Jak tvořit frakce podle barevného koláče

Nepovedený experiment aneb mé zkušenosti s Roll20
Pár dní zpátky jsem definitivně odpískal už dobrých pár měsíců u ledu uloženou kampaň, kterou jsme hráli po internetu přes roll20. A zatímco někdy se skupina prostě z nějakého důvdu přestane scházet, vše vyšumí do ztracena a nikdo už se neohlíží zpět, toto není ten případ a opravdu mě to mrzí, že už se nedozvím, jak se celá věc bude vyvíjet dál. Přemýšlím, jestli si celou věc moc neidealizuji, ale tahle hra měla v zásadě všechno, co si člověk může přát - neotřelé prostředí steampunkové urban fantasy, zajímavé charaktery, kterým jsem jako vypravěč opravdu fandil, zajímavě rozjetý příběh, ze kterého jsem věděl přesně tolik, abych mohl hrát nehráčské postavy a okolní svět, ale přitom mě pořád překvapovalo, kam se celá věc občas vyvinula, fajn systém se skutečně promyšlenými nástroji k přípravě a vedení hry... Bohužel, tato hra měla taky jedno zásadní slabinu - nebyli jsme schopní se na nich scházet osobně (jednu dobu jsme dokonce hráli z pěti různých měst ve třech státech) a proto se celá odehrávala skrz videokonference. A právě to se ukázalo největší a troufnu si říct i nepřekonatelnou slabinou.

Některé věci, které mě postupně začaly štvát jdou na vrub programu Roll20 - přes nejlepší snahu, ve chvíli, kdy se připojí pět lidí začne být celé prosředí obvykle poněkud zasekané, problém, který se nikdy úplně nevyřešil bez ohledu na kvalitu připojení a to, že někteří z nás měnili místo pobytu a já si kvůli tomu svého času zařídil i rychlejší internet. Tady bych měl nicméně dodat, že jsem na laggy a propady frameratu poměrně citlivý v jakémkoli programu či aplikaci. Ani s prostředím Roll20 jsem se nikdy úplně nedokázal sžít a i přes užívání klávesových zkratek mi dodnes přijde nemotorné a těžkopádné. A asi se sluší doplnit, že když mluvím o Roll20, myslím tím Hangouts videochat s Roll20 puštěným vedle a užívaným jako spolený whiteboard, protože s videochatem přímo přes Roll20 byla situace vždy horší a po pár pokusech jsme přestali zkoušet ho vůbec používat.

Nicméně nemyslím si, že by se vše vyřešilo přechodem na nějaký jiný komunikační klient. Výše zmíněné problémy, jakkoli nepříjemné, totiž blednou vedle jen těžko překonatelných omezení samotného hraní přes internet. Komunikace s více než jedním člověkem je tímto stylem extrémně nepřirozená - chci-li na někoho mluvit, musím jej nejřív oslovit. Zdánlivě bezvýzmná, ale časem velmi otravná záležitost. Popravdě až během této kampaně jsem si uvědomil, jak moc v normální komunikaci a při vedení hry obzvlášť komunikuju pohledem, grimasami, gesty... Když jsme u gest, další otravná a hru potenciálně zpomalující záležitost - všechno je nutné kreslit. Postavy se zformovaly a začaly bránit před záporáky v blízkém baráku, u kterého jsem si právě během dvou vtěřin vymyslel, jak vlastně vypadá v interiéru? Zapomeňte na to začít divoce mávat rukama a naznačovat patra a hrubé rozvržení budovy, nikdo nepochopí, o co jde. Je nutné začít kreslit a to skrz (alespoň pro mě) velmi nepříjemnou variaci na Malování, které Roll20 nabízí. Oproti rychlému načrtnutí fixem na mazatelnou podložku ve chvíli, kdy se hráči začnou tvářit nad mojí divokou gestikulací nechápavě, další věc, na kterou jsem si doteď nezvykl.

I v onom "když se tváří nechápavě" je problém. RPG jsou z podstaty věci společenská aktivita a vyžadují nějaké minimální sociální dovednosti, které přeskonferenci lze bohuže uplatňovat jen s velkým postihem či nevýhodou. Samozřejmě že i v tého hře se vyskytly nějaké problémy a nejasnosti kolem herního světa, systému nebo stylu hry, ale jsem přesvědčen, že při hraní naživo bych byl schopen se o nich pobavit v rámci přestávky na pizzu a během sezení či dvou pak přednést nějaké řešení celé skupině, který by vedl ke vzájemné spokojenosti. Tady to vyžadovalo separátní videohovor a stejně se dodnes nejsem jistý, zda to bylo ke spokojenosti všech hráčů.

Ale co mě asi štvalo nejvíc je jakési "zploštění" celého roleplaye u hry skrz videochat, problém, který si bohužel myslím, že není moc řešitelný. Tuto hru jsem začal hrát s bez vyjímky výbornými hráči, kteří jsou shodou okolností všichni také velmi dobří vypravěči, přišli se zajímavými postavami, kterým fandím... jenže pak se celý ten příslib dramatických vztahů a společného objevování backgroundů nějak nepodařilo naplnit. A nemyslím, že by šlo o chybu hráčů. Co mě nepříjemně překvapilo bylo, že scény, které by v normální hře určitě vzbudily pozornost, hráči si je zapamatovali a mohli na ně dál navázat tady vyzněly jaksi mdle a do ztracena. Došlo tak například na moment, kdy předtím i poté vždy zcela chladně kalkulující postava začala velmi emocionálním způsobem vyhrožovat jednomu NPC kvůli nepříjemnému flasbacku ze své minulosti, či poměrně vyhrocený rozhovor, kde se řešily přijatelné a nepřijatelné metody k dosažení kýžených výsledků. A i když jsem si všiml snahy to později reflektovat v dalším roleplayi, prostě to nějak nevyznělo.

Podobná věc se vynořila na povrch, když jsem se pokusil více věnovat postavě, jejíž background jsem do té doby poněkud zanedbal... a jako následek jednoho částečného úspěchu v okultní záležitosti k ní připoutal ducha námořníka, kterého nedávno zabila. Pár malých dialogů ve stylu Baltara a Capricy Six ještě nikoho nezabilo (...ok, zabilo docela hodně lidí, ale byla to samá NPCčka a tohle není pointa...), zato by mohla pomoct upozornit, že v rodině postavy koluje kromě pirátství taky něco okultní krve (už od začátku hry měla postava jednu zjevně supernaturální schopnost, prozatím nevysvětlenou, což mi přišlo jako zajímavé téma k rozvinutí) a až to přestane být zábavné, nějaký krátký projekt v mezidobí ji nechtěného pasažéra zase zbaví. Bohužel jsem podcenil nakolik jiné je hraní přes videochat, a že zatímco při hraní naživo bych prostě strávil nějaký čas vedením hry za zády hráčky oné postavy (a v příhodné momenty našeptával nějaké drobné návrhy, které by nejspíš nebyly v duchu vzájemné nezištné spolupráce s ostatními postavami), tady nic takového udělat nešlo a skrz omezený komunikační kanál prostě nebylo jak k ní mluvit bez zastavení celé hry. Skrz video holt vždycky může mluvit je jeden, a nehrozí proto ani momenty, kdy zatímco něco řeším s jedním hráčem, další na scéně nepřítomní si zatím odehrávají nějaký zajímavý rozhovor mezi svými postavami. A to je prostě škoda.

I proto jsem u přípravy na každé další sezení zažíval čím dál větší rozpor. Po delší době mě opravdu chytla nějaká hra, zalíbilo se mi herní prostředí i systém, kterému stojí za to věnovat nějaký čas a naučit se zacházet s nástroji, které poskytuje. Navíc s hráči, které nemusím vodit za ručičku, nemají problém přijít a dohodnout se na tom, co chtějí vlastně dělat a čeho dosáhnout, takže mrknu na motivační obrázek, který mám doteď na ploše (viz. výše), rychle prolétnu poslední ze sirienových megaužitečných zápisků ze hry, čeknu související mapu vztahů, tiknu se nějakými těmi hodinami, posunu kupředu plány a akce už slušného množství NPC, které naše hra mimoděk vygenerovala... jenže pak přijde na to otevřít Roll20 a pozvat lidi na další hru, a nějak se mi najednou přestane chtít. Jedna další poněkud subjektivní nevýhoda, ale ta hra po internetu prostě nemá tu samou gravitaci a důležitost, jako když člověk někam fakt fyzicky vyráží si zahrát...

Prozatím tedy musím hraní přes videochat odložit jako nepříliš povedený experiment. Nechci říct, že by to bylo úplně špatné a pořád si v tom dokážu představit nějaké dungeon crawly (docela dobře by do toho mohla zapadnout dnes už téměř zapomenutá funkce "callera" - hráče, který srozumitelně GMovi shrnuje, na čem se ostatní dohodli a co tedy opravdu dělají) a podobné převážně procesní hry. Hraní naživo to nicméně může nahradit jen těžko a mnohé postupy, často brané jako samozřejmé, je nutné tomuto hernímu prostředí značně uzpůsobit.