Na kafku? Franze Kafku? :-) To by nemuselo být špatné. A jak se ti ne/líbilo Stmívání film/knižní předloha?
Taky míváte občas takové záchvaty knihománie? Vejdete do obchodu, kde se knihy prodávají - jako obvykle se vám zvýší tepová frekvence (tolik příběhů, tolik myšlenek v regále!) - procházíte se, semtam vezmete něco do ruky a mazlíte se s tím, nevědomky nad sebou ztrácíte sebekontrolu (což je docela záludný proces), takže když pak přijdete domů, s hrůzou zjistíte, že jste se právě stali majiteli šesti nových (a drahých) knih a vaše peněženka je lehčí o - radši nechtějte vědět, o kolik...
Knihy si zpravidla vybírám podle třech kritérií.
1) Buď jsem o ní už něco slyšel nebo četl a vím, že mám chuť zjistit, o čem je.
2) Knihu neznám, ale znám jejího autora, takže vím, že psát umí a říkám si: sakra, když to dokázal jednou, proč ne zase zase?
3) Neznám knihu, ani jejího autora, ale do oka mi padne jedna věta, nebo pasáž, po které s mírně udiveným (až náměsíčným) výrazem pokládám tuto knihu do košíku.
Někdy je to samozřejmě kombinace všech těchto okolností.
Už jsem vám vykládal, že trpím jakousi obsesí co se týče artušovského mýtu a jeho rytířů Kulatého stolu? No, asi ano, to se nedá nic dělat. :-) Takže zrovna dnes jsem vešel do svého oblíbeného ostravského knihkupectví (krásně to tam voní knihami) a už v regálku se žhavými novinkami mne udeřila do očí Činy krále Artuše a jeho vznešených rytířů. Autor - John Steinbeck. Což je shodou okolností autor jedné z mých nejvíc oblíbených knih Na východ od ráje. Začínám si pobrukovat. O kousek dál narazím na knihu s výjimečně odpudivou obálkou pod názvem Mordred - Artušův bastard. Jméno autora mi nic neříká, obálka je opravdu příšerná (skoro se zdráhám ji vůbec vzít do ruky, abych ostudným způsobem nepošlapal své estetické zásady), když vtom narazím na tu větu. O osudu koupě této ohyzdné knihy rozhodla pouhá jediná věta. Ta věta zněla: Má matka byla prokleta keltskou krásou. Možná si říkáte no a co, se mnou to nic nedělá. Mně to stačilo. Šup do košíku! Začínám si potichu prozpěvovat, všímám si, že ostatní vybírající se mi začínají vyhýbat uctivým obloukem. Jdu dál. David Benioff, Město zlodějů...moment, to jméno mi něco říká. Nepíše ten kluk scénáře? :-) Následuje pasáž, po které bych si ho koupil, ani kdyby náhodou nenapsal filmovou adaptaci Tróje a teď nedávno i Hry o trůny.
"Začneme pomalu," řekl Kolja,"pěkně od začátku. Líbí se ti nějaká holka?"
"Nijak zvlášť."
"Kdo říká, že to musí bejt něco zvláštního? Jsi panic, potřebuješ nějakou, která dejchá, ne Tamaru Karsavinovou."
"Jmenuje se Věra a bydlí u nás v domě. Ale líbí se jí někdo jinej."
"Dobře. Za prvý, nestarej se o nikoho jinýho. Starej se o Věru. Co na ní je? Proč se ti líbí?
"Já nevím. Bydlí u nás v domě."
"To už něco znamená. Ještě něco?"
"Hraje na cello."
"Nádhernej nástroj. Jakou barvu mají její oči?"
"Nevím."
"Tak se ti nelíbí. Jestli nevíš, jaký má oči, nelíbí se ti. Pusť ji z hlavy."
To mě dostalo.
No, abych to moc nezdržoval, pak ještě Azincourt Bernarda Cornwella, kyberpunkovou antologii Zrcadlovky (která u nás vyšla se zpoždění "pouhých" třiadvaceti let, ale co už, čekal jsem na ni), a ještě Robert Harris, Duch.
Tak takhle to mám já.