Velmi stručná teorie komunikace:
Jako autor/překladatel máš v hlavě nějakou představu a tvým cílem je, aby se podobná představa vykreslila v hlavě čtenáře. K tomu používáš slova. Efektivní/zdatné používání slov je takové, které v hlavě čtenáře vykreslí představu, jakou si zamýšlel. Pokud vykreslí jinou představu, než si chtěl (nebo čtenáře zmatou a nevykreslí žádnou), tak to děláš blbě.
Slova jsou svině. Je docela jedno, co je v jazyce "správně" a co "špatně", v konečném důsledku jde jenom o to, jestli ten význam předáš, jak si chtěl. Slova můžeš různě prasit, vymýšlet si nová, používat slova v jiných významech, a pokud to děláš tak, že to v hlavách čtenářů vykresluje žádoucí představy, tak to děláš dobře. Pokud jim to hází jiné představy, tak to děláš blbě.
Takže když někam napíšeš "dráb" a představuješ si přitom "důležitý královský úředník", zatímco někdo jiný si to přečte a představí si přitom "bezvýznamná guma s bičem v ruce", tak jsi to udělal blbě. To je celé jádro pudla.
Oproti tomu myslím třeba u "pukrabí" si lidi fakt představí "důležitý královský úředník". Bohužel si taky můžou představit "slovo velmi spjaté s česko-německým prostředím", což může být nežádoucí.
To je taky potíž slov jako "kastelán", jejichž "správný" význam dnes zůstává znám třeba historikům. Takže když já do překladu napíšu "kastelán" a myslím tím "správce panství, vymahatel zákonů a výběrčí daní", zatímco čtenář si pod tím představí "školník, ale na zámku", tak to slovo používám blbě. Což nic nemění na tom, že třeba v akademickém kontextu by to slovo mohlo být žádoucí, protože čtenář-historik by si před ním představil přesně to, co chci.
Komunikace je těžká, psaní je těžké, ale vždy při něm musíš pracovat s představou nějakého idealizovaného čtenáře a zamýšlet se nad tím, jestli tvoje slova a formulace vykreslí v jeho hlavě žádoucí významy. Pokud o idealizovaném čtenáři neuvažuješ, těžko tvoje komunikace bude efektivní.