""Uveďte mne do Království nebeského, ale rychle, ať to moc netrvá; nemám čas." Tenhle styl mne nepřestane fascinovat."
Přesně tenhle pocit jsem měla, když jsem nedávno četla jakýsi škvár, který se jmenoval "Celestýnské proroctví".
hrdinu osloví dívná známá a sdělí mu cosi o nějakém proroctví, podle kterého lidi vstupují do vyšších stupńu evoluce. Na posledním stupni jsou lidi schopni vstupovat do nějaké jiné dimenze či co a mizet nezasvěceným před očima.Až se to rozšíří po celém světě, bude lidstvo vědět všechno a splyne s vesmírem. On se rozjede do jIŽNí Ameriky , zjistit oč kráčí. Vždycky najednou potká někoho, kdo mu vyjeví, oč kráčí na dalším stupni a hrdína je okamžitě uchvácen a okamžitě chápe. Během pár dnů je připraven pro další stupeň.
Je pravda, že hlasatele svědectví honí místní vojsko po kopcích, dokonce do basy ho na chvíli zavřou, takže se toho děje dost, ale nějaká trnitá duchovní cesta? ani náhodou, po téhle stránce nalézá všechno jako housku na krámě a ani ty dvě pade zaplatit nemusí. Ta snadnost duzuchovní cesty nebo spíš duchovní dálnice, po které bez zaškobrtnutí frčíte 150 byla vysloveně odpuzující.
Nicméně vzkvětající sekty, nabízející jednoznačnéé odpovědi, napovídají, že po tomhle stylu je poptávka.
Na téma "zavřené dveře" mně napadá ledacos, v pravposlavné liturgii mají dveře významné místo, ale nemám čas a nějak se mi nechce plivnout dvě věty v pauze, než vyleze papír z tiskárny.
Ostatně "po pravoslávnu" mám jako ženská přístup za ty dveře jednou pro vždy zapovězen.