Jedna ze starých pastí secvakla a já zůstal uvězněn kdesi v temnotě Feydarku. Dostat se z ní nebylo těžké ale na další křižovatce jsem se vydal jiným směrem než zbytek skupiny. Zpětně vzato jsem za to rád. Dny a týdny které jsem putoval v samotě mi pomohly ujasnit si spoustu věcí.
***
Vystopovat tak netradiční skupinu nebylo vůbec těžké. Pátrání mě ale zaneslo do svatyně kterou jsem dobře znal. Místo počátku i pádu Neratu. Za starých časů byla podlaha vydlážděna sněhově bílými mramorovými deskami. Stěny zdobily obrazy vznešených božstev a po místností byly sochy k uctění památky těch kteří položili životy v boji s temnotou. Dnes mramor žhne hladově rudou barvou, obrazy jsou poničené a sochy rozbité. Navíc je tu jedna nová socha. Socha Orkuse.
Nevím jaká božstva vládnou tomuto světu ale rozhodně mají smysl pro načasování příchodů. Do svatyně dorážím v moment kdy ostatní členové skupiny právě svedli nevyrovnaný souboj s císařem. Pao a Girel se snaží zachránit umírajícího Erika, Iladed drží za ruku přízračnou postavu Jiskry a nevypadá to že by se zajímal o cokoliv jiného. Císař mezitím s žezlem vchází do portálu. Nesmí utéct. To jediné mě v ten okamžik zajímá. Rozbíhám se k portálu za císařem. Po těch letech poprvé cítím že je šance to celé skončit.
Tma a studená voda. Kdo ví kam nás ten portál vlastně dovedl. Peru se s proudem podzemní říčky a snažím se zorientovat. Naštěstí tu není úplná tma a tak si oči po chvíli uvykají. Zahlédnu císaře kousek přede mnou. Snaží se dostat kamsi proti proudu. Pouštím se za ním. Neutečeš! Dnes neutečeš!
Chytám císaře za nohu. Vytahuju dýku a snažím se ho stáhnout. Kam vlastně? Vyvstane mi v mysli otázka. Kamkoliv, jen ne tam kam chce, zpět, někam do temnoty, někam kam oba patříme.
Za zády se mi ozve hlasité šplouchání a křik. V silném proudu za mnou rozeznávám čtyři postavy. Jeden z temných stínů vypadá podivně male, téměř jak dítě. Voda je chladná a proud silný a tak zanedlouho všichni padáme kamsi do temnoty.
***
Těžký dopad na kamenné dláždění se mnou těžce otřásl. Kolem mě je slyšet spousta tlumených zvuků. Rozostřeným pohledem se zaměřuji na vzdalující-se siluetu císaře, zkouším vstát ale tělo mě neposlouchá. Pouze sleduji jak mizí v těch míhajících se barvách a obrysech. Šok pomalu opadá a zvuky se zostřují, začíná mi docházet kde jsem. Vítejte zpět v Kalnokořání.
Císař je pryč, nemá smysl ho tady zkoušet hledat. Cítím únavu a zklamání ale je třeba vytrvat. Všímám si že něco není v pořádku. Jsme tam jen já, Pao, Girel, Iladed a Marie. Copak se vlastně stalo s Erikem a co byla ta divná silueta dítěte? Girel a Marie jsou zabráni do uštěpačné konverzace tak se ptám ostatních. Takže, nějakým rituálem narušili znaky na portálu a proto nás to asi přeneslo kamsi do neznáma a pak když tím portálem procházeli, Erik dle všeho omládl asi o deset let. Z pohledu na Paa který najednou vypadá o dost starší je jasné na čí úkor.
Když se téměř dohodnem kam dál, objevuje se Komtur ve famoriánské podobě. Nevím jak ostatní ale ten chlap mě už štve. Vždycky přijde a něco chce, stále opakuje ty fráze o tom jak právě jemu mámě věřit, přijde mi že je mimo, je minulost, obtíž. Ve snaze vynutit si pozornost bere Paa za krk a vyzdvihuje ho do vzduchu. Obtíž! Švihnu mečem a utnu ruku která drží Paa. Asi nečekal že bychom se mu mohli postavit, možná byl zaměřen na to že se mu Pao pokoušel odporovat. Komtur překvapeně hledí na pahýl své ruky když mu Girel zasazuje poslední ránu.
Císař nejspíš chce do našeho světa a proto vyrážíme k prostupu. Měli bychom mu v tom zabránit. Dorážíme tam o chvíli dříve a vítají nás tam dva gnolové. Prý nesou vzkaz od Asmodea a chtějí abychom nechali císaře projít.
Koho zajímá co chtějí.
Doráží císař. Když už konečně vím svůj cíl je rozhodování tak snadné. Beru meč do obou rukou a rozebíhám se na něj. Zrádce! A čepel prořízne vzduch. Císařova ruka se vymrští a jako bych na něj útočil stéblem trávy sevře čepel do ruky. Pohlédne na mě a v jeho očích je vidět zamyšlení, poznal mě. “Poté co jsem prošel temnotou se vydávám vytvořit lepší svět. Svět s budoucností lepší a zářivější než si pamatujeme! Svět který jsem kdysi chtěl vidět. A kuli tomu musím projít.”
Úder jeho pěsti mě odhodí daleko nazpět a náraz mi vyrazí dech. Objevuje se portál a císař do něj vstupuje.
***
Po průchodu se objevujeme v podzemí chrámu kde jsme kdysi ukládali tělo císaře k poslednímu odpočinku. Vystupujeme do obřadní síně kde císař v pokleku pronáší modlitby. Zaútočit nyní mi přijde zbytečné, je příliš silný, navíc, mohl by se snad skutečně změnit? Opouštím chrám, chladný vzduch mi snad pročistí hlavu. Jdu po cestě dolů. Dorážím až k bráně vnějšího opevnění. Z vozu stojícího nedaleko je slyšet veselí Girela a Marie. Vracím se zpět ke chrámu když se ozve zvon. Přidávám do kroku, nechal jsem se unést klidem toho místa. Sevřu hlavici meče a dávám se do běhu.
Císař vychází z chrámu. Tam už také ale stojí šest přízračných rytířů. Tři z nich tasí meč k pozdravu, tři k úderu. Dávají se do boje a po chvilce všech šest rytířů leží na zemi. Císař prochází kolem nich a lehce se při tom ukloní. Sledujeme ho až k dolní bráně kde nasedá na vůz a vydává se po cestě kterou jsme ho kdysi přivezli.
Obklopí nás řídká mlha. Jsme u řeky kde padla Jiskra a Bříza. Iladed stojí u kotle s vroucí vodou a hledí do něj v hlubokém zamyšlení. Končí to ale stejně jako kdysi Girel a tak se vroucí voda opět rozlévá po okolí. Na místu ve vodě kde ještě nedávno stála Jiskra se nyní vznášejí prázdné šaty.
***
Další přesun. Všude kolem je tma. Zkouším se posadit ale praštím se při tom do hlavy. Tma mě uklidňuje. Přemýšlím o tom co císař říkal. Jenže, věřil jsem v něj i kdysi. Bílá svatyně. Císař jako ztělesnění všeho dobrého. Síla, odvaha, moudrost. Jenže lidé se mění, pomalu, postupně se mění a moc je přetváří. A tak aby vyhrával začal tolerovat i obřady jiných božstev. První obětovaná kapka krve, kalich, zvíře, člověk, zástupy lidí. Stále si kladl větší a větší cíle. Žít, sílit a dobývat. Obětování trestanců nestačilo, přišlo i na královskou krev, i to přestávalo stačit. Pamatuji když začali zvonit městské zvony na poplach. Pak přišly výkřiky a nářek. Nerath se potopil do stejné krve jaká mu zajistila blahobyt. A my dál stáli na stráži, mysl a tělo spoutané krvavou magií.
***
Slyším hluk jak se odsunuje kamen a tvář mi osvítí světlo pochodně. Portál nás přenesl do hrobky kam jsme kdysi uložili císaře. Přesněji do jednotlivých sarkofágů. Mám na sobě starou imperiální zbroj. Pao se snaží rozmlouvat s císařem o tom že by bylo dobré se vzdát žezla a osvobodit se od hříchů prostým životem. Bezvýsledně. Ani tak si nemyslím že po tom všem může někdy být osvobozen. Objevují se služebníci asmodea a žádají vydání císaře. Ostatní ze skupiny se staví za císaře ale já za ním nechci stát. Nejsem si ještě jist jestli ho chci zabít, ale dál za něj nechci bojovat. Souboj pokračuje a já hledím na císaře. Jediné co ale vidím je falešný symbol. Zástupy lidí které jsem sám pomáhal nahánět pod ruce krvechtivých kněží.
Beru meč a jdu opět zkusit zabít císaře, nevidím zkrátka jinou možnost. Císař jako by se mi ani nebránil. Nakonec smrtící úder ale zasazuje Asmodeův služebník. Se zbytkem nepřátel se už vypořádáváme lehce.
***
Takže, co nyní? Iladed bere žezlo. Shodujeme se že jediný správný konec je zničení. Girel se ale drží opodál. Pak řekne že dál už nechce jít a vydává se temnou chodbou ven.
Nejlepší variantou se jeví donést žezlo zpět k Bahmutovi a s tím cílem vyrážíme do chladného rána. Svět je stále stejný, nezměnil se, ale stále je naděje.
Jestli se to nakonec podařilo? Co si budeme říkat, byla to cesta plná nástrah ale nakonec se to zdařilo. Svět zas může kráčet vpřed a zvykat si na to, že jednoduché cesty nejsou.
Girel se zcela přestal zajímat o problémy Nerathu nebo žezla. Hledal svůj vysněný domov a partnerku. Jenže, hledání bylo delší a dražší než myslel. Po patnácti letech koupil menší usedlost a žil spokojený konfliktní život s thieflingkou která, možná trochu násilně, mu zkrátka přirostla k srdci.
Spolu s Erikem se Pao vrátil do země Strážových kuřat. Tam, daleko od nepřátel a vyrušování si dal životní cíl. Zem musí konečně dostat následníka který bude hoden následování. Když se Erik konečně stal novým císařem, vrátil se Pao zpět do země, která mu byla jediným pravým domovem.
Životní energie Paa a ztráta Stelly jako by Erika nutili život nepromarnit. Ve dvaceti zastával vysokou pozici v Hnutí nehynoucího plamene a o pět let později stanul v čele zemí hlásících se k odkazu Neratu. Těžko už ale říct zda byl s tímto životem spokojen.
Iladed se nikdy nesmířil se ztrátou Jiskry a po ukončení výpravy věnoval veškerou energii a úsilí k nalezení cesty jak ji přivést zpět k životu. Když se jedné noci ozvala série výbuchů a ulici zaplavila spousta dýmu bylo nařízeno prohledání jeho domu. Po Iladovi jako by se ale zem slehla. Jediné co stráž nalezla byla na stole odložená ještě kouřící dýmka. Po roce byl Iladed prohlášen za mrtvého.
Pavouk postupně přestával věřit jednotlivým členům skupiny až se nakonec rozhodl že “osud celého světa” je vlastně dost nesmysl když člověk nemá zajištěnu svou vlastní zadnici. Během následujících let věnoval píli a úsilí k vybudování úspěšné sítě bordelů.
Art také zvaný “Krysa” asi zcela nesplnil očekávání strýce a ten ho po prvním dopise povolal zpět domů. Krátce po jeho návratu strýc náhle onemocněl a na Arta tak přešlo břemeno udržování rodinného majetku a vlivu.
Ivan se vrátil tam kam vždy patřil, jako stráž po císařově boku.
| < Vysoká hra > | |
| Sestry | |
