Nuda, říkáte. A dokonce Tyna! Tak s tím už se nedá nic dělat. S tím už nepohnu. ("Nuda. Co je nuda? Masařka jenom zlatá," zarecitoval by svým nezaměnitelným projevem L. Pešek alias Čuřil," která bzučí tak dlouho a tak monotónně a únavně, až už chceme, aby odletěla radši bzučet někam pryč.") Já to taky přečetl celé až napodruhé. Jasně, všichni tu legendu známe a víme, jak skončí. Pravda, četl jsem už lepší věci, ale i mnohem horší. Pro někoho však můžou být Mlhy Avalonu velký román. Je Vojna a mír nuda? Jistěže. Co na ní ale potom Hemingway (resp. Sapkowski) teda vidí? Bradleová prostě vyprávěla příběh, který všichni znají tak, jak to cítila ve svém srdci. A já jí uvěřil. Kdyby ta knížka měla jen 400 stránek... jó, to by už prostě nebyla ta kniha, ale něco docela jiného. Dal bych asi 7/10 (za tu posedlost až úmornost, s jakou pitvá duše hlavních postav, a za šíři a komplexnost záběru - vítězství křesťanství nad pohanskými bohy a kouzly, což je podle mně hlavní myšlenka knihy). Jo, a Gwenhwyfar začala kachnovatět, teprve až když pochopila, že nedokáže dát Artušovi potomka a dědice trůnu. (Ovšem superpodlé od ní bylo, jak přiměla Artuše citovým vydíráním (to jest pláčem), aby se vzdal svého draka a bojoval pod zástavou Panenky Marie. On nechce, nesnese, aby byla nešťastná. A tak místo toho učiní nešťastným jeho. Pozná to. Je jí to jasné. A je jí to jedno.)
Ale četl jsem i lepší věci o Artušovi. Michel Rio spáchal útlou knížečku Merlin. Byl jsem nadšený jeho úsporností a melancholickým, poetickým stylem. Výborná zábava na jeden večer, ke které se ale budete čas od času vracet, tak jako já. ("S tebou se nebojím, Merline. Měj mě rád. Měj mě navždycky rád a já nikdy neumřu.") 9/10.
To nejlepší nakonec. Bernard Cornwell: Zimní král, Ostrov mrtvých, Nepřítel boha, Excalibur. Paráda. A je tam humor! (Sláva!) A vysoká závrať. A ne jednou! A jsou tam nejlepší popisy soubojů a nejlepší popis bitvy, jaký jsem kdy četl, strašlivá krása nelítostné bitvy, kdy se strach a úzkost ze smrti, který vás svírá, náhle rozplyne, a vy prolomíte štítovou hradbu protivníka a víte, že tenhle den, tato chvíle patří vám, a že neprohrajete. A je tam nejlepší Artuš, jakého jsem kdy poznal. A Lancelot je slizký zbabělec (!) a Guinevera je nádherná mrcha a Artuš je spravedlivý (a ješitný) a Merlin je báječně potrhlý a neustále peskuje a tropí si posměch z Derfela Cadarna, a to není jen tak někdo, ale válečný velitel Dumnonie a obávaný vojevůdce, který celý příběh vypráví, a který přišel kvůli Ceinwyně o ruku. Je to strhující a nervydrásající a dojemný (nesmějte se) příběh, plný nečekaných zvratů, pravé vypravěčské orgie. Někde na straně 106 jsem inkasoval poprvé zásah přímo na komoru, a od té chvíle mě měl Cornwell v kapse. Kdo nečetl a nezná, neví nic, jak by řekla Ygritte Ohněm políbená Jonu Sněhovi. Sežeňte si to. A neprohloupíte. Jestli víte, co je to láska a odvaha a slabost a zoufalství, bude se vám to líbit.
Sakra, zase jsem se rozjel. :-)