S kámošem (ten co se s nim střídám v roli DM) jsme vždycky na pravidla dost dbali, bavilo nás je študovat, odhalovat, jak se vypořádají s tou kterou konkr. situací. Byli sme hodně klasický rule-lawyeři :) Třetí do party byl kámoš, který neměl v malíku pravidla komplexně, jako my, ale má geniální nadání lehnout na nějaký konkrétní problém a najít v pravidlech díru, nebo kombo, které jeho postavu úžasně posílilo. I to bylo jedním z důvodů, proč jsme si začali pravidla vždycky upravovat, po čase.
Je to asi nevyhnutelný proces - jakmile si pravidla zažijete natolik, že sypete z rukávu kdejaký údaj, můžete s nimi pracovat v obecné rovině a hlavně získáte sebedůvěru k jejich úpravám tak, aby odpovídaly přímo vašim potřebám. Zažili jsme to třikrát, u každého systému, který jsme hráli delší dobu - vždycky nejdřív mohutné studování pravidel a neustálé listování při hře, potom to listování odpadalo (a nahrazovaly ho dohady "znalců") a pak přišly ke slovu úpravy divných částí pravidel.
Přesto v nás zůstal pocit, že pravidla hry jsou od toho, aby se dodržovala. Naučili jsme se prožívat příběh a napětí skrze své postavy, skrze herní mechanismus - pokud přejdeme na "pouhé vyprávění", nepodpořené hodem kostkou nebo tím či oním pravidlem, okamžitě v nás automaticky klíčí podezření na účelovou manipulaci ze strany DM (nebo hráče) a herní pohoda se vytrácí, protože nám se líbí svět žijící svým vlastním životem, se kterým se my musíme vypořádat, pěkně sami za sebe, někdy třeba až zdánlivě proti vůli DMa... :))
Hm, no vida, jak sem si to teď objasnil, proč na pravidlech pořád tak nemoderně lpíme! konečně :) díky za ten dotaz, Dalcore