přesto se proti tomu neuměla obrnit. Zatmívá se jí před očima, asi ztratila příliš mnoho krve. K čertu se vším.

****

Otvírá oči. Kde to jsem? Oči si pomalu přivykají světlu. Vězení? Ne je tu nábytek, okno, obrazy, vůně květin. Kde jsem? Pak si oči konečně zvyknou a ona si prohlíží obrazy na stěně. Domov Jiskry uvědomí si šokovaně. Zkouší se posadit ale prudká bolest jí vrátí zpět. „Odpočívej ještě, ta rána se zhojí až za pár hodin.“ V šoku se otočí za tím hlasem. Sedí tam elfka. Jiskřina matka.Hledí na ní a najednou jen stěží hledá slova. „Jiskra..“ začne. Elfka sebou ale při tom slovu trhne jako by ji někdo udeřil. Vstane. „Ne, nechci nic vědět“ a kulhavým krokem se vydá ke dveřím. „Můžeš tu být jak dlouho budeš potřebovat“ řekne ještě tiše než se dveře uzavřou. Křečovitě k sobě tiskne pálící víčka a kouše se do rtu, kéž by to byl všechno jen sen.

****

Marie spěšně kráčí temným tunelem a za sebou na řetěze vede Stelu a následníka. Cítí že jí jsou v patách. Musí přidat. Dluží jim to, za všechno co spolu prožily, za všechno co jí daly. Získat Stelu, následníka a žezlo bylo snadnější než myslela. Nyní už jen stačí najít ji. Trochu jí zklamalo že nikde nepotkala Girela. Vzpoměla si na jeho pohled když jí spoutával. Vlastně je to tak asi lepší. „Stát, ty nesmít projít!“. Ani si neuvědomila že už je tak daleko. „Pusťte mě dovnitř, nepoznáváte znak Asmodea?“ a zkouší projít. „Ty nemůže projíd! My tě ale chtít sníst!“ ozve se druhý strážný. Nemám čas se s vámi tady vybavovat! „Prostě mě pusťte nebo další věc co budete jíst jste vy sami!“ Čas! Čas! Vyrazí vpřed a švihne mečem. Jeden strážce se hroutí k zemi. Druhý ale včas uhnul. Najednou se jí kolem krku omotá řetěz. Stela se uvolnila a snaží se jí uškrtit pomocí řetězu. Čas jako by se zastavil. Sleduje jak Následník prchá kamsi do tmy. Z chodby už dohléhá křik pronásledovatelů. Druhý obr se rozmachuje k úderu. Je konec. Uvědomí si. Možná je to tak lepší, konečně se přidám k sestrám. Pouští řetěz který držel Stelu. Jdi k čertu. Padá na kolena a bere do rukou dýku. Naposledy se zhluboka nadechne a pak už jen cítí jak jí chladný kov vniká do břicha. Padá k zemi.

****

Najednou nad sebou vidí Girela. Jeho tvář je k ní lhostejná jako vždy. Přesto se v ní probouzí touha po životě. Levá ruka začíná sama na zem kreslit obrazec který už ani netušila že zná. Je na dosah u ní. Dokreslila obrazec. Zadívá se mu do očí. Jako by jí to chtěl ulehčit. Proč zrovna kouká jinam? Nahmátne dýku a vrazí mu ji do mezery v brnění. Teď už nebude sama. Už nikdy nebude sama.

**** Jiskra

Jiskra se rozhlíží kolem sebe. Bojovala u brodu s Marií po boku a pak, pak cítila bolest, padala k zemi. A ocitla se tady. Lesklé stěny které jí obklopují a svírají. „Haló!!“ křičí z plných plyc ale neslyší se. Kde jsem? Uzavřená místa jí vždy děsila. „Haló!!! Je tady někdo? Kde to jsem?!“ snaží se znovu křičet. Najednou si uvědomí divný známý pocit. Kdy ho měla? Je to již tak dávno. Den kdy jsem utíkala. Mistr a učedník. Proč se jí nyní vybavují? „Ilade? Dýmku“ ozve se nějaký hlas a v ozvěnách se odráží od stěn. „Proč ne ona, mistře?“ ozve se další. „Zabil jsem ji!“ hlasy se začínají překřikovat jeden přes druhý „Proč ona? Proč ne oni, Mistře?“. Pak je najednou ticho a před ní se zjevuje tvář starce. Vybavuje si ho z toho dne ale tahle tvář je trochu jiná, starší. Vousy má zcela bílé a na mnoha místech jsou spečeny žárem do chuchvalců. Jeho tvář působí děsivě ale oči, jeho oči jí uklidňují. „Je čas maličká“ pronese a ona najednou ví kde je.