Bratři

Přítel není přítelem, otevřené dveře jsou už uzavřeny.

*** Asmodeův žalářník a Kozlovsky

Zrak Kozlovského spočine na rozlomené ochranné pečeti mohutných dveří. Táhne se to už celé věky. Myslel si, že ta skupinka těch šašků selže a on konečně bude moci nahradit Komtura, jeho přežité ideály i postupy. Proč to nechápe, proč to nevidí? Nadechne se a jeho ramena mírně poklesnou. Ten slib je jediné co ho ještě žene stále dál. Teď už nemůže couvnout. Z ruky se na zem sype jemný prach z rozdrcené pečeti. Dveře hrobky se otevřou a z nitra se vyhrne chlad a pach zatuchliny. "Ale ale, kohopak tu máme? " je slyšet skřehotavý hlas. Kozlovský vstupuje dovnitř a dveře za ním se uzavřou. Už není cesty zpět.

//// Historie dne kdy se zastavily hodiny ///

*** Sen bratra Lakotnického

Bratr Lakontnický sedí na posteli a rukama křečovitě objímá kolena. Byl tady mnohokrát předtím. Zpropadený štít! Slyší zoufalý výkřik ve své mysli. Zdvihne hlavu a rozhlídne se kolem. Bezbřehá tma a prázdnota. Opět se schoulí a zavře oči. Chci se proudit, chci se probudit. Mumlá si v duchu. Ozve se cinkot. Jsou tady. Pozdvihne hlavu. Stovky dávných rytířů téměř nehybně stojí kolem něj. Znetvořené tváře, pomačkané zbroje a zbraně, z kterých kamsi do temnoty odkapává krev. "Jděte pryč! Nemám ho!" vykřikne hystericky. "Nemám ho! Slyšíte? Co po mě chcete? Vysmát se mi?". Křečovitě zavře oči. Nejsou tady, nikdo tady není, je to jen sen, je to jen sen, je to jen sen… opakuje si v duchu. Cinkot náhle utichne. Jsou pryč? Opravdu jsou pryč? Zdvihne hlavu a otevře oči. Před ním stojí člověk v kovářské zástěře. Toho ještě neviděl. V ruce svírá kladivo rozžhavené do ruda. Tvář pokrytá spáleninami hledí přímo na něj. Kdo to je? Další co by mi chtěl ukrást můj štít? Kovářův pohled se od něj odvrátí a jeho postava pomalu mizí. Přichází temnota, chladná temnota. Z koutku úst bratra Lakotnického visí slina a jeho komnatu v zápětí naplní šílený smích.

**** Pšenický

Bratr pšenický se pomalým krokem blíží k jídelně. Pot mu stále stéká po zádech ale na tváři má spokojený, mírně vyčerpaný výraz. "Tak co bratře, doufám, že se dnes nezpozdí večeře. A bylo by dobré, kdyby to dnes nechutnalo jako vařené splašky" pronáší hlas, který mu okamžitě kazí náladu. Bastard co natahuje hodiny, probleskne mu hlavou. "Kdepak, jsem si jistý, že dnes ti bude chutnat bratře" pronese. Bratr Věžický si ale nevšímá divného podtónu v jeho hlase a vesele pokračuje dál ve své cestě. Ignorantskej línej nabubřenec.

Služebnictvo nanosilo na stůl jídlo. Nuže, je čas toho nabubřence Věžického zchladit a zamíří k jeho místu s připraveným jídlem. Z kapsy a vyndá lesklé ozubené kolečko.

**** Bouřlivý

Bratr Bouřlivý stojí nad mapou a rukou si mne svůj dlouhý vous. "Měli bychom zaútočit co nejdříve, každým dnem slábneme a oni sílí. Zvědové hlásí, že se k Bílému přidal klan Ostrodrápích. S momentem překvapení by snad ale šlo získat potřebnou výhodu a jednou provždy se jich zbavit". Elidir sedící za stolem ale jen zavrtí hlavou. "Ne, během týdne by měl dorazit Kozlovský s posilami a zásobami. Takže tady pěkně budeme sedět a čekat. Jen ať si zaútočí. Dokud máme magickou obranu jsme v bezpečí".  „Probůch Elidire, je jen otázkou času než najdou cestu skrz! V bariéře se objevují skuliny, co když se jednoho dne zhroutí? Co potom!?" napůl vybuchne Bouřný. „Místokráli“ opraví ho Elidir. "Ne, nebudeme útočit dnes, ani zítra, a nebude útočit, dokud neřeknu. A to bylo poslední slovo. Pokud není nic dalšího, přeji dobrou noc“ a pozornost upře do nějaké knihy.  Bouřný chvíli jen tak stojí a ruce svírá v pěst "Jak si přeješ místokráli" odvětí nakonec a rychle opouští místnost. Jak to může ignorovat? Kleje v duchu. Obloha se opět zatáhla a tak přes sebe přehodí plášť a čvachtajícím bahnem se vydá směrem k jídelně.

**** Bratr Přejed

Jídlo, je to asi to jediné na co se tady dá těšit. I když poslední dobou to už taktéž přestává být pravda. Kuli obležení jim došly zásoby čehokoliv co je chutnější nežli vývar z rytířských ponožek. Z věšáku si bere tlustý plášť. Představa že musí vyjít do chladného deště mu ale radost nedělá. "Dobrý večer bratři " pronese při příchodu a vyráží ke svému místu. "To už přestává všechno!" zahřmí jídelnou hlas bratra Bouřlivého a jeho židle prudce odlétne dozadu. "Kde máš zbroj, bratře!? Kde máš meč, bratře!?". Bratr Přejed překvapeně pohlédne do tváře Bouřného. Zbroj nenosí na večeři už dlouho tak proč mu to vadí zrovna teď? ale výraz jeho tváře ho přiměje udělat dva kroky vzad. "Já, já, vždyť se nebojuje, je chladno, proč se zbytečně tahat se zbrojí ne?" zkouší odporovat. Oči Bouřlivého se do něj zavrtávají stále hlouběji. Pak najednou šáhne po meči a vydá se k němu. Bratr Přejed zbělá a začne couvat ke dveřím "Co, co to děláš?". „Tvoje zbroj bratře, tvůj meč bratře. Ptám se tě ještě jednou. Kde jsou? Kde by měly být?" a jeho slova znějí jako hřmot bouře. Bratr Přejed se rychle rozhlíží po ostatních hledajíce podporu ale Bratr Věžický a Pšenický vypadají že se tím jen dobře baví a bratr Pávnický mu vůbec nevěnuje pozornost. Kdepak jsou ostatní? probleskne mu hlavou ale hned se zas vrací k rozpálené tváři Bouřného. "Já, já si pro ně hned zajdu, hned si je vezmu " už téměř blekotá a rychle vyběhne ze dveří. "Co to do něj vjelo?" projede mu hlavou. Ještě že mám svou železnou zásobu, do zítra ho to snad přejde.

**** Bratr Pávnický

Bezmyšlenkovitě nabírá lžíci a vkládá si ji do úst. Klid, to tady pro jednou nemůže být klid? Jak to četl? Bylo tam "tó " nebo "to"? Nechal si to přečíst dvakrát ale cítí, že mu něco uniká. Měl bych si to nechat přečíst ještě jednou. Jenže tím bych asi vzbudil podezření. Možná bych mohl přiznat, že neumím číst, jenže co pak? Mistr co neumí číst, zas by si z něj utahovali, zas by ho shazovali. Jejich posměšné pohledy. Ale co, po večeři zajde za Viktorem a nechá si to od něj přečítat dokud nebude mít jistotu.

"Nehltej tak bratře, ještě ti zaskočí." pronáší bratr Pšenický posměšně k Věžickému. V tom se do jídelny přižene voják. "Bratře Bouřný, gnolové!", "Dali se do pohybu!" zakřičí. Bratr Bouřný okamžitě vstává a vybíhá ven. Nemám ještě všechny suroviny, probleskne hlavou Pávnickému a spěchá do své věže. „Vidíš, já ti to říkal že ti zaskočí když budeš tak hltat“ slyší ještě hlas Pšenického než vyběhne ven.

**** Bratr Pšenický

Židle bratra Věžického těžce dopadlo na podlahu. Jeho tělo se svíjí v křečích a vypoulené oči hledí vyjeveně kamsi před sebe. Pak se mu z úst začne řinout krev. Pšenickému tuhne úsměv ve tváři. Tohle sem nechtěl. Sleduje ohromeně ten výjev. Tohle jsem nechtěl. Klekne, a vrazí mu ruku do úst ve snaze najít to zatracené ozubené kolečko. Tělo bratra Věžického sebou ještě párkrát zatřese a pak se přestane hýbat. Minuty ubíhají. Co teď? Rozhlídne se a teprve teď si uvědomí, že kromě nich tu nikdo není. Byla to nehoda. Popadne ruce Věžického a táhne ho do sklepa. Kdo mu to ale uvěří? Uklidím ho a po boji už to nějak zahraju. Otvírá dveře do příručního skladu a zatahuje tělo Věžického dovnitř. Otře si na čele pot a opře se o stěnu. Bože, utřel jsem si čelo tou zakrvácenou rukou. Musím se té krve zbavit. A tak se snaží očistit si krev na čele rukávem. Potřeboval bych zrcadlo. Moment! Štít lakotnického, rychle kam sem ho jen dal … Zpoza jedné krabice vytahuje lesklý štít a začíná si z tváře stírat čmouhy krve. Pak ale ztuhne, dveře za ním se otevřou.

**** Bratrl Lakotnický

Kdo má můj štít? Ta myšlenka ho spalovala. Kdo z nich má můj štít? Musí to zjistit. Za každou cenu. Krev na zemi v jídelně ho překvapila, a rozhodl se jít za ní. Jako by mu něco říkalo že to je cesta která ho přivede k němu. Namísto toho našel jen mrtvolu. Není to Věžický? Stejně to byl slaboch. Pak se ale ve tmě objeví ten známý záblesk. Tamhle je. Vidí ho. Natáhne se po něm, ale najednou cítí zimu. Překvapeně se podívá na čepel, která se mu noří hluboko do břicha. Instinktivně švihne mečem a z hrdla Pšenického, který byl schován ve stínu, se řine krev. Další slaboch slyší hlas uvnitř své hlavy. Levou rukou si vytáhne meč z břicha a přistupuje ke štítu. Je můj! "Je můj!" řve z plných plic. Jak se ho ale dotkne, obklopí ho temnota, hlubší a černější nežli viděl předtím ve snech. Z očí kováře šlehají plameny.

**** Bratr Bouřlivý

"Co to má znamenat? Jak je možné že se dostali až k hradbám?  Co je s tou prokletou magickou obranou!? Kde je Věžický co je s hodinovou věží? " křičí bratr Bouřlivý a shlíží na bitvu která se odehrává na dolních hradbách. "Ty, okamžitě zjistit kde je Věžický. Pokud stále vysedává v jídelně tak ho dojdu vlastnoručně skopat. Když ho nenajdeš, sežeň hodináře a ihned jděte k hodinám." Pak se otočí k dalšímu. "Informuj bratra Pávnického ať začne s přípravou rituálu." a jeho zrak se vrátí k bojišti. Prozatím nápor gnolů zvládají, stačí ale málo a může se to změnit.

**** Bratr Lakotnický

Lakotnický v šoku hledí na zuhelnaťělý zbytek své ruky a jeho mysl hoří bolestí. Štít s řinkotem dopadne na podlahu. Pryč od té bolesti! Prudce vybíhá schody do jídelny. "Pane, neviděl jste bratra Věž.." oči vojáka se při pohledu na bratra Lakotnického rozšíří. Člověk, slaboch, slaboch, svět je plný slabochů, chtějí mu sebrat štít, chtějí ho očernit, už je nebude dál snášet! Nemůže mít on, ti slaboši ho nebudou mít také. Bezhlavé tělo strážného dopadá na zem. Nejspíš se na tom podíleli všichni. Chtěli ho. Chtěli ho zničit. Vybíhá ven do sílícího deště. Pozabíjí je, pozabíjí je jak psy za to co mu provedli. Najednou ale padá do bláta. Co se děje? Hni se! Hni se! křičí rozkazy ale tělo ho neposlouchá. Hni se!!!!!! a pak už jen cítí jak padá do hluboké temné propasti smrti.

**** Bratr Pávnický

Všechno je rozestaveno a připraveno. Bratr Pávnický stojí na vrcholku vysoké věže a otírá si propocenou tvář. Nuže, do toho, snaží se v sobě utlumit pochybnosti. Rituál posledního útočiště, rituál zažehne území za hradbami svatým plamenem a spálí cokoliv do jedné míle. "Nuže, započneme!" a vydává se ke středu. "Pane" ozve se hlas za ním. "Copak Viktore?". "Já," téměř šeptá Viktor "víte, já vím že neumíte číst a když jsem znovu procházel ten rituál tak jsem vám asi některé znaky špatně přečetl". Pávnického obličej zbělal děsem. On to ví, ví to, neměl ho podruhé žádat o přečtení. Možná nic neví! Jen chce abych se před ním plazil a prosil ho! Určitě! Byla to chyba mu věřit, byla to chyba ho vůbec brát do služby, byl příliš chytrý, příliš ... vychytralý. Jeho pohled ztvrdne. "Nesmysl! Vím že jsi dělal chyby, nechával jsem tě aby ses k nim později dobral sám. Tím že na své chyby přijdeš sám se z nich můžeš snadněji poučit. Ale teď na to není čas, probereme to později." a opatrně vstupuje do středu složité kresby.

Vzhůru k nebesům proudí slova rituálu. Kapky deště se najednou zastavují a jejich třpyt ozařuje široké okolí. Vzduch začíná pulzovat v rytmu slov a prostor naplňuje čistě bílá záře. Pávnický zavře oči a jeho hlas zesílí. Blesky šlehají všude kolem a v prostoru nad ním se objevuje obrovská bílá pulzující koule.  Bratr Pávnický spokojeně dokončuje text rituálu a otvírá oči. Jeho pohled se střetne s Viktorovým, plným hrůzy a děsu. Rychle vzhlédne nad sebe.

**** Bratr Bouřný

Bratr Bouřný netrpělivě sleduje věž na které právě probíhá rituál. Bílá koule neustále narůstá do velikosti. Najednou zpozorní. Viděl tam před chvílí mihnout se červenou barvu? Zdálo se mu to? Bílá koule se opět zvětšila. Teď už si byl jistý. Krom bílé začínají probleskovat koulí i další barvy. Je to normální? Otočí se k místokráli. Jeho obličej je bledý. "Zastavte to" ozve se od něj slabě. "Ať to okamžitě zastaví!!" křičí už téměř v panice. "Kdokoliv, okamžitě tam běžte a zastavte to!!" křičí a po chvíli váhání se jeden z poslů rozutíká směrem k věži. Ubíhají minuty a v kouli se míhá stále více a více barev. Hlas z věže ustal. Místokrál ohromeně zírá na špičku věže. "K zemi! Kryjte se!" vykřikne. Zem se roztřese silou ohlušujícího výbuchu a nebe rozzáří tisíce barev.

Bratr Bouřný se zdvihá a ohromeně kouká na místo, kde stála věž. Nezbylo po ní ale už téměř nic.

**** Místokrál

Amatéři, nic než amatéři, tihle pitomci zhatí všechno co se mu až do dnes podařilo vybudovat. Stačilo tak málo, zaplavuje ho bezmoc, ale hned je nahrazena zlobou a touhou. Je tak blízko k dokončení. Už má co potřeboval, dokončí to jinde. "Ustoupíme" ozve se rozhodný hlas místokrále. Bouřný na něj nevěřícně hledí "Ustoupíme? Proč? Bitva ještě neskončila". Místokrál zlobně přimhouří oči, "Tahle bitva už skončila!" a kyne své osobní stráži. Bouřný stojí téměř neschopen slova. Ti dole stále bojují a umírají. „Stačí když vydržíme. Kozlov už určitě...". Místokrál se zastaví a pomalu se otočí. „Kozlov?“ ozve se a jeho obočí vystřelí vzhůru. „Kozlov!?“ hlas je naplněný znechucením. „Kozlov ať táhne i s tím bastardem do pekla. Je to snad ještě větší idiot než vy všichni ostatní .... “, pak se mu na tváři objeví pobavený úsměv, „Ostatní, řekni mi, kdepak jsou ostatní bratři?“ a téměř teatrálně se rozhlédne „Co dělají moji věrní obránci?“ podívá se na Bouřného a pak úsměv zhořkne, “Ale já ti to klidně povím”. „Jeden se právě odpálil ve věži, druhý nebyl schopen dohlídnout na hodiny. A ostatní? Nejspíš už dávno práskli do bot. Horší než psi.“. Pěst Bouřného se vymrští a pošle místokrále na protější stranu místnosti. Místokrál se ale neustále usmívá. „Zrádci“ a hřbetem ruky si otírá krev z rozseklého rtu. Vytáhne meč a rychlým krokem jde k Bouřnému „trestem za zradu je“ meč se noří hluboko do břicha Bouřného „smrt“ říká potichu. „A teď mě omluv, musím odejít.“ otře si krev z meče do pláště. „Pokud by jsi se ještě viděl s Kozlovskym, vyřiď mu, ať se mi radši neplete do cesty nebo skončí stejně“. Místokrál spolu se svým doprovodem vychází do deštivé noci. Je tak blízko, tak blízko a celý svět mu bude klečet u nohou. Bude slavnější nežli první císař, bude slavnější než kdokoliv před ním.

*** Bratr Přejed

Křik, nářek a zuřivý vřískot gnolů je slyšet zpoza dveří. Ksakru, ksakru, ksakru. Kleje v duchu bratr Přejed a jeho pohled sklouzne k brnění. Poslední hodinu se do něj zkoušel napasovat ale bez úspěchu. Celý se třese a cítí že mu po zádech stéká studený pot. Ksakru! Vzchop se! Jsi bratr Bahmuta! Ksakru! křičí na sebe v duchu. Jeho pohled se zastaví na dveřích. „Zpropadeně!“ vykřikne a vyráží ke dvěřím a otvírá je. V mihotavém světle jsou vidět temné siluety gnolů bojujících s posledními zbytky obrany. S mečem v rukou vyrazí vpřed.

*** Bratr Kozlovski

Mrtvoly gnolů a lidí jsou roztroušeny všude kolem. Snad jediná budova nezůstala zkázy ušetřena. Alespoň že následník je v bezpečí. „Pane, našli jsme Bouřného, stále žije!“ ozývá se z nedaleké věžičky. Kozlovski se rozeběhne k věži. Na zemi, opřený o zeď sedí Bouřný. „Zdravím bratře. Sám Bahmut mě ochraňoval pro chvíli tvého příchodu“. Kozlovski k němu rychle přistupuje „Co se stalo bratře?“ pokleká a položí ruku na rameno Bouřného. „Magie selhala, Elidir nás zradil a …“ hlas se mu zlomí, „…měl jsem ho nechat jít, měl jsem ho ignorovat, ještě jsme měli šanci ale…“ to už se mu do očí vkrádají slzy „nedokázal jsem se ovládnout …“, ale pak rozhodně zatřese hlavou, „musíš se vydat do elfí divočiny, tady už není pro následníka bezpečno, snad tam najdeš podporu.“ Upře na Kozlovského zrak „Slib mi že Nerath nenecháš padnout, slib mi že ho vrátíš do záře jakou ještě oba pamatujeme.“ Kozlovski hledí na Bouřného a přikývne. „Teď mě nech odpočívat, síně Bahmuta jsou již blízko“.