Tak tedy pár poznámek k věci, zkusím to stručně
„Cíl organizace“ – většina oficiálních tajných organizací má spíše „smysl existence“ než „cíl“, na rozdíl od tajných organizací, kterým říkáš „konspirační“, ty cíl mít mohou. Cílem může být „zabít Hitlera“, ale „ochránit Churchilla“ z principu není žádný cíl, protože toho nelze definitivně dosáhnout – leda když Hitler zemře přirozenou cestou. Rozdíl je v nasazení prostředků – organizace může teoreticky nasadit všechny síly, aby splnila cíl i za cenu svého zničení. Lze zabít Hitlera za cenu života všech agentů. Obráceně to nejde – nejde ochránit Churchilla tak, že při tom zemřou všichni agenti, protože v následující chvíli ho nemá kdo chránit a organizace tak svůj cíl nemůže splnit. „Ovládnout svět“ je cíl, ale smyslem iluminátů může být „ovládat svět“, což není cíl, ale smysl, a je třeba k němu přistupovat jinými metodami a jinak používat zdroje, což má velký vliv na hru. Dál to trochu rozvádíš, ale v praxi je lepší nechat „cíl“ pro „záporáky“, který jde o to dosáhnout konkrétní události, většinou nežádoucí, a „smysl“ nechat pro „klaďáky“, kterým jde obvykle o udržení nějakého stavu – nebo změnu současného stavu a následné udržení.
A teď faktické věci
Organizace organizace (strašné spojení)
Osobní odpovědnost je mnohem důležitější u decentralizovaných skupin než u silně hierarchických. Když máš přístup k šéfovi a ten ke svému šéfovi, a rozkazy putují opačně na hlavičkovém papíře, nemusí mít jednotlivec prakticky žádnou odpovědnost. Typicky sovětské tajné služby před WW2. To že někoho obviní z neúspěchu za organizaci a zastřelí s osobní odpovědností moc nesouvisí.
Koncentrace zdrojů – ta je dost sporná. Teoreticky můžou nasadit hodně zdrojů. Prakticky má příslušný nadřízený hodně požadavků a protože si myslí, že vidí pod ruce svým agentům, může jim o to snáze zdroje odepřít s tím, že jsou potřeba i jinde.
Koordinace je bez debat lepší. Odolnost proti lokálnímu útoku – to je hodně sporné. Pokud máš jasnou hierarchii tajné organizace, tak tím že se dostaneš k poslednímu pěšákovi dokážeš najít jeho velitele, pak jeho šéfa, atd. , takže nakonec vyřadíš celou jednu složku nebo oblast. Lokální útok je naopak může dost ohrozit. Odhalit skrz jednoho agenta, že CIA provedla nějakou operaci v SSSR může celou organizaci dost snadno srazit na kolena.
Decentralizované organizace – ty popisuješ docela dobře, kromě toho vyřazení. Může to být (a bývá) přesně naopak – na jednom území můžeš mít více buněk fungujících samostatně, které o sobě ani neví, takže likvidace jedné z nich ti prakticky nijak nepomůže.
Tady ti chybí důležitý parametr – odhalitelnost a z toho plynoucí zranitelnost. U hierarchické struktury je vysoká, o decentralizované nízká, a čehož plynou ostatní věci.
Reálné organizace rozhodně nemají desítky úrovní. Právě naopak jich mají o dost méně a jsou roztažené spíše do šířky a rozdělené na jednotlivá oddělení – a to jak oficiální, tak neoficiální tajné organizace. Od polního agenta k řediteli CIA to ve skutečnosti může být jen pět stupňů. Za WW2 měly některé organizace jen tři stupně – špiony, jejich vedoucí, a šéfa. Vedle toho měl samozřejmě analytické oddělení (opět operátoři a šéf), kryptografiky, kartografy, atd. I GRU měla v některých případech jen čtyři nebo pět úrovní, přičemž čtvrtou(pátou) byl sám Stalin (tedy zpráva od agenta prošla rukou jen dalším dvoum nebo třem lidem, než ji dostal Stalin na stůl.)
Dále – „poskoci“ je dost blbé uvažování. James Bond není poskok, i když reálně je úplně dole. Většina známých agentů nebyla žádnými poskoky a se svým nadřízeným měli vztah spíše partnerský, než nadřízený – podřízený. Taky měli agenti spíše řídícího, než velícího důstojníka. U tajné služby více než obvykle závisí na jednotlivci úplně dole, a konspirující tajná organizace z principu nemůže mít na nejnižší úrovni „poskoky“, a to ani u nepřátel. I když řada agentů může být neschopná a hloupá, to je jiná věc.
(Btw. Vytvořit tajnou konspirační organizaci je mnohem jednodušší než píšeš. Dokonce ji můžeš vytvořit dřív, než si uvědomíš, že jsi to už udělal.)
Zdroje – na typické zdroje pozor. Hodně organizací za války bylo vytvořeno vojáky pro vojenské účely, ale vojáky vůbec nedisponovaly. Třeba Abwehr byl vyvořen vojáky, velel mu námořník, ale v jeho struktuře bys vojáků našel málo a námořníků ještě méně. Speciálně u krátce existujících organizacích platí, že jejich zdroje se budou velmi lišit od toho, co by člověk očekával (takže generálové německé armády, kteří chtěli zabít Hitlera, se jen velmi těžko dostávali ke dvěma ručním granátům)
Přesun zdrojů jsem už řešil – i centralizované organizace je přesouvají spíše méně. Naopak hodně decentralizované skupiny můžou shodit tisíce tun zásob na základě informací jednoho či dvou lidí.
„Dostat někam agenty“ je myšlenka sice hezká, ale hlavně Bondovská a tedy ne moc reálná. Představa, že se vezme jeden člověk či skupina lidí, která se dá vyslat kamkoliv na světě je dost nerealistická (tak to dělali rusové – poslali sto agentů do Německa, a když jich němci sto chytili, rozhodli se poslat jich dvě stě.) Mnohem spíše budou agenti lidé, kteří z dané oblasti pochází a byli naverbováni, což platí i o oficiálních tajných službách. Taktéž lokální ztráty agentů oficiálních organizací dost bolí – speciálně CIA se snadno dostane do stavu, kdy v některé oblasti nebude mít nikoho a nebude ho tam ani mít jak (nenápadně) dostat.
Z toho co jsem psal plyne, že představovat si organizaci jako pyramidu je velmi nešikovné. Když už, tak jako velmi širokou a nízkou pyramidu stojící na mnoha sloupech. Mít několik stupňů vedoucích pracovníků je pro tajnou organizaci (a zejména pro konspirující organizaci) úplně zbytečné.
Hospodárnost – konspirující organizace mají obvykle jen omezené možnosti, jak zjistit adekvátnost zdrojů, takže snadno jich nasadí moc nebo naopak málo. Snadněji než jiné společnosti.
(Můžeš někoho „vyvraždit“ nebo „vyhladit“, ale ne „vylikvidovat“. Doufám, že to přijdeš dřív, než bude nutné přistoupit k zlikvidování :-))
Prostředky obecně – z roztaženosti pyraidy vyplývá, že v odvetě se protivníci organizace můžou dočkat úderu ze strany, ze které by to vůbec nečekaly. Třeba vice zatčených agentů může být osvobozeno pomocí náletu bombardérů, i když jimi dotyčná organizace vůbec nedisponuje. A vůbec nemusí zavařit nejvyššímu vedení. Mluvím samozřejmě opět o případu za války, ale podobné akce se provádí i dnes.
Případ, že by někdo v dnešní tajné službě byl “hysterický” lze prakticky vyloučit – takoví lidé mohli být dříve nabráni náhodou, dnes už to téměř není možné. “Vrhnout vice zdrojů” taky není obvyklý postup, ten bych popsal spíše jako “udeřit úplně jinak než doposud, na jiné místo, na jiný cíl.” Tedy třeba místo toho, aby na postavy někdo poslal další zabijáky, lepší než minule, tak zaplatí člověku, který bude seřizovat brzdy jejich auta. Nebo jejich manželka spadne pod tramvaj a hned budou mít jiné starosti.
Počty členů – reálně je to přesně naopak než píšeš. Organizace může mít hodně infromátorů, ale lidí, kteří by mohli být vysláni na řešení problémů bude o dost méně. U konspirující organizace větší počty lidí znamenají jen větší riziko prozrazení, pokud nejde zrovna o sebevražedné atentátníky, a i u nich se tenhle efekt projeví. Tajné služby obvykle mívají mnohem méně lidí než kolik si neznalí lidé myslí, ale mnohem více informátorů a spolupracovníků, kteří ani nemusí vědět, pro koho pracují. Z toho plyne, že nasazením velkého počtu agentů se problem obvykle neřeší, pokud nejde o předcházení teroristickému útoku. Jinak obecně platí, že profesionální tajní agenti bývají o řád lépe vycvičení než jinni “poskoci”, hlavně co do šíře dovedností. Úzce profilovaní jedinci sedí spíše někde na ústředí, v tajné laborce nebo tak, nejsou v terénu. Pro neoficiální organizcea a speciálně teroristy tohle samozřejmě neplatí, ale i pro ně platí, že hůře vycvičení členové bývají při první či druhé akci dopadeni nebo zabiti.
Další věci mi už nepřišly tak zásadní, i tak je tahle reakce dlouhá až moc.