Nevím kolik té slečně je, já začal ve třinácti tím, že jsme si s kamarádem kreslili na čtverečkovaný papír bludiště, které ten druhý poslepu procházel, kreslil si ho a odhaloval, a postupně jsme do toho přidávali další prvky, hlavně on, protože znal Dračák (já v té době neznal nic a ani jsem nevěděl, že on to zná). Pak se k nám přidal další kamarád, tak jsem nakreslil podzemí a připravil zápletku o princezně unesené zbojníky, kterou mají zachránit, ale fakticky šla s vůdcem zbojníků dobrovolně, protože se jí líbil víc než otcem vybraný nápadník.
Ten jeden kamarád si udělal hobita s kuší, a neustále mi tvrdil, že on musí zasáhnout každého, zatímco sám je téměř nezasažitelný (protože tak to znal z DrD), zatímco já používal na rozhodování jen kostku a možná bonus tak +1 za něco (už si to přesně nepamatuju). Tedy zpětně si uvědomuju, že už na své první RPG hře jsem narazil na problém, když munchkonovská postava svým rozsahem vlastností překoná rozsah náhody a stane se prakticky nehratelou. Druhý hráč hrál nějakého normálního člověka, a někdy po osmi letech mi řekl, že i když jsme pak spolu s dalšími lidmi hráli i DrD, tak tahle první hra se mu líbila úplně nejvíc.
Takže jsem hrál asi dost podobně jako nejspíše hraje ta slečna, jen bez zkušeností a nepotřeboval jsem k tomu 300 stran podrobných a ne moc užitečných pravidel. I když nápady na dobrodružství bych v té době nejspíše také ocenil, pokud bych tu hru vedl déle.
Takže nevím proč se ptáš, ale asi takto.
Jinak bych znovu připomněl, že hlavní co DH vyčítám je, že pravidla pro hráče jsou plná přesných postupů a čísel, zatímco pravidla pro PJ jsou postavená na odhadech a cucání náročnosti z prstu, což v kombinaci s obrovským rozptylem parametrů postav vzhledem k rozsahu náhody dělá z pravidle pro postavy téměř zbytečné placebo, protože PJ musí čísla stejně buď odhadovat, nastavovat na míru jednotlivým postavám, nebo úplně ignorovat a vést hru podle citu.