Alnag: no, je v tom malinký rozdíl, ale já drancování spatřuji jako formu odměny vojákovi za jeho snažení - co jsem tak vysledoval, bylo běžné zejména u vojsk, kde se nevyplácel pravidelný žold. Samozřejmě beru oficiální svolení vyšších míst, ne obvyklou praxi.
Je samo pravda, že hlavně dřív platilo, že pravidelně placený voják už je extra třída, takže i jeho morálka a nároky jsou trochu jinde, čili ono všechno souvisí se vším.. nicméně vztah: platím tě za něco = věci navíc jsou moje, celkem imho funguje a je logický.
Jerson: mě právě momentálně víc zajímá oficiální zákon či právo, jak by to mělo fungovat v takovém tom ideálním případě. Že se to skoro každý snaží více či méně obejít, je jasný.
Řeším teď konkrétně případ posádky obchodní lodi, jejíž pár členů narazilo na menší poklad. Kapitán u toho nebyl, oni mu ho nicméně ukázali. A teď, co s ním :) Kdyby si ho nechal celý, jednak by nálezce nasral (právem), což na lodi není nikdy moc chytrá věc. A jednak by mu příště už asi nikdo nic nepřinesl, že jo. Zase kdyby všechno nechal nálezci, bude za pitomce, který dělá převozníka kdekomu a může se stát, že námořníci budou na konci dobrodružnější plavby bohatší než on..
Např. v britském válečném námořnictvu byla dříve praxe odměňovat námořníky podílem na kořisti:
Viz
www.valka.cz
valka.cz píše:
Podíly z kořisti byly naprosto legitimním způsobem odměňování námořníků v britském loďstvu. Po dopravení ukořistěné lodi do přístavu příslušný úředník ocenil hodnotu lodi i nákladu a poté byly všem příslušníkům posádky od kapitána po posledního plavčíka vyplaceny podíly za její zajetí. Samozřejmě velikost těchto podílů byla odstupňována podle hodností, přesto bylo možno tímto způsobem přijít k solidnímu jmění. Nelsonův podíl na kořisti činil 800 liber, což byla značná suma
Naomi Noviková v Tremerairovi, což je román psaný dost věrohodně a prý ho hodně konzultovala s odborníky, psala, že kapitán v té době dostával dvě osminy z ceny kořisti.