Sparkle píše:
Nejvíc láskyplní lidé jsou schopni nejstrašnější nenávisti.
Vážně? Ale tak dobře :) . A berme raději lidi obecně, né jen ženy, protože "
citlivá žena" je klasický genderový stereotyp ... a i když odhadem tvrdím, že ženy vycházejí v kdejakých škálách emocionality v průměru o nějakých 10-20% výrazněji než muži, pro drsnou ženu, která by se mnou vytřela podlahu, bych taky nemusel chodit daleko.
K těm láskyplným/nenávidějícím lidem tedy: můžu je chápat tak, že tito lidé bývají poháněni svým zvnitřněným emočním základem k činům na obě strany (k lásce/nenávisti)? A to v protikladu ke kalkulujícím, studeným čumákům, kteří necítí nic moc k nikomu?
Kdyžtak mě opravte, pokud to nedává smysl ...
Jinak bychom mohli znát ještě lásku nenárokovatelnou, pokornou, sebepřesahující, a tak. K tomu otázku (tak napůl řečnickou, ale klidně nechávám k diskuzi): může si např. nenávidějící člověk uvědomit, že je v zápalu svého spalujícího žáru vůči nějaké nelibosti jaksi marnivý, či až, jakbychtořekl, kreaturálně patetický?
- - -
Kdybych pokračoval k těm zákonně zlým postavám, tak ok, dejme tomu - protože někde se začít musí - jinak ale asi budu lobbovat pro zahození koncepce dobrých/zlých postav.
Ebon se ve svém dlouhém příspěvku zmiňoval o "zlých" postavách jakož o postavách, které jsou označovány za zlé svým okolím. Toto ale pořád není ono (chápu, pokud chceš respektovat daný herní kánon, nic lepšího asi jen tak nevymyslíš).
Proto kánon přeskočím, vezouce se na vlně relativismu ...
Svět je složitý a plně nepoznatelný, osobnost člověka taktéž ... a výsledek zážitků, které osobnosti vtiskne svět by se měl někde zajímavě promítnout.
Zaklínač píše:
Evil is evil. Lesser, greater, middling, makes no difference. The degree is arbitrary. The definition’s blurred. If I am to choose between one evil and another, I'd rather not choose at all.
Vychytralý protikomentář od fanouška píše:
If you choose not to decide, you still have made a choice.
A tady
filosofové hrají D&D (ten komix skvěle vysvětluje různé pohledy na pojetí morálky).
Anebo třeba
tuto knížku od Kaplického - na počátku je šlechtic, který se snaží domoci spravedlnosti za neprávem popraveného bratra, a v půlce příběhu už přepadává nicnetušící obchodníky, kteří s původní křivdou měli pramálo společného.
Snažím se říct:
- Jedna společnost může mít více vrstev, a postava může náležet do jedné či více z nich
- Hrdina jedné vrstvy může být nenáviděný druhou vrstvou, atd.
- Vztahy mezi vrstvami mohou být dosti složité
Pro jedince, který se ocitne uprostřed nějakého sváru to pak přináší několik klíčových zážitků:
- Nakolik je jeho představa o sobě samém v souhře s tím, co si o něm myslí ostatní?
- Nakolik je hlavní aktér psychicky odolný a/nebo nakolik si zakládá na svém pozitivním sebeobrazu (~všichni lidé nemají rádi nesrovnalosti (jsem "dobrý", ale oni si myslí, že jsem "špatný"))? Toto se asi týká i rolí, které na sebe jedinec musí brát, a následků, které pramení z (okolí) jeho činů.
- Jaký přístup postava zvolí, aby se zbavila z prostředí pramenících konfliktů vůči svému sebepojetí? (toto jde nějak zvládnout, nebo se také lze zničit - přes závislosti, destruktivní chování ...)
Okolo výše zmíněných 2x3 bodů by také šlo postavit hru/systém/termíny/tokeny (či spíše takto: ono někde něco existuje, a už mi jen připomeňte, že vynalézám horkou vodu :) ).
Kdo se díval na Breaking Bad (Perníkového Tátu), tak Jesse Pinkman byl zajímavou postavou - tento chlapec se dostával do situací, kdy se střetával s nelehkými událostmi a rozhodnutími, a přitom byl sám takový neodolný, a tak tuto zátěž těžce nesl.