A život jde dál

Už je jasné co gnolové hledali. Girel se sklání nad císařem, “Podobný náramek měl kozlov ne?” a opatrně ho sundavá z ruky císaře. "Zkusím ho prozkoumat" bere mu ho z ruky Iladed. Položí náramek před sebe, spojí ruce a zavře oči. Nadechne se a jeho čelo se zvrásní. Prudce sebou škubne, "to je síla … málem mi to vypálilo oči" a divoce pomrkává. "Ale není to jediná věc co jsem tam postřehl, je tu ještě něco, další věc, téměř stejně silná. Nedokázal jsem jí zaměřit. Bylo to ale opravdu hodně blízko, je tady někdo kdo má u sebe něco divného, prastarého nebo ...." a rozhlíží se po nás. Všichni mlčí. Pao mírně přimhouří oči "Možná je" a vytahuje oválný předmět který měl zavěšen na krku. "Tohle je rodinný talisman. Předává se v naší rodině už mnoho set let". "Set let...?" opakuje Iladed jako ozvěna. "Není to náhodou asi tak čtyřista let?" ptá se a jeho hlas je krajně podezřívavý. O co tu jde? honí se mi hlavou. Pao se zamyslí, "No možný to je, přesně to nedokážu říct, můj děd to dostal do svého děda, a ten zas od svého. Traduje se že s tím je spjat osud našeho rodu."

"Čtyřista let a víc o tom opravdu nevíš? ... nejseš náhodou ... jak vlastně jsi starý?" ptá se Iladed a zní to už téměř jako obvynění. "Rozhodně ne čtyřista let, ale to co znám jsou už jen bajky, přecijen je to už 400 let...". "Čtyřista let ale neni zas tak moc ne?" pronáším, protože, v pravdě, zas tak moc to neni. "CO?" ozve se od Girela "Čtyřista že neni moc let?". "No neni, je to jen pár lidských životů ne?" odpovídám a stále v tom nevidím nic podivného. "Počkat! Hej! Bavíme se tady o čtyřstech letech? Kolik ti jako je že čtyřista je ti málo?" nějak stále nechápu Girelovu logiku a co s tím má dělat můj věk. "K čemu ti bude můj věk? To přece vůbec neni podstatný ne?". Girelovi podklesne brada, "Co to ksakru má znamenat? Seš vůbec člověk? Tak kolik ti ksakru je ....". Ten hovor mě začíná mírně unavovat. "Copak já vim, věk, k čemu to je, nesledoval sem ho, nevim ho, co na tom má bejt.". "Hele, seš vůbec člověk, řekni, seš člověk?" doráží stále. Ten člověk má nějaký problém probleskne mi hlavou. "Vypadám snad jinak než člověk? Dvě nohy, dvě ruce, hlava ... ne? O čem to je?". Girel má ale ve tváři stále výraz jako by mě neposlouchal. "No já taky vypadám že jsem člověk a nejsem" je slyšet od Marie a teprve teď si uvědomuju že byla poblíž. "Ok a co ten ocásek vzadu thieflingu" možná až moc úsečně odpovídám. Girel se znovu nadýchne "Helejďte se, asi bychom si měli udělat trochu jasno. Začneme třeba tím kolik tady je komu let, co?" navrhne. "No, já vlastně taky nevim" zazní od Ilada. "Perfektní. Supr. Fajn! A je tady další!" je slyšet zoufalé kletí Girela. "Ale co, kašlu na to!" dodá a odchází pryč.

*** Jiskra, Červenka a Mariin souboj ***

Dvě dívky běží po ulici. "Honem nebo to nestihneme" křičí Jiskra mírně nazlobeným hlasem na Červenku ale ta už sotva popadá dech. Konečně dobíhá k mohutnému dubu. Prudce oddechuje a její vlasy jsou slepené potem. "No tak, rychle! Rychle! Už to bude začínat." křičí na ní Jiskra z koruny stromu. Červenka si otře čelo a vyskakuje na první větev. Konečně se usadila na větvi vedle Jiskry. Ruce a nohy má poseté oděrkami ale oči jsou už upřeny kamsi za hradbu.

"Hele, dneska bojuje s Šedivcem a Zubatcem." švitoří Jiskra. Na vydupaný kruhu trávy mezitím přicházejí dva chlapci a thieflingská dívka. Kousek opodál stojí jejich trenér. "Boj!" zazní a dívka hbitě odskočí takže dřevěné meče pouze promáchnou vzduch. Šedivák a Zubatec krouží po bojišti. "Vidělas?" a dloubne do Červenky loktem. "Vidělas? Když na ní útočili tak si jednu stranu vůbec nekryla". "Jo" přikývne Červenka " měla by si dávat pozor jinak jí dostanou ". Jiskra neodtrhuje oči od souboje ale zavrtí hlavou. "To si teď oni myslí taky ..." a pak utichne a sleduje souboj. Oba vyráží vpřed. Červenka vyskočí "Teď jí ...". Šedivák letí bezcílně vzduchem a Zubatci klečí thieflingka na zádech. "Jó!" vypískne Jiskra radostí a vzrušením. "Vidělas, vidělas, já to říkala!". "No jo ty ušatá vševědkyně" opáčí Červenka. Jiskra na ní upře přístný pohled a pak vážným a hlubokým hlasem pronáší "Když víš o svých slabinách, můžeš z nich udělat zbraň" ale pak už nejprve Červenka a hned na to i Jiskra vyprsknou smíchy. "Co kdy kdyby jsme zaběhly k vám uloupit pár jablek?" řekne Jiskra a spiklenecky mrkne na Červenu. "Dobře ale nejdřív si chci trochu oddychnout." ale to už Jiskra slézá ze stromu. "Héj! To není fér!" křičí Červenka a snaží rychle dostat ze stromu. Jiskra uhání ulicí když uslyší za sebou zapištění a tlumený náraz. Pomalu se vrací ke stromu. "Červenko?!".

*** Zatemnění ***

"Nepřijde vám divné jak nás vůbec našli?" pronáší Girel. Čelo Ilada se zamračí "Pokud vědí o těch předmětech a pokud mají někoho kdo umí detekovat magii tak vlastně svítíme asi jako menší slunce". "A jde ta záře nějak zastínit?" ozve se Pao a jeho hlas rozhodně není úplně klidný. "No jde to, ale, ne zas tak snadno, ale jde to, teda mělo by to jít, sice to asi bude něco stát ale, no a bude to asi i složité, a asi bych musel..." pak se odmlčí. Girela celá věc příliš nezajímá a čistí si koncem dýky nehty. "Dobře, takže ano nebo ne?" pronese Pao. "Jo" a ramena Ilada mírně poklesnou. "Budu jen potřebovat trochu času" a začíná z mošny vybalovat spoustu divných věcí.

O hodinu později je vše opět zabaleno a na zemi leží nějaké dva předměty. "Hotovo, teď by ty předměty neměli být schopni zjistit ale má to háček, musí být oba u jednoho majitele, ne že by to nešlo jinak, ale bylo by to složitější, proto to je takhle jednodušší, a proto je oboje dáme jednomu a nikdo jiný je nebude shopen zjistit, což neznamená že je nebude vidět, ale nedojde mu že to jsou ty předměty, protože vypadají jinak, i když jsou vlastně furt stejné, ale jen vypadají jinak, chápete ne?" říká Iladed, bere ze země oba předměty a podává je Paovi. Pao vypdá trochu překvapeně a pozorně, možná i trochu podezřívavě, si je prohlíží. “Dobře,” řekne a bere si ty podivné věci z Iladedovi natažené ruky, “vydáme se na cestu”.

*** Bříza, Červenka a cizinec ***

Vítr se opře do záclony a ta sebou začne divoce zmítat. Dívka na židličce tiše sleduje její stín tančí na podlaze. Zavržou dveře a do místnosti vstoupí postarší žena. "Na" šťouchne do dívky hrstí plnou stočeného obvazu.  Dívka ho vezme a koukne na ženu. "Vidíš toho v rohu?".  Přikývne. "Tak mu vyměň obvazy, už  je má určitě zas promočené od krve". Dívka se zamračí a její ruce se sevřou do pěstí. "Ale, on má takový divný pohled a neustále si něco mumlá v jazyce kterému nerozumím" a sklopí zrak. Žena jako by její námitky nevnímala " a hlavně to udělej pořádně, sám Komtur se tu na něj byl ptát." pak zakroutí hlavou a jako by pro sebe zamumlá "Stejně by mě zajímalo odkud je, podobné oblečení jsem ještě neviděla a i jeho učeň vypadal tak divně, tak mladý a přitom na hlavě neměl jediný vlas." Otočí se zpět ke dveřím a bere za kliku "No a až to dokončíš, jdi se ještě podívat vedle jak se daří tomu dítěti, má zlomenou ruku a večer měla teplotu." než se dveře zcela dovřou slyší ještě "A jdi se pak taky něčeho najíst, vypadáš jak vyžle".

Dívka opatrně přistupuje k cizinci. Má zavřené oči, snad spí, mírně si oddechne. Na jeho holé hlavě se lesknou kapičky potu a obvaz kolem pravé ruky je plný divně černých skvrn. Zhluboka se nadechne aby si dodala sílu, otře si opocené ruce do zástěry a pomalu se dotkne jedné z těch skvrn. Levá ruka cizince se při tom ale prudce vymrští a sevře ji kolem krku. "Ne!" zahřmí z cizincových úst a upře na ni oči plné hněvu a šílenství. Chce zakřičet ale nemůže, chce utéct ale její nohy jsou ve vzduchu, světlo kolem poblikávý jak na ní jdou mdloby. Ucítí náraz jak dopadla na zem. Vzduch. Nadechne se a začne kašlat. Oči rychle upne na cizince s tím jak ustupuje prudce narazí zády do skříně. Cizinec na ni upřeně hledí, ale jeho oči jsou už jiné, šílenost a zloba jako by se z nich už vytratila. "Promiň" řekne a unaveně si lehá, "Kdo jsi?" ptá se jí. Dívka na něj pouze tiše hledí. "Je v tobě spousta vnitřní síly a ta moje už mě málem před chvílí opustila ale tobě se podařilo tu temnotu odehnat.” pak se odmlčí a několikrát se zhluboka nadechne. “Bojíš se mě ale už k tomu není důvod. Já jsem v mnohém stejný jako ty, jen jsem už viděl a zažil příliš mnoho.” a trochu se na ní i usměje. “Musím teď načerpávat sílu, možná si spolu ještě někdy pohovoříme. Musím tě seznámit s mým učněm, určitě by se od tebe mohl i něco naučit.” lehá si zpět na postel. Najednou jí dochází že všechny ty černé skvrny z jeho obvazu zmizely. Otáčí se a vybíhá z pokoje. Přitisknuta ke zdi chodby se pomalu uklidní. Musím se ještě podívat na tu holku vedle. Připomene si v duchu a připomínka té povinnosti jako by jí trochu uklidnila.

*** Volba ***

Po východu slunce je nezvykle chladno. Cítím kouř z ohně a tak pátrám odkud přišel. Kousek od vozu plápolá oheň a vedle něj sedí Pao a Iladed. Odhrnuji přikrývku a vydávám se k ni. Procházím kolem pelechu žoldáka odkud je někde z hlouby změti tlustých přikrývek slyšet spokojené a hlasité chrápání. Iladed a Pao právě cosi diskutují nad rozloženou mapou. Iladed si mě všimne přicházet "Dneska pojedeme skrze více obydlené oblasti." říká a já pomalu dosedám k ohni. "Podle mapy máme dvě možnosti. Buď projedeme branou, kde budeme muset vysvětlovat proč sebou vezeme mrtvoly. To ale znamená spoustu nechtěné pozornosti, nebo můžeme jet přes nějaký dnes již nehlídaný brod. Pokud si někdo počíhá, budeme hodně zranitelní." unaveně pokrčím rameny. Pohled mi zabloudí k vozu z kterého kouká spousta žoldákových zbraní a po večerním souboji je téměř všechno od krve. "Ok, cestu si rozhodněte, já zatím zkusím trochu víc znenápadnit ten vůz" a kývnu směrem k vozu. Nikdo nic nenamítá tak si trochu nahřeju ruce nad ohněm a vyrážím, trocha pohybu mi udělá dobře.

Opět se drkocáme po kamenité cestě. Žoldák vypadá ospale a hlava mu poklimbává. Ženský doprovod, i přes Paovu nabídku, jde stále pěšky vedle vozu.  "Jak dlouho se ještě budeme kodrcat?" ozve se od žoldáka. Iladed okamžitě vyletí a začne cosi škrabat na papír. Po pár sekundách vítězně oznamuje "Hrubý odhad je asi šest hodin a dvanáct minut". "Heh?" ozve se žoldák, "dvanáct minut jo ... ?".

*** Bílý trůn ***

Trůn Bílosrstého pokrývají nespočetné rýhy. Některé jsou mělké a již zašlé stářím, jiné hluboké, plné síly a nenávisti jež je vytvořily. Všechny jsou ale důkazem hrdosti a odvahy smečky Bílosrstého jakou se mu za tu dobu podařilo vytvořit. Trůn zavrzal jak Bílosrstý zaryl své drápy hluboko do opěradla. Těšil se až ho Ostrospár vyzve k souboji o vedení smečky. Drápy Ostrospára byly silné, kožich lesklý a hruď mohutná. Namísto toho jeho život dnes musel ukončit stejně jako život nějaké kořisti. Bílosrstý při té myšlence bezděčně vycenil zuby do tmy. Jako jeden z mála si ještě pamatoval ty dávné dny kdy měli vlastní zem. Obrazy mu již dávno vyprchaly z paměti ale pach své země by poznal, tím si byl jist. Pak ale přišel on, šli s ním za příslib spousty rudého masa. To byl ještě mladý a naivní jak právě vržené štěně. Zradil je, zanechal je na tomhle prokletém místě starých kostí. A teď, když kmen opět sílí přijde ona a slibuje návrat. "Slibuje, slibuje a slibuje ..." ta slova temně vrčí ve své mysli "....a jeho smečka opět krvácí". Pokud jim lhala, pochutná si na jejích kostech.

*** Brod ***

O šest hodin a dvanáct minut později dorážíme k brodu. Řeka má šíři tak třech koňských spřežení a určitě to nebude lehké brodění. Spolek žen se vrací od řeky. "Řeka je tu silná a hluboká. Pokud se ale dobře vybere cesta, neměl by být problém jí přebrodit." oznamuje thieflingka. "Tak vyšlete průzkum." ozývá se z vozu mírně ospalý hlas Girela. "Já půjdu" řekne eladrinka. Thieflingka na ni trochu překvapeně pohlédně. "Jsi si jistá Břízo? Jiskra by..." ale pak přikývne. "Měj lehkou chůzi." řekne a eladrinka se vydává k řece. Minuty ubíhají.

*** Jak listí břízy ve větru ***

Voda je chladná a Bříza cítí jak se jí silný proud snaží strhnout. Podloží je ale dobré a s povozem půjde projet. Konečně je na druhé straně řeky. Všude kolem jsou hromady kamení a husté křoviny plné trní. Co by asi teď dělala Jiskra? Jiskra byla vždycky pozornější něž ona. Každý zvuk praskající větvičky, zvuk kamene, šustivý zvuk trávy  a i jen slabý vánek větru jí stačil aby vytušila nebezpečí, jenže smrt Červenky jí tvrdě zasáhla, bude to muset zvládnout sama. Ostražitě se vydává skrze mezery v křoví dál od řeky. No tak, nikdo tady není a jsme už kousek od města. Obezřetně postupuje vpřed ale když se před ní otevře mezera v křovinách okamžitě ztuhne. Na kameni sedí Červenka a brousí si sekeru tak jak to vždycky dělávala. "Červenko.." šeptne a běží vpřed "Červenko jak to že .." obraz Červenky se rozmaže a zmizí ve větru. “Iluze” slyší šepot vlastního hlasu. Je konec a cítí že se jí chce brečet. Zklamala. Těsně za šíjí slyší hluboké zavrčení.

*** Bod zlomu ***

"Čekáme už půl hodiny a stále nic, co teď?" ptá se Iladed a všem je jasné že to je špatné. "Návrhy?" zeptá se Pao.  "Co se na druhou stranu jít podívat?" říkám polohlasně. Girel vytasí jeden ze svých superšklebů "Jasně a napochodovat se vší parádou do stejné pasti jako ona co?". Iladed vytáhne mapku, "dalo by se taky vyrazit k dalšímu brodu, třeba to tam bude vypadat líp, nebo nezkusíme ten městský přechod?". "A co ona?" otočí se Pao k thieflingce. Ta mu zpříma pohlédne do očí "Byla si vědoma do čeho jde, pokud máme pokračovat v cestě, budeme pokračovat v cestě".  "A kdo nezaručí že se situace u dalšího brodu nezopakuje a nebudeme řešit stejnou situaci?" řeknu a sleduju přitom že se k proslovu připravuje i Girel, jako bych ho už slyšel, určitě to bude něco na způsob "Za tohle mi nezaplatili". Girel odloží meč a škleb na jeho tváři vypadá podivně sklesle "Nechci za sebou nechávat umírat lidi .... Pane" a zdvihá se na nohy. "Dobře budeme to řešit tady" pronáší Pao a v jeho hlase je slyšet rozhodnost. "My " a je jasné že pod tím myslí mužskou část týmu, "půjdeme přes řeku a ony za námi pojedou s vozem.". Iladed se poškrábe na hlavě,  "Vůz ve vodě pojede zhruba 50 procentní rychlostí, omlouvám se že to nedokážu určitě přesně ale neznám podloží, rychlost vody, četnost vírů a taky vyčerpanost koní a tak. No, chtěl sem říct, vůz se za náma bude trochu opožďovat".  "A dával bych pozor na útok do zad pane." ozve se od žoldáka který právě skončil kontrolu ostrosti svojí výzbroje. "Dobře, dohodnuto, připravte se, vyrážíme".

Voda studí jak kdyby šla přímo z hor. Jsme už asi v půli brodění když přijde to co jsme čekali. Zpoza křoví se objevují gnolové. V jejich čele jde gnol s čistě bílou srstí a před sebou drží svázanou eladrinku. "Dejte mi žezlo a hned!" zavrčí. "Jaký žezlo?" snaží se blafovat Girel, "prohledej klidně vůz, žádný žezlo nevezeme". Gnola jako by to jen podráždilo a jen víc vycení zuby. Sliny z jeho obnažených tesáků odkapávají na rameno eladrinky. "Nenechám se od vás znovu obelhat. Dejte mi žezlo nebo je po ní. Hned teď!" štěkne gnoll a přesouvá dráp k hrdlu eladrinky. Ta je stojí klidně a hlavu má skloněnou. "Dáme ti ho" křiknu, protože zhoršit se to dá jen těžko. "Tak ho dej" zavrčí gnoll. "Tak nám alespoň řekni jak vypadá a pokud to máme dáme ti to". Gnol zavrčí a rozpáře eladrinčin krk. "Roztrhejte je na kusy!" zavyje a vyrazí vpřed.

*** Sen břízy ***

"No tak, Břízo, pojď s námi." je slyšet od Jiskry. "To chceš být nadosmrti obklopena kašlajícíma a chrchlajícíma staříkama?" přidává Červenka a spiklenecky mrkne na Marii. "No pokud nechce, tak..." začne vážně Marie, ale hned je přerušena Červenku "...tak by se alespoň mohla podívat co je za hradbama, žejo?". Tvář Břízy je plná rozpaků "Když já nevím, chtěla bych s vámi jít  ale ...". Červenčina radost je najednou pryč a do tváře jí vstoupí smutek a začne mírně popotahovat "A kdo mě ošetří až si odřu koleno? A, a, " už téměř brečí, "co když chytnu rýmu a, pak, a pak ..." všechny při tom vybuchou smíchem. Jako první se uklidní Marie a její obličej hned mírně zvážní "Jestli nechce tak..." "Když já," začne trochu rozpačitě Bříza, "já chci jít, jsme přece kamarádky, ale když, já odsuď nechci jen tak utéct."

Občas jsme se smály, občas jsme brečely, občas jsme se hádaly a občas se utěšovaly, tak obyčejné to bylo přátelství a přesto to bylo všechno co jsem chtěla.

*** Kam míří řeka ***

Tělo eladrinky dopadlo na zem. "A máme tady opět učebnicový přepad pane!" křičí Girel a snaží se bojovat s říčním proudem. "Hej!" slyším za sebou hlas Ilada a koutkem oka postřehnu že ho právě srhl proud a divoce kopajícího a prskajícího ho kamsi unáší. Vybíhám na břeh ale hned jsem zas donucen zuřivými výpady gnolů se stáhnout zpět do řeky. Tam se spolu s Girelem a Paem stavíme k jednomu z zbořených mostních pilířů a odrážíme zuřivé útoky gnolů. Z vozu k nám doléhá souboj thieflingky a elfky z vozu. Na vůz útočí několik hien a vypadá to že na ně doráží i ten okřídlený gnoll.

Po prvotním šoku se konečně začínáme trochu vzpamatovávat. Iladed se uchytil u jednoho z vyčnívajících sloupů a díky jeho podpoře se snad konečně obrací poměr sil. Gnolové jeden za druhým padají k zemi až zbývá jen bělosrstý gnoll.

*** Zem bílého gnola ***

Bělosrstý zůstal sám. Tělo Tlapy i Morka leží na zemi vedle něj. Před chvíli slyšel smrtelný skřek Velkoskoka ale ti prokletí bezdrápí stále stojí. Podcenil je. Necítí k nim už ale nenávist, spíš ho zaplavil smutek. Jeho smečku po jeho smrti zachvátí chaos a on už nikdy neucítí v nozdrách zem která mu byla kdysi podvodem ukradena. Mocně se nadechne ve snaze ucítit tu vůni kterou si pamatoval z doby kdy byl ještě štěně. Mohutně zavyje a nechá se zasypat ranami těch stvoření bez drápů a cti.

*** Nicota prázdnoty ***

Na voze který k nám pomalu přijíždí stojí Marie. Její ruce a obličej jsou od krve v jejích očích se jí usídlila prázdnota. Cítím ten pach a důvod. Je sama.

V rohu místnosti sedí skrčena elfí dívka a na uších si drží ruce. Chci pryč, chci se dostat pryč. Chci domů, na místo kde nejsou lidé co na mě tak nenávistně hledí, na místo kde nejsou lidé co křičí ty hrozné lži. Neslyšně si tančit hájem, proplétat se mezi kmeny vysokých stromů a sledovat vítr jak bloudí v jejich korunách. "Jiskro!" je slyšet zavolání "Jiskro!" opakuje se volání po chvíli a dívka se rozutíká za tím hlasem. "Tak tady jsi! Zítra odjíždíme máš všechno zabaleno?". "Mám. A budou v tom lidském městě taky takové hájky jako máme tady?" ptá se zvědavě. "Budou, neboj a určitě si tam i brzo najdeš kamarádky. Pojď už, bude se ti tam líbit."

Uniknout všem těm pohledům, běžet probouzejícím se lesem, poslouchat šumění větru na mýtině zalité slunečním svitem. To byl můj sen.

*** Co se jednou spojí ***

Iladed chvíli upřeně kouká na předmět který měl u sebe bílosrstý gnoll. Obrátí se k Paovi. "Mohl bych si ty předměty ještě na chvíli vzít?" zeptá se a Paova tvář se při těch slovech mírně zamračí. "Jen na chvíli ne? To by nemělo vadit ne? Jen bych chtěl něco zkusit jestli to nemá něco společného s tímhle” a ukáže předmět od gnola “Za zkoušku to stojí ne?" a natáhne nedočkavě ruce. Paovi mírně zaškubne ve tváři ale pak oba předměty vyndá a podá je Iladovi. "Hm, takže začneme, co, ne? " a usedá na zem. "Hm, to vypadá že by tohle, hm a co takhle, hm a nebo že by? Hmmmm? Hmm?!". Ozve se krátké syknutí. "Ech! Hm. No." stuhne Iladed. "Asi tomu nebudete věřit, ale ono se to, ono to už nejde od sebe", na jeho tváři se objeví široký úsměv. Paova tvář bledne.

*** Vyjednavač ***

Girel jde ke gnolímu tábořišti. Uprostřed něj pod velkým kotlem divoce plane rudý oheň. “Máš žezlo?” ozve se z něj ženský hlas. Girel ztuhne. “Máš to žezlo!?” ozve se po chvíli znovu a o poznání méně trpělivě. Přijde blíž a nakoukne přes okraj. V prudce se vařící vodě je vidět obraz elfí ženy. Vzhledem nevypadá příliš staře ale v jejich očích jako by se odrážely celé věky. Upře na něj pohled “Ach, to jste vy co si myslí že právě zachraňují svět že?” a na tváři se jí ovjeví ironický smích, pak smích ustane a její tvář zvážní “Ale ne, ty ne, to není tvůj důvod, ty chceš něco jiného že?” a její oči jako by ho propalovaly, “ přidej se na mou stranu a …”. Girel zdvihá nohu a skopává kotel z ohně. “Blázne!” zazní ještě výkřik než se vařící voda rozlije po okolí. Girel tiše sleduje vodu jak se vsakuje do rozpraskané země. “Mělas dát vědět dřív, teď už je pozdě” zamumlá otráveně a jde k nejbližší hromadě gnolích věcí. Snad tam najde alespoň něco trochu cenného.

*** A život jde dál ***

Přijíždíme do města. Komtur nás vítá takže druhá skupina už očividně taktéž dorazila. Sesedám z vozu a usedám do stínů. Cítím se znaven. Kolem prochází Marie a ve tváři má stále ten prázdný výraz. “Byla to dlouhá cesta, ale život jde dál … Život.” cítím že se u toho usmívám.