Já miluju filmové horory, strašně rád se bojím a strašně rád se nechávám děsit. Nedokážu ale popsat, čím to je, ale většina filmů, které jsi použil jako příklad, nepovažuju za horor a ničím mě neděsí. Možná je to současnou cynickou dobou, možná jsem jich viděl už moc, ale když vidím po sté partu studentů, které chce něco sežrat/rozsekat/obětovat, tak už v tom horor nevidím. Z filmů, které jsi jmenoval, je pro mě skutečným hororem v podstatě jen první díl vetřelce. Osobně za nejlepší horor považuju V zajetí démonů (The conjuring), Kruh (The ring), Znamení (Signs), Šestý smysl (The sixth sense) a Očista (The purge). Naopak Predátor, Vetřelci - zde je náznak hororu, jedna, dvě scény, ale o horor, jak já ho cítím, tedy něco, co ve mě vzbuzuje nervozitu, úzkost a eskaluje ke strachu, v nich nevidím. A u většiny "survival" filmů, kde někdo někoho honí (vlkodlak, zombie, kanibalové, Prometheus...), se spíš chytám za hlavu, proč se lidi chovají jako blázni, než abych se o ně bál.
Bohužel, moji hráči to cítí velice podobně. Strašně rád bych připravil nějaký skutečný horor, něco, co jim zabrnká na nervy, ale nemám tušení, jak v nich ten pocit vzbudit. Většinou skončíme u toho, že pokus o hororové RPG je víceméně velice podobný hrám, které hrajeme normálně, jen jsou postavy křehčí a mají větší šanci, že neuspějí.
V článku mě zaujala pasáž o vnitřních hororech - zde nevím, jak současně navodit pocit, že hra je skličující až děsivá, ale současně udržet hráče v tom, že musí ten vnitřní konflikt hrát. Jako příklad uvedu film Number23. Jak přesvědčit hráče, že je číslo 23 skutečně mrazivé a záhadné? Hráč musí přijmout premisu, že jeho postava je posedlá tím číslem a skutečně tak hraje. Nic tajemného nebo děsivého v tom ale následně není, protože to hráč ví už předem a musí tak hrát. To mi přijde u většiny vnitřních hororů - nemám tušení, jak skloubit nutnost hrát určitý charakter a přitom vyvolat osobní pocit nejistoty, napětí a strachu u hráčů.