18. listopadu 2008, NYc zápis je silně roztřesený
Všichni zemřou.
Tohle sem ještě před dvanácti hodinama myslel, že sem napíšu jako jedinou větu.

Všechno šlo špatně. Vasilije na schůzce v tom skladišti nahradil nějakej Bron Orlov, kterej ho odpravil (když jsme tam přišli tak umíral přidrátovanej ke sloupu), s sebou měl nějakýho nejspíš triádou zmutovanýho retarda s pytlem. Vyhrožoval, naparoval se, Sára chtěla odejít, já váhal jestli vystřelit, a Tommy ho prostě napálil.
Jenže pak se ukázalo že v tom pytli u toho mutanta je Chei. Tušil jsem to když přišel, možná proto sem nevystřelil hned, ale říkal jsem si, že jen věřím tomu čeho se nejvíc bojím. Spletl jsem se víc než kdykoliv předtím.
Zpanikařil jsem. Střelil jsem toho retarda do hlavy, dvakrát minimálně, ale skoro nic neudělalo. Tommy mu udpálil kus ruky. Ale on jakoby nic. A pak Chei prostě usekl hlavu. Doteď to vidím živě před očima.

Ten mutant utekl, Brona Orlova jsme dostali. Dojeli jsme do save houseu, ale nedokázal jsem s ním zůstat v jednom domě. Chtěl jsem ho zabít, roztrhat nakusy, ale jak ze mě mizel adrenalin, tak se to vytrácelo. Poslední, co by zrovna Chei chtěla, by bylo, aby se ze mě kvůli Rusákům stalo totéž, co jsou oni.

Joshua mi v nemocnici řekl, že přijde chvíle, kdy se stane něco, co nepůjde vrátit zpátky. A že se pak stejně jako on budu muset rozhodnout, jestli zapadnu ve vlastním zoufalství nebo jestli se pokusím zabránit tomu aby se to dělo jiným. Tak mě napadá že by mě zajímalo co se stalo jemu.
Celý život jsem měl dojem, že to, co dělám, není to, co bych dělat měl. Vždycky mi přišlo, jakobych se spíš připravoval na něco skutečnějšího než jsou něčí milenky a rozvody.
Chei občas mluvila o osudu, možná by řekla, že je jejím osudem zemřít abych si tohle uvědomil. Občas takhle uvažovala. Pokud to tak je, pak to ale získá smysl pouze, pokud skutečně dokážu něco změnit.

Odešel jsem chvíli potom, co jsme dorazili a šel jsem za Cheiiným dědečkem, "strýčkem Kimem". Byla to hloupost, ale bylo to něco, co jsem musel udělat, i když sem si uvědomoval, že mě možná nechá namístě zastřelit.
Nikdy předtím jsem ho neviděl tak mimo sebe. Poprvé dokonce mluvil o Chei jako o své vnučce, vždycky předtím to pro něj byla rodiná kamarádka, jako všechny nelegitimní míšenky. Slíbil jsem mu že se postarám aby za to Rusové zaplatili.

Nevím co jsem dělal potom. Probral jsem se odpoledne u Nuana.


19. listopadu 2008, NYc rukopis je stále roztřesený, i když už ne tak moc
Když jsem se večer vrátil k ostatním, Tommy a Sára už měli Brona vyslechnutého. Chtěl jsem ho zašít někam do sklepa, abych si prošel, co z něj dostali, a pak se případně doptal na další věci, přecejen narozdíl od nich mám v tomhle pár let praxe navíc. Když jsem k němu šel, Sára myslela že ho chci zabít, když mi to došlo, tak jsem si uvědomil, že opravdu stále chci.