Když odbíjí šestá hodina

*** Brázda ***

Každý den vychází slunce a každý den přichází noc.

Hledí k zářivé budoucnosti a za ním temná minulost.

Modré a krvavě rudé sopečné kužely kolem Brázdy, štíty hor v ledovém objetí, prastaré lesy s mohutnými morénovými valy, mokřady táhnoucí se daleko za obzor, široké pláně a žluto-rudé pouště. Minulost nebo to je jen zbytek snů?

*** Probuzení (mezitím v Císařském městě) ***

V temnotě císařské hrobky se už opět téměř zabydlelo ticho. Ostrý kovový skřípot ho ale zas zahání kamsi do hlubin. Dvě shrbené postavy vstupují dovnitř. Na sobě mají tmavé kápě se zlatým lemem a v ruce svírají hůl s lebkou na konci. Pláště za nimi vlají, jak spěchají do nitra hrobky. Zastavují se až u stěny, která nedávno tak nevesele ukončila život Kozlovského. Stoupnou si čelem k sobě a každý z nich napřáhne kupředu pravou ruku sevřenou v pěst. Pak, téměř jako jeden, s ní třikrát kývnou nahoru a dolu.

"Ksssssakru!!" ozve se vzteklé zasyčení od jednoho, "zasss ssem prohrál". "Posssspěššššš! Čassss!" ozve se spokojené zasyčení druhého.  První se otočí, zasyčí několik slov a do tmy kreslí zářivě temné znaky. Vzduch zapulzuje a temnota kolem něj divoce víří. Místnost naplní výkřik plný bolesti a nenávisti. "Povssstaň!" zasyčí postava v kápi. Kozlovský otevře oči a z hrdla mu vyrazí výkřik plný radosti z nového života.

*** Vzhůru (pod klášterem)***

Ranní slunce šplhá vzhůru po obloze a my se přibližujeme ke klášteru. Jak stoupáme, cesta se po chvíli už stává zcela nesjízdná. "Odsuď budeme muset pěšky" říkám a zastavuji vůz. "Mimochodem ten gnoll co jsme s ním bojovali, podle toho co tady čtu a podle té ilustrace to vypadá, že to je, ehm…, tedy, byl, Bílej Ničitel." říká Iladed a snaží se všem ukázat cosi v knize kterou zdvihá nad hlavu. "Podívejte, je mu náramně podobný ne? Nebo alespoň barvu má stejnou, né?" jenže  z knihy se mu najednou na hlavu sype spousta papírků, čímž je jeho další výklad přerušen. Pavouk ten obrázek ale očividně stačil zachytit "No, tak na toho frajera bych narazit nechtěl" zazubí se "ale zas už musel být dost sešlej věkem když jste na něj narazili co? Vlastně, když o tom tak přemýšlím, mi ho je ho i trochu líto a docela bych se s ním i rád setkal." Iladed mezitím dozbíral papírky. "No bylo toho tam ještě trochu víc" a vytáhne jeden papírek "devět synů bahmuta, místokrál, velká bitva, zrada, prohráli, úpadek" čte svoje poznámky.

"Já se tu ještě porozhlédnu okolo" říká Pao a míří někam po boční pěšině " a asi není třeba abychom nahoru šli všichni. Gireli, dohlídni na vůz." zavolá ještě. "Rozkaz! Pane!" ozve se z vozu.

*** První, Bratr Věžnický (den kdy padl klášter)***

Bratr Věžický pomalu vychází schody do zvonice. "Každý den to samé, navíc v tuhle hodinu" brumlá si ospale pro sebe. Schody pod ním jeden za druhým unaveně skřípou. "Prý pocta. Pche. Spíš hodinář než Bratr Bahmuta." a otvírá malá dvířka do zvonice. Venku je ještě téměř tma ale prudký vítr mu okamžitě vmete do tváře ledově studené kapky právě přicházející bouře. "Zpropadené počasí" zakleje a sundá klíč z krku. Vsune klíč do nenápadného otvoru pod hodinami a otočí jím. Ozve se divné zašramocení a pak prudká rána z vnitřku hodin. Tikot hodin ztichne. "Co ..." hledí nevěřícně na hodiny bratr Věžický a pro jistotu rychle vyndává klíč. "Co to ksakru" a cítí, jak v něm roste panika. Pak se ozve další rána a hodiny se opět rozejdou. Bratr Věžický v šoku hledí na hodiny "Zatracený hodiny" zakleje, když se už trochu uklidní. Začíná mu být zima a pohledem při tom zabloudí na rychle se přibližující temná mračna. "No, v bouřce gnolové stejně nezaútočí, pošlu sem někoho později." Když hodiny začínají odbíjet první z šesti úderů, sestupuje už po schůdcích dolů. Ve vlnící-se trávě se zaleskne malé ozubené kolečko.

*** Klášter (jsme tam)***

Počasí nám přeje a tak bez větších problémů dorážíme až na vrcholek kopce na kterém leží opatství. Letmý pohled ale prozrazuje že jde spíše o jeho ruiny. “Tak asi bychom se tady měli nejdřív porozhlídnout ne?” říká Iladed a rozhlíží se po okolí. „Pokud od nás někdo něco chce, bude támhle“ řekne Pavouk a vyráží přímo k chrámu. Nedá se než souhlasit. Konec konců vypadá to jako místo kde bude možné císaře uložit. Než vejdeme dovnitř všímám si na vrcholku kaple věže s hodinami. Jejich odměřování času se už ale dávno zastavilo. Ručičky hodin nyní mrtvě ukazují něco málo po páté hodině.

"Ok, jsme tady co dál?" ptá se Iladed. "Hej, tam v rohu někdo je." říká Pavouk a štráduje si to k rohu "Hej hola kmete, potřebujeme něco vědět.". V rohu kaple stojí stařec a upřeně hledí do otevřené knihy před sebou aniž by nám dál věnoval pozornost. Pavouk k němu dojde a až když je těsně u něj spustí „Hej hola kmete, máme tady tělo císaře.“ Významně se porozhlídne po kapli „Kam ho můžeme složit?“.

*** Druhý, Bratr Pšenička (historie dne kdy padl klášter)***

V menší místnosti, pohupující-se na židli sedí bratr Pšenička. "Třicet pět pytlů obilí", "třicet sudů s vodou", "dva tucty vajec ...", diktuje mu služebný stav zásob ve skladu potravin. Bratr Pšenička ale nepřítomným výrazem hledí na meč pověšený na stěně. Musím to poslouchat? Proč mi nedali na starost výcvik rekrutů nebo vedení přepadů na gnolly. "Sedmnáct pytlů brambor" pronáší mezitím dál sluha. Jak kachny tady jen sedíme a čekáme? Na co? Na koho?. Znuděně otočí hlavu na druhou stranu. No alespoň že ta ranní průtrž mračen je pryč. Pak houpání ustane a obličej se znechuceně zakaboní. Na nádvoří je bratr Věžický. Na co si ten šašek zas hraje? Na hrudi bratra Věžického se blyští klíč od magické zvonice. Jednou denně natáhne hodiny a pak se jen poflakuje okolo. Opět se začne houpat na židli. Ale ještě se uvidí a rukou se přesvědčí, že ranní poklad, který našel pod věží, má stále u sebe. Uvidíme. Pohledem spočine na sluhovi. "Dobře, dneska stačilo, dokončíme to později." a rychlým pohybem se zdvihá z židle. Sluha opouští místnost. "Tentokrát mu to dám sežrat" a na tváři se objeví zlověstně ironický úsměv. Protáhne se, sundá meč ze stěny a připne ho k opasku. Dost bylo mouky. A vyráží na cvičiště. "Možná dnešek nebude zas tak špatný" zamumlá si.

*** Exkurze (stařec v klášteře)***

"Ehmm, nuže, ehmm..ehmm…, vítám vás, co vás přivádí na toto místo?" ptá se stařec a snaží se zaostřit zrak na přicházející cizince. "Jak říkám kmete, máme tady složit tělo císaře, nevíš o tom něco?" vysype ze sebe Pavouk. " Tělo císaře? Sem? No ... ehmmm no, že by hrobky dole? " mumlá si tak trochu pro sebe. "No, ... ehmmm... bránit vám v tom nebudu ale musím vás varovat. Podzemí stráží šestice duchů dávných paladinů Bahmuta kteří zde kdysi zemřeli. Jejich smrt, ehm.. hrozivá a smutná věc, oni navíc zklamali ve službě a slibu takže jsou nyní nuceni vykonávat stráž na věčnost ".  "To jsou oni?" je slyšet tázavý hlas Iladeda stojícího před nástěnnou freskou. "Ano, ano, přesně tak." říká stařec a belhá se k Iladedovi a mírně roztřesenou rukou ukáže na velký obraz.

Ten divný pocit mám už co jsme sem vešli, nyní ale sílí a stěží se dokážu normálně nadechnout. Okolí se pomalu zahaluje do temnoty. Pak se temnota otočí ke mě a vymrští své pařáty. Cítím jak se mi zařezávají hluboko do hlavy a trhají ji na malé kousky. Jen tma, samá tma. Najednou něco vidím. Z temnoty na mě hledí dvě oči s kočičími zorničkami. Pak se otočí a odchází. Bolest ustavá a temnota řídně. Hlas starce se začíná přibližovat a obrysy světa se opět ustálí. Stařec stojí u menších obrazů a všichni se zdají být pohlceni jeho vyprávněním. Snad si ničeho nevšimli.

Stařec ukazuje na první obraz. "Tady ten, v pasu trochu silnější, tak to je bratr Věžický," a jeho hlas se trochu vzdálí jako by se sám vydával kamsi do minulosti "měl na starost udržovat v chodu hodiny kaple. Možná jste si ale už všimli, že se mu to zcela nezdařilo. Ten obraz s vysokým a statným mužem vedle je obraz bratra Pšenického. Opravdu vám ale neumím říct proč i on selhal. Proslýchá se jen, že jen stěží snášel, že byl přidělen k zásobování. Nutno říct že v boji se mu asi nikdo jiný z bratrů nevyrovnal. Tady ten rytíř s rudými vlasy a vousy je bratr Bouřný. Geniální stratég. Toho dne kdy gnollové zaútočili se prý ale pomátl. Popadl svůj meč a s řevem vyběhl na útočníky." stařec přestane mluvit a několikrát si odkašle "Promiňte, nejsem zvyklý dlouze mluvit a taky už nejsem nejmladší."

*** Třetí, bratr Lakotnický (historie dne kdy padl klášter)***

"Kdo z nich? ", ptá se sám sebe v duchu bratr Lakotický a očima přeskakuje po ostatních bratrech. Je to už týden co se mu ztratil štít. Kdyby to byl obyčejný štít, mávl bych nad tím rukou, ale tenhle ne, tenhle ne! Bezmyšlenkovitě si do úst vkládá další lžíci kouřící vývarové polívky. Navíc, co když mu tím jen někdo dává najevo že ví jak to bylo?! zakucká se při té myšlence a těžce se rozkašle. „Ale copak bratře Lakotnický, nechutná vám? Možná by měl zájem bratr Přejed což?“ je slyšet veselý hlas bratra Pšeničného. Mohl to být on? „Kdepak bratře, polívka je výborná. Dokonce bych řekl, že jsi ji dnes musel vařit ty sám“ a odpovědí je mu až nevraživý pohled pana Pšenického. Kdo mu ho k čertu vzal?! Musí se to dozvědět co nejdřív.

*** Štít tisíce osudů (stařec v klášteře)***

"Takže to byl bratr Věžický, bratr Pšenický a Bouřlivý." oddechne si stařec a ukazuje k dalšímu obrazu "To se dostáváme na bratra Pávnického. Bratr Pávnický byl váženým správcem místní knihovny a určitě i vidíte knihu, kterou na obrazu svírá v ruce že? Říká se, že je to Kniha poslední obrany, dávný rituál, který měl zajistit nedotknutelnost tohoto místa před jakoukoliv hrozbou. Osudného dne se ho spolu s několika svými nejlepšími učni pokusil seslat. Snad některý jeho pomocník selhal, zkrátka došlo k chybě, síla, která měla toto místo ochránit se obrátila proti nim, zkroutila jim všechny údy a rozdrtila kosti. Nepřežil nikdo. Snad cítí vinu za selhání svých pomocníků a to mu nedovoluje odejít.

No a tady máme bratra Lakotnického, vidíte ten nádherný štít? Říkalo se mu Štít tisíce osudů. Legenda praví, že místokrál nechal shromáždit tisíc zbrojí padlých rytířů a u velmi nadějného mladého kováře z nich nechal udělat štít. Tak vznikl štít, v kterém se spojuje život, slib, smrt a služba všech těchto rytířů. Někdy se rovněž uvádí že kovář nakonec využil jen devětset devadesát devět zbrojí a jako poslední, tisící osud, vložil do štítu svůj vlastní. Ať tak či tak, štít byl den před střetem s Bílím ničitelem hotov. Místokrál ho tedy spěšně odeslal prvnímu z Bahmutových bratrů, jenže, poté co mu štít byl doručen ho první bratr zradil a spolu s druhým bratrem se přidali v útoku ke gnolům. Štít se dlouho považoval za ztracený když při jednom ze svých výpadů proti gnolům ho opět našel bratr Lakotnický. Od té doby si jej již ponechal. Štěstí mu to ale nepřineslo. V noc kdy gnolové zaútočili se prý zamkl ve svém domě a odmítl se účastnit bitvy. Gnolové ten dům pak zalili olejem a zapálili. " stařec si otře čelo a je na něm už znát vyčerpání.

"Nuže dostaváme se k poslednímu bratrovi. Bratr Přejed, to je ten co jako jediný nemá na obraze zbroj," a trochu se při tom usměje "prý se do ní už nemohl vejít a rovněž jeho bojové schopnosti dosti uvadly. V den bitvy strávil většinu času snahou nacpat se do své zbroje. To se mu sice nakonec povedlo, ale bylo již příliš pozdě."  stařec si spokojeně oddychne "Takže to je vše ". "Moment co sedmý?" ptá se Iladed, "Sedmý? Ó ano, sedmý...." a stařec ukáže na sedmý obraz. Jeho obsah je ale vyškrabán téměř až na omítku. "Bratr Střemhlav. Říká se že utekl, říká se že odešel na rozkaz místokrále, říká se že zradil ostatní, říká se toho o něm spoustu. Těžko ale říci. Sedmý obraz se nedochoval a pokud vím tak se tu jeho duch ani on již nikdy neukázal." a rty starce sebou podivně zaškubou "Nuže, to je všechno co vím".

*** Čtvrtý, bratr Pávnický (historie dne kdy padl klášter)***

Místokrál Elidir vchází do pracovny bratra Pávnického. „Dobrý den místokráli“ a bratr Pávnický pokleká aby ho uvítal. „V pořádku, přišel jsem, protože bratr Bouřný mě varoval, že v gnolím táboře je nezvyklý ruch a je možné že gnolové zaútočí.“ Obočí bratra Pávnického se nadzvihne. „Dnes? Dobře, jdu se připravit.“ a otáčí se, aby opustil místnost. „Je tu ještě jedna věc“ přeruší jeho odchod místokrál. „Těch gnolů se zdá být víc, mnohem víc než jsme původně odhadovali a proto nechci nechat nic náhodě.“ Teprve teď si bratr Pávnický všímá knihy kterou sebou místokrál přinesl. „Toto je Kniha poslední obrany. Pokud se bitva nebude vyvíjet dobře, chci abys provedl rituál, který je v ní popsán.“ a napřahuje ruku s knihou k bratru Pávnickému. Ten si jen nervozně olízne najednou vyschlé rty. „Dobře, pověřím některého ze svých učňů aby…“ „Ne!“ přeruší ho prudce místokrál „jde o velmi náročnou přípravu a chci, abys ho provedl ty. Ten rituál nesnese chyby.“ a znovu napřáhne ruku s knihou. Bratr Pávnický ji tupě uchopí a cítí jak mu na čele naskakuje studený pot. „Udělám co budu moci“ zamumlá k již odcházejícímu místokráli. Pomalu otevírá knihu a zoufale do ní hledí. To je špatné, špatné! „Viktore!“ zakřičí a v jeho hlasu je náznak zoufalství. „Ano pane?“ vchází dovnitř mladý učeň. „Dnes se mi do rukou dostala kopie jednoho slavného rituálu a já chci, abys mi to celé přečetl“. Učeň bere knihu a nahlíží do ní. „Pane, je to hodně složitý text a obsahuje spoustu již nepoužívaných znaků.“ Bratr Pávnický těžce dosedá do křesla. „Čti!“ téměř vykřikne a učeň se na něj překvapivě zadívá. „Prostě to přečti, alespoň se ukáže, jak hodně jsi pokročil.“ Zavře oči. Zapamatovat si to napoprvé bude složité, ale zvládne to. Musí to zvládnout.