Postu jsem svůj příspěvek z RGGF a trochu ho upravím, protože se mi myšlenky stále posouvají a rád bych znal názor nkterých, kteří jsou jen zde!
Postupem času co sleduji zdejší scénu (RPGF) a hraji s přáteli, jsem došel k zásadnímu závěru. Velké vstřebavání herní teorie a její aplikace při hře, působí jako jed.
Nebudu se tu věnovat zdejší diskutujícím. Z nichž část je nyní už ve stadiu, kdy testují jednu hru za druhou, po ochutnání jedné ji zahodí a hned pátrají po další. Znají ten pocit extáze z počátku svého hraní, ale už ho neprožívají, ač po něm stále pátrají, napadá mě jistá paralela s drogama. Jako kdyby po ochutnání božského vína, chtěli ochutnat všechny vína světa, jež chutnají hůře a pátrají, jestli opět nenajdou to božské.
Budu se věnovat zejména tomu, co mi vrtá v hlavě. Čím déle se hráč vrtá v teorii, tím déle s ní začíná být nasáklý. Až se dostane do stadia, kdy mu to prožitek ze hry začne kazit. Říká si, tady by se mělo dít toto a toto. Ke svému spoluhráči již nepřistupujeme jako k hráči se svým osobitým stylem, který je však nedílnou součástí družiny, ale napadají jej škatulky se slovy powergamer apod. To co bylo dříve krásným nezkaleným herním prožitkem, je nyní podrýváno našeptáváním neodbytného hlasu, jež vše komentuje teoretickými pojmy. S úctou hledím na některé své kamarády, kteří dodnes, po více jak deseti letech hraní ADnD nepřečetli ani Handbook a jejich herní prožitek je nezkalený. Neznají ani škatulky, ani deep immersion, nebo narrativismus. Když mají chuť hodně povídat za postavu, tak mluví, když mají chuť mlčet a naslouchat druhým, tak mlčí a naslouchají. Bez očekávání, že dle teoretických mechanik to přinese to či ono. Neznají pocit mého zklamání, když očekávání, že teoretická herní mechanika zaboduje, se ukáže jako planné.
A z toho jsem si vyvodil, že herní teorie je kumulativní jed. Jakmile se překročí kritická mez, začnete být toerií postižení (ano postižení) příliš. Narušuje to herní prožitek a to mi vadí. Jak hlavní základní kámen RPG hry a osobně to beru i jako cíl, je zábava s přáteli. Umyslně jsem neuvedl slovo kvalitní, protože leckteří teoretici se jej chytají s tím že kvlaitní může být je hluboké vnoření atd. Každý z nás ví, co znamená dobře se pobavit s přáteli. Nemyslím si, že je nutné sledovat, co který trouba kde teoretického vyplodil. Hřáči se soustavným hraním zdokonalují sami, stejně jako řemeslníci, umělci, či skladatelé. Neuznávám tvrzení: musel jsem rozloučit s někteými hráči, protože jsem se vzdělal a oni to neakceptovali, to je prachsprostý alibismus a neschopnost zohlednit přání a potřeby všech hráčů. Ba co víc, myslím si, že přílišným žraním teorie se hráči začíná zaslepovat teorií samou a hra ztrácí onu původní krásu, lehkost, uspokojení. Narušuje to vjem ze hry. Malé radosti už nejsou dostatečné radosti, radost z úspěchú už není tak spontální atd.