Podle mně je to s protlačováním osobností hráčů do postav komplikovanější.
Mně se líbí myšlenka, že v reálném životě člověk záhy od nepříliš vysokého věku hraje sociální role. Z tohoto úhlu pohledu pak hraní RPG není nic jiného, než zahrání si jiných rolí. A také v jiných světech. To jsou dle mého dva hnací motory, proč člověk tíhne k RPG. Samozřejmě, něco z toho nemusí být změněno proti skutečnosti, takže hráč může hrát sám sebe v jiném světě nebo může hrát někoho jiného v tom prostředí, ve kterém žije (toto druhé dle mého není moc atraktivní), případně teoreticky hrát sebe sama ve vlastním prostředí. Ale to jsem odbočil.
Řekl bych, že i když nastává klasický případ, že chci úmyslně hrát někoho jiného, můžou se tam nevědomě vplést a také se vplétají různé črty mé osobnosti. A to jak ty, které dotyčný běžně v pohodě projevuje (třeba někdo se vyjadřuje v dlouhých větách) nebo které potlačuje, ale jsou s ním (třeba sadistické sklony). S tím souhlasím. Ovšem to vše je na úrovni podružného efektu, který je u někoho větší u někoho menší, až blížící se nule, takže se dle mého nedá obecně říct, že by v RPG nutně docházelo k promítání osobnosti hráče do postavy. Proč to tvrdím? Protože se podívám na herce a vidím, jak dovedou hrát různé role. Herec je trochu nepřesně řečeno tím lepší, čím víc se dokáže oprostit od sebe sama, vžít se do postavy. Dá se namítat, že herec má napsané, co má dělat, takže je veden jako loutka, někdo to pro něj vymyslel předem - i když o tomto se dá polemizovat, protože herec má pořád prostor pro improvizaci (v závislosti na tom, kde hraje), připusťme to. Pak se ovšem pouze přenese problém na scénáristu - scénárista je tím lepší, čím méně se promítá jeho osobnost do postav. Stejně je na tom autor knihy - i on se snaží, aby uměl psát tak, aby neprosakovala jeho osobnost do postav, u kterých to nechce (píše například knížku o Stalinovi, Berijovi a spol.). Samozřejmě může úmyslně uvést postavu podobnou sobě, to samozřejmě ano, stejně jako scénárista, ovšem pokud tito pánové podobnost se sebou nechtějí (jakože většinou nechtějí, protože jinak by všechny postavy v díle byly podobny autorovi), tak se musejí umět od sebe při psaní co nejvíce oprostit.
Takže pokud více-méně slušně funguje oproštění od sebe sama u herce, scénáristy, autora knížky či povídky, tak nevidím důvod, aby to nefungovalo u hráče, pokud si to přeje. Znovu však připomínám, že existuje část hráčů (nebo si to čas od času stříhne kdokoliv), které vědomě baví hrát v podstatě sebe sama v jiných kulisách a v jiném kostýmu - jen to dle mého neplatí na všechny.
DM je pak podobný tomu scénáristovi a autorovi. Hráč má svobodně na výběr, jestli chce hrát sama sebe, žádný problém. Ale u DMa je žádoucí umět se co nejvíc oprostit od promítání sebe sama.
Jasně, že se dá dlouze polemizovat o tom, kdy je něco ještě promítáním sebe sama a kdy ne, o tom žádná. Že autor do každé z postav byť jenom drobnou částečkou vplete něco za sebe, atd. ... O tom by se dalo dlouze povídat. Mně šlo o podstatu - že je u hráče na svobodné volbě a u DMa žádoucí se dokázat CO NEJZDATNĚJI oprošťovat od promítání sebe sama ve smyslu svého já jako celku do hry.