Píše:
Taky ten růst protivníklů nemám rád, nějak mi potom nedochází proč se postavy zlepšují, když roste i náročnost.
protože si myslíš, že je DnD pořád ve verzi 2.0. Ono není. Postavám roste především rozsah schopností, jejich šíře. Velikost útočného čísla je jen pravděpodobnost.
Píše:
Nesnasim to, a hraju hry ve kterych se to nedeje.
nesnašíš co? relativní obtížnost? ale tu máš v ostatních hrách přece implicitně, vše je relativní vzhledem k postavám, ale protože ty se nemění, nemění se ani nepřátelé. ve skillových systémech je postava často hotová na začátku hry.
Píše:
Čím více nad tím přemýšlím, tím spíše mi to přijde pro DnD typické - nejen u nepřátel, ale taktéž u DC, které je většinou odvozené ne podle objektivní obtížnosti, ale podle relativní - od lvl družiny (nebo je stanovujete jinak? Možná jsem tu tabulku špatně pochopil).
je a není. některé záležitosti jsou konstantní. Například šplhání po hrubé zdi je pořád DC 15. přeskočení dvoumetrové jámy s rozběhem taky nemění DC.
Znalostní skilly mají DC různá. Některé informace jsou dostupné jen paragonům a je to vyjádřeno extra +5 k DC.
Co je relativní, jsou DC pro nebojové výzvy a ty se mění, protože samozřejmě roste jejich náročnost. Zatímco na začátku jsi se honil uličkami, později běháš stejně dobře po střechách. Zatímco zprvu jsi stíhal padoucha na koni, později letíš na grifovi a nakonec jen procházíš astrálními sférami. To jsou jistě různé obtížnosti.
Colombo: Ten svět samozřejmě má ultimátní padouchy, které družina stále pronásleduje. Jaký mají level je však irelevantní. Rozhoduje jen to, kdy je družina potká. Následující příkla djsem tu dával v jiné diskuzi.
Mám 1. level a potkám padoucha. Je to největší parchant jakého znám. Zvítězím v těžkém boji, v tom nejobtížnějším, jaký mohu zvládnout. Hodnocení takového střetnutí je systémově (level družiny) +4, což je patrně i level padoucha.
Byl to ten největší bandita v okolí? Patrně ano. Nikdo jiný kromě mě, si s ním nedokázal poradit. Byl to největší padouch na světě. Nejspíš ne, pověsti o něm lhali. Všichni se ho ale přece báli a říkali, na toho si dej pozor, ten tě rozmáčkne jak chrobáka. Pointa je v tom, že nikdo jiný to nezkusil. Byl jsem to já kdo nu vyprášil kožich.
Z hlediska GMa to jednoduše znamená, že jsem mu jako hráč poupravil záměr. Nehrajme si tady na nějakou simulaci. Svět existuje jen v imaginaci hráčů (včetně GMa). Není to simulace, ničí mozek na to není dostatečně výkonný. Svět žije jen v okolí postav. Kam nešlápne noha dobrodruhova, tam se nic nestane. Proto je sice možné, že byl dotyčný bandita největším padouchem široko daleko, ale můj příběh o tom, jak jsem dokázal opak.
Nebyl to tedy ten největší bandita všech dob, ale možná ho někdo takový řídil. Možná jsem teď teprve narazil na skutečné pozadí příběhu.
Tohle je samozřejmě extrémní případ, který má ukázat jedno jediné. Ten kdo se rozhodl jaký level má padouch z příkladu je jen a jen GM, nikdo jiný. Jistě, může zabít družinu a alibisticky říkat - dobře jste to věděli, neměli jste tam strkat nos. Problém tohoto přístupu je však v tom, že generuje hráče pasivní, kteří hrají jen na jistotu, o všem se tisíckrát ujišťují a nakonec udělají jen to, co je pro ně výhodné. A ještě k tomu finančně. Což je na tom to nejsmutnější.
A samozřejmě ano, Great Dracolich Shadraxil je skutečně hovado, které má epický level. Družina porazila a zabila spoustu jeho nohsledů i mocných přisluhovačů. V momentě, kdy se na něj vypraví ale skutečně nebudu tvrdit, že má level 32. Protože tak je to přece správně. Ne, bude těžkým ,velmi těžkým protivníkem, ale klidně s úrovní 19, když to bude třeba.