Ohledně úvodní otázky Sirien ještě píše:
Blbost, tečka. Bohužel, tohle je čistě filmová záležitost. Útok na víc protivníků je docela mistrovskej kousek a v reálu lze provést pouze tak, že si "vykrokuješ" vhodnou pozici a zaútočíš bleskově na prvního, minimálně ho odhodíš a okamžitě na to udeříš na druhého - víc než dva takhle nedáš, navíc to musíš mít v tu chvíli fakt promyšlený, musíš to provést bez chybně a musíš to mít fakt "v ruce". Samozřejmě, proti víc obstojným soupeřům Ti to takřka vůbec nemusí vyjít (teoreticky... pokud by to fakt nečekali...)
Zkusím to vzít trochu systematicky:
Maximální smysluplná přesila: Na blbosti typu 3 na 1 (zdravím hexový papír) zapomeň
Zepředu maximálně dva. Musí být zkušení nebo sehraní, jinak si překážejí i ti
Při obklopení tak 4. Teoreticky i 5. Nicméně tak nebo tak nezvládnou zaútočit sehraně všichni naráz. Na sehraný útok "všichni naráz" to jde maximálně ve třech.
Tohle je uvažováno pro meče (mačety, sekery, dýky...). Pokud jde o delší zbraně (kopí...) tak zdvojnásob pro případ dvakrát tak dlouhých zbraní a ztrojnásob pro čtyřikrát tak dlouhé zbraně.
Boj proti přesile: Blbost. Viz výše, viz Quentin dříve
Reálná podoba boje: NIKDO nebojuje tak že by se omlacoval na věčnost. To je ve filmech tím, že to mají jako choreografii, u amatérů pak tím, že míří na zbraň a ne na protivníka.
Ve skutečném boji se snažíš zbraň obejít (případně ji odrazit a projít) abys zasáhla nepřítele.
Skutečný střet vypadá jako
série výměn, mezi kterými jsou pauzy. Z celkové doby souboje převažují pauzy!!, obvykle tak v poměru minimálně 2:1. Protivníci se obcházejí, vyčkávají a hlavně
přemýšlejí, skládají si v hlavě svůj další útok, tj. další sekvenci úderů, které provedou, případně protiútok - tj. snaží se vylákat soupeře do útoku, který od něj sami chtějí. Následně se na sebe vrhnou, oba zkusí provést "svou" sekvenci, jeden z nich "uspěje" a vnutí "svou" sekvenci tomu druhému a buď zcela uspěje a doknčí jí jak zamýšlel a soupeře zasáhne, nebo je soupeř pohotový nebo udělá něco nečekaného a sekvenci v jejím průběhu rozbije (nebo z ní uskočí atp.). Následuje většinou další obcházení a přemýšlení...
...většina šermířů má svoje vlastní oblíbené sekvence vycházející z pohybů, které se jim samotným líbí. Pokud odpozoruješ (např. na turnaji) oblíbené sekvence soupeře a připravíš se na ně, můžeš ho snadno zaskočit a porazit z protiútoku. Je to ale velmi složité, protože šermíř má své kombinace obvykle velmi "najeté" a úmyslně je rozbít je trochu o hubu - chce to cvik.
Samozřejmě, tohle platí pro střet odpovídajících protivníků jeden na jednoho (střet víc na víc si snad každý odvodí sám, v principu tam nic "kvalitativně" odlišného není - většinou se to stejně rozpadne na střety jeden na jednoho) Bojuje-li výrazně lepší týpek s horším týpkem, horší týpek obvykle docela ostrouhá, dost často hned v první výměně. Jde hlavně a především o skill, náhody v tom moc není. Resp. - čím delší zbraně, tím méně náhody. Boj na meče je hlavně o skillu, na krátké meče/mačety už je trochu i o štěstí a především tam nabývá význam pohotovost a reflexy a boj na nože je totální magořina -
i pokud jsi mistrem boje na nože, nikdy si nemůžeš být ani proti nějaké lamě 100% jistá!!! To je častý omyl ve filmech i v knihách.
Repostnu sem ta dvě videa co jsem dával do diskuse o DrDII:
takhle to vypadat nemá
takhle naopak ano - Hlavní hrdina v tomto videu je nicméně extrémně trénovaný a je doslova MISTREM v neozbrojeném boji, což je nutno brát velmi v potaz - kryty které tam předvádí
jsou realistické a funkční, ale ačkoliv samy o sobě nejsou těžké jako pohyb, jejich provedení v praxi je
extrémně složité
Psychologie je mnohdy tím, co souboj skutečně vyhraje. Pokud se Ti podaří (postojem, výrazem, kecama) přesvědčit soupeře o tom, že je horší než Ty, máš ze 2/3 vyhráno - strašně mu to ubere na odhodlání, důraznosti, stáhne se do obrany, tím prakticky prohrál (to je také jeden z významných důvodů, proč je tak těžké porazit vlatního učitele, i když už jsi v důsledku lepší (silnější, rychlejší...) - prostě ze zkušenosti nevěříš tomu, že to dokážeš)
Zkušený šermíř
dokáže na psychologii porazit i několik soupeřů naráz, pokud tito nejsou dost dobří!!! Prostě je vydeptá, pak udeří na jednoho, další jsou zmatení, vyřídí druhého, ostatní jsou vyděšení, ustoupí... a zrasí třetího i čtvrtého. Na to ale skutečně musí být dotyčný šermíř dobrý a jeho oponenti nic moc (což nemusí být tak těžké - běžný voják například oproti rytíři měl ve středověku skutečně velmi mizerný výcvik)
Netrénovaný bojovník je člověk, který je mnohdy nebezpečnější sobě než svému soupeři. častá chyba i v moderním světě, zejména u věcí kterým se říká "teleskopy" případně "teleskopické tyče" - pokud to s nimi někdo
aspon trochu umí, tak si protivníka který je beze zbraně nikdy ani nepustí k tělu - bez ohledu na to jak dobrý tento neozbrojený protivník je. Já sám (a to nejsem nějak zvlášť dobrý) bych s tyčí dost možná zvládl i svého trenéra (ehm... no... neber to
úplně doslova... bohové raději vůbec... jestli si Aleš tohle někdy přečte, dá mi do ruky tyč a pak mě s chutí omlátí o přilehlé stěny... ehm.)
Na druhou stranu většina lidí co u sebe "teleskopy" nosí s nimi prakticky vůbec neumí a mě samotnému by asi nedělalo moc problémy jim ho vyrvat z ruky a omlátit jim ho o hlavu.
Důležité je, že i mistrovi se
může nepodařit útok - tzn. může zaútočit způsobem, který nepřinese užitek. Rozdíl je, že někdo, kdo se zbraní umí, zaútočí takovým způsobem, že i když mu to nevyjde, tak se
nedostane do problematické pozice a prostě zaútočí znovu hned na to. Někdo kdo to neumí svůj útok nejspíš zbabrá a
navíc se tím dostane do postavení, ve kterém mu může kdekdo rozbít hubu
Bojová umění VŽDY platí základní poučka:
Neexistují horší a lepší bojové styly, existují jen horší a lepší bojovníci. Žádné kung-fu není nadřazené Kickboxu nebo něco podobného. "Svůj" bojový styl si bojovník volí podle vlastní nátury - dle vlastní fyzické konstituce, dle vlastní síly a rychlosti, dle vlastní psychologie (!!)
Například já na tom nejsem fyzicky špatně (i když ani nějak excelentně). Než jsem "zakotvil" u Pekiti tirsia kali jsem zkoušel kdeco - kung-fu na mě bylo hrozně statické, spousta pozic, postojů, nějak mi to nesedělo. Aikido mi vyhovovalo technicky i pohybově, ale psychicky jsem ho nezvládal - bylo příliš pasivní. Vyčkávat na akci soupeře prostě nevyhovuje mému charakteru. Karate a Thaibox na mě byly příliš brutální - ne psychologicky, ale technicky - byly příliš ofenzivní, příliš o síle. Pekiti mi dokonale vyhovuje - neobsahuje žádné "postoje", celé je založeno na dynamice. Jeho základ je v ofenzivě (zlikvidovaný nepřítel je jediný bezpečný nepřítel), ale je i dost obrané - obranu ale netěží z bloků a ústupů, ale z protiúderů. Obsahuje hodně technické prvky, ale zachází s nimi dost střídmě - moc jim nevěří co do praktické aplikace, jde o nouzové techniky nebo naopak o závěrečné techniky, nejčastěji pak o "ad hock" techniky dle myšlenky "nauč se to, může
se stát, že Ti to náhodou sedne a pak by byla škoda to neumět"
To NEZNAMENÁ, že Pekiti považuji za nejlepší bojové umění. Je to pro mě nejlepší bojové umění. Někomu jinému může zase sedět něco jiného
Rozdíly mezi bojovými uměními samozřejmě existují, ale jsou "detailnější" - pro nezasvěceného dost nepojmutelné.
Některé styly jsou lepší se zbraněmi nebo proti zbraním, jiné ne (třeba judo proti noži...) a nejde ani tak o to jak moc technik na to "mají", některé styly jsou lepší pro 1 vs 1, jiné lépe zvládají přesilu, některé styly se snáze a rychleji učí na efektivní použití, u jiných trvá praktické zvládnutí déle (obecně (a POUZE obecně) platí že čím "modernější styl", tím rychleji se v něm člověk propracuje k efektivitě) - to ale neznamená (!!!) že by styly které se učíš "déle" byly horší - prostě jen déle trvá než se je naučíš aplikovat, o to více toho pak ale můžeš "už" umět, když je "konečně" ovládneš (tohle je docela osa sporu mezi "věčnými" zastánci kung-fu a adepty moderních příapdně "technicky jednodušších" stylů...)
Rozdíl mezi tréninkem a realitou: To, že má někdo hromadu pásků a na soutěži zmlátí kohokoliv
NEZNAMENÁ, že bude schopen se ubránit v reálné situaci. Naopak člověk který toho na tréninku moc nedá může být v praxi dost nebezpečný. Realita a praxe se příliš liší - zaprvé stres, ohromný faktor, nervozita, strach. Dále morálka - mlátit s někým o žíněnku je docela sranda (o tvrdou zem pořád vzásadě taky). Zlomit někomu ruku... nebo ho dokonce
zabít nebo udělat něco co by ho zabít jen
mohlo... běžný člověk by nevěřil, kolik "v soutěžích" excelentních "bojovníků" dostane na ulici po hubě, protože tohle prostě morálně nesvedou, ani do té techniky nenastoupí, případně ji přeruší v půlce, udělají ji moc jemně, takže nefunguje...
Pacifistická řešení Opět základní a obecně platná poučka: vždycky je snazší nepřítele zabít nebo vážně zranit, než ho "pouze" odzbrojit nebo jinak "zneškodnit". Vždycky bez výjimky. To platí obzvláště pro boj s přesilou - dotyčný musí být skutečně
kurva dobrý, aby bojoval "pacifisticky" proti přesile.
To souvisí s "náročností" technik. Je mnohem snazší někomu vrazit loket do xichtu a pak pěstí do krku, než mu zachytit útočící ruku a zkroutit ji za záda. Páky obecně jsou hezké na tréninzích, ale v praxi jsou extrémně problematické - stačí, aby byl Tvůj oponent zpocený, a náročnost jejich nasazení vzroste jen tímhle faktorem klidně i "třikrát" nebo "čtyřikrát" (protože Tvoje ruka prostě po jeho lokti zklouzne, místo aby ho zachytila)
Techniky "několikanázobných pák" (zkroutíš mu ruku
takhle a pak
takhle a na závěr pak ještě
takhle...) jsou, troufám si říci, v praxi totální kravina.
huf... no, dalo by se toho asi napsat víc, ale už jsem toho myslím napsal dost... kdyžtak se ptej dál