Článek jsem si přečetl až teď a vlastně náhodou, je to kladicky dobré shrnutí. Takže vypíchnu jen malý kousek, do kterého se můžu zakousnout.
Píše:
Takže první zkoumání problému padající vody a údivu nad tím je třeba odsunout někam strašlivě daleko do minulosti; desetitisíce, možná statisíce let ode dneška, do míst, kde nejsou žádné záznamy, a z vědeckého hlediska tam vládne skoro úplná tma.
První zkoumání nevím, ale první údiv lze odsunut tak daleko, že nikdy nemusel nastat. Zvířata se nediví. První désť i první sníh berou naprosto v pohodě, niz zvláštního. Ani malé děti se nediví, jen se později ptají "proč" - ale to není to samé.
Píše:
Je třeba se smířit s tím, že první zkoumatelný člověk, co v nějaké podobě žije na planetě, anebo je popsán v nějakých záznamech libovolného druhu (třeba archeologicky, pomocí zachovaných kulturních předmětů), už nějaké mytologické a náboženské představy měl. Vystupovaly v nich síly, ke kterým měl respekt a úctu, jako třeba dravé šelmy, přírodní živly, plodivé síly, a to ne proto, že by je nechápal, ale protože se jich tak trochu obával; byly pro jeho přežití podstatné a byl nucen doufat v jejich přízeň.
Tato druhá část je přesný opak - lidé kteří dnes loví nebo rolničí stále doufají v přízeň čehosi, co nelze přesně popsat. Rituály okolo počasí jsou tu stále - i obyčejné "doufám že nebude pršet, abychom mohli sklidit" je daleko od racionálního základu.
Jinak řečeno - je to furt to samé. Čas jde možná dopředu, ale lidské myšlení se motá pořád dokola.