Rytíř uhodil hřebík po hlavičce. Myslím tím názor, že odměny za dobré hraní jsou kontraproduktivní. Samozřejmě jsem byl jistou dobu velkým zastáncem odměn za dobré hraní, považoval jsem to za skvělou motivaci. Ovšem pak jsem si začal klást otázky, kdy hráč něco s postavou dělá pro svoji radost z hraní postavy nebo pro radost z odměny. A nakolik mu realizování radosti z odměny zasahuje do hraní postavy a vnitřního požitku z toho. A jestli hráče pobídka odměn neuzemňuje, nepřistřihává mu křídla rozletu, neposílá ho do zóny strachu o to, zda bude či nebude odměněn.
A také jestli získání/nezískání odměny hráče neroztrpčí z několika důvodů:
a) Vnitřně může být hráč nadmíru spokojen se způsobem hraní své postavy, ale někdo jiný (kdo rozhoduje o odměně) má odlišný názor a hráč dostane ťafku. Úplně přesně vzato totiž odměny motivují k tomu, aby hráč hrál postavu stylem, kterým se zalíbí tomu, kdo o odměně rozhoduje.
b) Dochází k poměřování schopností hráčů hrát hru (přesněji řečeno schopnosti vyhovět tomu, kdo dává odměny, jak bylo naznačeno výše) a zlá krev bývá na světě.
Podle mně je optimální odměnou v RPG kacířsky ŽÁDNÁ odměna, vyjma vnitřní radosti ze samotné hry. Tím myslím všechny odměny ve hře. Zrušit expy nebo jakkoliv se odměna jmenuje :) Postava se vyvíjí a jedná čistě dle úvahy korespondující s událostmi v herním světě. Jednak na základě toho, co se konkrétně v herním světě stane (odehraje v průběhu hry), druhak všeho, co se ve hře chápe, že se děje v mezidobí. Mezidobím může být jak pravidelné cvičení s mečem po večerech tak třeba 2 roky pauza v herním čase nebo zazimování na několik měsíců, atd.